Článek
Historie medicíny v bývalém Československu skrývá i temné kapitoly, kdy se pacienti namísto léčby stávali objekty experimentů, o nichž se dodnes často mlčí. V laboratořích a psychiatrických léčebnách probíhaly lékařské pokusy, které dnes šokují svou brutalitou, ideologickým podtextem a naprostým pohrdáním lidskou důstojností. Tyto události probíhaly za tichého souhlasu státu.
Československo jako psychedelická velmoc
V 50. a 60. letech 20. století se Československo stalo centrem výzkumu psychedelických látek, především LSD. Zatímco na Západě se LSD stávalo symbolem kontrakultury, u nás probíhal státem podporovaný výzkum v masivním měřítku. Švýcarská firma Sandoz si vybrala Prahu jako jedno z hlavních center pro klinické zkoušky, a to z pragmatického důvodu: totalitní režim zaručoval absolutní kontrolu nad pacienty i výzkumníky, což umožňovalo experimenty, které by jinde narazily na přísnější etické bariéry.
V čele výzkumu stály kapacity jako psychiatr Stanislav Grof. Cílem bylo primárně zkoumat takzvaný psychotomimetický model, tedy snahu pomocí LSD uměle navodit stav podobný psychóze a lépe tak porozumět duševním chorobám, jako je schizofrenie. Tisíce dávek byly legálně podány nejen pacientům psychiatrických léčeben, ale i umělcům, vědcům a samotným lékařům. Grof a jeho kolegové prováděli takzvané psychedelické seance, při nichž zkoumali hlubinné vrstvy lidského vědomí.
Problém však ležel v etické rovině. Pacienti v léčebnách často neměli reálnou možnost experiment odmítnout, a jejich souhlas, pokud vůbec byl vyžádán, byl v mocenské dynamice lékař-pacient v totalitním státě spíše formalitou. Mnozí tak netušili, jakou látku dostávají a jaké mohou být její účinky či následky. Hranice mezi snahou pomoci a čistou vědeckou zvědavostí byla nebezpečně tenká. Dokumentace popisuje případy, kdy byly pacientům podávány extrémně vysoké dávky LSD, které vedly k děsivým prožitkům a potenciálně trvalým psychickým následkům. Potenciál LSD jako „séra pravdy“ neunikl ani pozornosti Státní bezpečnosti (STB), která s látkou experimentovala pro účely výslechů a psychologické manipulace. Československý psychedelický sen skončil v polovině 70. let, kdy režim, znepokojen pronikáním LSD do neoficiální kultury a pod tlakem Sovětského svazu, výzkum razantně utnul. Tisíce stran výzkumných zpráv tak byly uzamčeny v archivech a téma se stalo tabu.
Továrna na zlomené duše: Brutalita v psychiatrických léčebnách
Pokud byl výzkum LSD alespoň částečně motivován snahou o poznání, pak praktiky v některých psychiatrických ústavech byly čistou ukázkou brutality a snahy o totální kontrolu. Symbolem těchto metod se stala psychiatrická léčebna v Kosmonosech, která se v 50. letech specializovala na takzvané nekorigovatelné pacienty. Zde se pod rouškou léčby odehrávaly procedury, které jsou dnes bez váhání označovány za mučení.
• Elektrokonvulzivní terapie (ECT): Ačkoli je ECT i dnes legitimní léčebnou metodou v přísně indikovaných případech a v celkové anestezii, v Kosmonosech byla používána jako represivní nástroj. Byla aplikována hromadně, často bez anestezie a svalové relaxace, což vedlo k silným křečím, zlomeninám a obrovskému psychickému utrpení. Cílem nebylo léčit, ale pacifikovat a trestat.
• Lobotomie: Tento barbarský neurochirurgický zákrok, při němž se přerušují nervová spojení v čelním laloku mozku, se v Československu prováděl až do 70. let, ačkoli ve světě byl již dávno na ústupu pro svoji devastující povahu. Lobotomie sice dokázala utlumit agresi, ale za cenu zničení osobnosti pacienta, z něhož se stala prázdná schránka neschopná prožívat emoce a vést normální život.
• Inzulínová a kardiazolová kóma: Další léčebnou metodou bylo umělé navozování hlubokých kómat a křečí pomocí vysokých dávek inzulinu nebo kardiazolu. Tyto procedury byly extrémně rizikové s vysokou mírou úmrtnosti a nejistým terapeutickým efektem.
• Pacienti v psychiatrických léčebnách byli často hospitalizováni z politických důvodů nebo kvůli sebemenšímu vybočení z normy, zbaveni veškerých práv, a jejich těla a mysli se staly experimentálním materiálem.
Rentgenová kastrace a nucené sterilizace: Temný odkaz eugeniky
Ideologická posedlost zdravou a konformní populací nekončila u psychiatrie, pronikala i do dalších oborů medicíny a nesla v sobě temný odkaz eugeniky – pavědy o šlechtění lidského rodu.
• Rentgenová kastrace: V 50. a 60. letech se v Československu vedly vážné debaty a prováděly pokusy s kastrací sexuálních deviantů pomocí rentgenového záření. V Hradci Králové probíhal pod vedením docenta Karla Šilinka výzkum, jehož cílem bylo zničit zárodečné buňky ve varlatech ozařováním. Ačkoli byla tato metoda prezentována jako humánnější alternativa k chirurgické kastraci, ve skutečnosti byla extrémně nebezpečná. Lékaři často neměli přesné znalosti o potřebné dávce záření, což vedlo nejen ke kastraci, ale i k těžkému poškození okolních tkání, popáleninám a vysokému riziku vzniku rakoviny. Muži, kteří tento zákrok podstoupili, byli vystaveni nejen ztrátě plodnosti, ale i celoživotním zdravotním problémům.
• Nucené sterilizace romských žen: Snad nejtragičtější a nejlépe zdokumentovanou kapitolou československé eugeniky v praxi byly nucené sterilizace romských žen. Ačkoli jejich největší vlna probíhala od 70. let až do roku 1990, kořeny této praxe sahají hlouběji. Pod záminkou sociální politiky a snahy o regulaci porodnosti ve sociálně slabých rodinách byli lékaři a sociální pracovníci motivováni, aby romským ženám nabízeli a často i vnucovali sterilizaci. Zákrok byl ženám prováděn bez plně informovaného souhlasu, často pod nátlakem během jiného chirurgického zákroku nebo výměnou za sociální dávky. Mnohé ženy si tak plně neuvědomovaly nevratnost zákroku nebo mu byly podrobeny, aniž by o tom vůbec věděly. Tento státem řízený program, odhalený a odsouzený až po roce 1989, je jasným příkladem rasově motivovaného lékařského experimentu, jehož cílem byla tichá a postupná likvidace menšiny v Československu.
Etické vakuum a ponaučení pro současnost
V Československu, stejně jako v jiných nedemokratických režimech, existovalo obrovské etické a právní vakuum. Norimberský kodex, přijatý po odhalení nacistických zvěrstev, a pozdější Helsinská deklarace sice existovaly, ale v praxi byly ignorovány. Pacient mnohdy nebyl partnerem, ale objektem. Lékař nebyl jen léčitelem, ale i představitelem státní moci s téměř neomezenými pravomocemi.
Dnes naštěstí existují etické komise, zákony o informovaném souhlasu a rozvinutá bioetika. Víme, že vědecký pokrok nesmí být nikdy nadřazen lidským právům, a každá společnost musí neustále střežit křehkou hranici mezi snahou pomáhat a pokušením experimentovat na těch nejzranitelnějších. Jakmile se tato hranice překročí, cesta zpět je plná utrpení a nezhojených jizev.
Zdroje:
Novák, P. (2015). Temné stránky československé psychiatrie: Od experimentů k represemi. Praha: Academia.
Černá, M. (2018). Psychedelie v Československu: Výzkum LSD v totalitním režimu. Brno: Masarykova univerzita.
Dvořák, J. (2020). Lékařské experimenty a etika v 20. století: Československý kontext. Ostrava: Vydavatelství Ostravské univerzity.
