Místo školného nosili mrtvoly: Anatomická horečka 18.a 19. století

V průběhu 18. a zejména 19. století se Velká Británie stala svědkem nevídaného fenoménu, který děsil pozůstalé a plnil kapsy bezskrupulózních obchodníků: masivního mizení mrtvých těl z hřbitovů. Zatímco lidé po staletí čelili strachu z nemrtvých, jako jsou upíři a zombie, v tomto období se paradoxně více báli o mrtvé, než mrtvých samotných. Pohřbení příbuzní se druhý den stávali obětí vykradačů hrobů, po nichž často zůstala jen rozbitá rakev a rozházené pohřební roucho.

Tato alarmující situace vedla ke vzniku farních hlídek, najímání strážců a dokonce k výstavbě strážních věží přímo na hřbitovech. Důvodem tohoto „obchodu s mrtvými“ nebyla žádná temná magie, ale rostoucí poptávka po lidských tělech pro studium anatomie.

Až do poloviny 18. století bylo studium anatomie náročné a neefektivní. Pitvy sice byly součástí výuky, ale studenti se s lidským tělem seznamovali jen povrchně. Přednášky probíhaly ve velkých sálech s omezenou viditelností a praktická cvičení byla komplikovaná, protože mrtvoly byly neustále recyklovány. Těla byla uchovávána v solance (nasyceném solném roztoku) a po mnoha použitích bylo obtížné poznat, jaká část těla se na pitevním stole nachází.

Vše se změnilo s nástupem tzv. pařížské metody v polovině 18. století, která představovala revoluci ve výuce anatomie. Tato metoda vyžadovala, aby každý student měl k dispozici vlastní tělo k pitvání. Zpočátku to fungovalo bezvadně, ale s rostoucím počtem anatomických škol, které tuto metodu přijaly, se brzy objevil zásadní problém: došly mrtvoly.

Oficiální zdroje mrtvých pro lékařské účely byly omezené. Od konce 17. století se v Británii mohla používat těla nalezená na ulicích, těla zavražděných, k nimž se nikdo nepřihlásil, sebevrahů nebo opuštěných dětí zemřelých při narození. V roce 1752 britský parlament schválil zákon, který umožňoval použití těl popravených zločinců pro pitevní účely. Avšak ani to nestačilo. Například v roce 1815 bylo popraveno pouze 225 lidí, zatímco počet studentů anatomie toužících po pitvání se jen v Londýně a Edinburghu blížil deseti tisícům. Poptávka výrazně převyšovala oficiální nabídku.

Tam, kde je poptávka, se brzy objeví i nabídka. Zpočátku si studenti zajišťovali mrtvoly sami. Jejich touha po vzdělání musela být obrovská, když byli ochotni zajít na hřbitov a vykopat si vlastní mrtvolu. V některých případech, například v Glasgow, studenti dokonce mohli platit školné oficiálně v mrtvolách.

Tento „studentský“ způsob však měl své stinné stránky. Studenti si při vykopávání těl často nebrali servítky, zanechávali po sobě děsivou spoušť rozhrabané hroby, rozbité rakve a rozházené oblečení. Příkladem je krádež těla Janet Spark v roce 1808, po níž zůstal hřbitov v Eberdinaire v žalostném stavu.

Dlouhou dobu neexistoval žádný zákon, který by krádeže mrtvol postihoval, protože se mělo za to, že mrtvý nikomu nepatří. Teprve v roce 178 se objevil první zákon, který krádež mrtvoly klasifikoval jako přestupek, obvykle s malou peněžitou pokutou. Postupně se však pokuty zvyšovaly z několika šilinků na 10 a poté až na 20 liber, což byla v té době značná částka (20 liber kolem roku 1800 se rovnalo zhruba dnešním 1500 librám neboli 43 000 Kč). Tresty se přitvrzovaly, například v roce 1824 byl student Thomas Thompson odsouzen nejen k pokutě, ale i ke třem měsícům nucených prací za pokus o krádež mrtvoly malé dívky. Tyto kroky postupně snižovaly zájem studentů o tento způsob získávání těl.

Vzhledem k neúprosné tržní poptávce se však objevily profesionální a organizované skupiny lupičů těl. Na rozdíl od studentů zanechávali profesionálové jen minimální, nebo žádné stopy. Byli mistři v utajení: upláceli kostelníky, hrobníky a místní úředníky, měli přehled o čerstvých mrtvolách a vyvinuli sofistikované techniky, jak vytáhnout tělo z hrobu (často úzkou šachtou v čele rakve, za hlavu), aniž by zanechali důkazy. Díky tomu mohli vykrádat stále stejné hřbitovy, aniž by si toho místní obyvatelé rychle všimli. Existuje záznam o jednom hřbitově, kde z několika stovek hrobů zůstalo nevykradených jen 21.

Navzdory pečlivému zahlazování stop se případy vykrádání hrobů množily, a lidé v Anglii a především ve Skotsku začali mít pocit, že pokud neochrání své mrtvé sami, nikdo to neudělá. V prvních desetiletích 19. století se objevila celá řada patentů na ochranná zařízení. Většina se soustředila na ochranu rakve těžkým obalem nebo zakrytím hrobu velkým kamenem. Kameny nebyly ideální, ale levné. Nejúčinnějšími se ukázaly kovové poklopy na rakve nebo speciální klece, nazývané „Mortsafes“ (česky něco jako "bezpečí pro mrtvé").

Mortsafes fungovaly tak, že se hrob vykopal, umístila se rakev a kolem ní se instalovala tato klec. Klec zůstala v hrobě několik týdnů, po dobu, kdy bylo tělo „atraktivní“ pro zloděje obvykle asi šest týdnů. Problémem byla vysoká cena těchto klecí. Proto vznikaly různé spolky a asociace na ochranu mrtvých, jako například Mort Society v městečku Amstrader. Členství v těchto společnostech nebylo levné (vstupní poplatek tři pence, roční šest pencí), ale zaručovalo, že tělo zemřelého člena neskončí na pitevním stole. V Amstraderu dokonce nechali vyrobit speciální Mortsafe o délce 2 metry a 10 centimetrů pro nejvyššího obyvatele města, jelikož leželo mezi Edinburgh a Aberdeenem, kde byla poptávka po mrtvolách obrovská.

Některá města šla ještě dál. V Linlithgow nedaleko Edinburghu si společnost na ochranu mrtvých najala tři strážné, kteří každou noc střežili místní hřbitov, a dokonce pro ně postavila chatu jako úkryt před nepříznivým počasím. Lidé se bránili opevňováním hrobů silnými mřížemi nebo již zmíněnými strážními věžemi.

Situace se zdála být nekonečným bojem mezi zloději těl a pozůstalými. Konec tomuto byznysu však paradoxně přinesl jeden velký skandál. V roce 1828 v Edinburghu náhodně zjistili William Burke a William Hare, jak dobrý obchod je dodávat mrtvé lékařským školám. Hareův podnájemník zemřel dříve, než mohl uhradit dluh 4 libry. Burke přišel s nápadem prodat tělo na místní univerzitu. Místo mrtvého skončilo v rakvi dřevo a tělo putovalo na univerzitu, za což dostali 7 liber.

Tento snadný zisk je povzbudil. Netrvalo dlouho a začali dodávat další a další těla, která však už museli sami vraždit. Než zasáhla policie, stoupl počet jejich obětí na neuvěřitelných 166. Soudní líčení však bylo komplikované, protože těla byla již rozpitvána a tehdejší kriminalistika neměla prostředky, jak dokázat vraždy. Hare nakonec svědčil proti Burkeovi, a tak byl odsouzen pouze William Burke, a to za jedinou vraždu.

Veřejnost však tušila, že vražd bylo mnohem více. Noviny byly plné článků o činech dvojice, a nespokojení občané jasně vyjádřili požadavek, aby obchod s mrtvolami jednou provždy skončil. Když o několik měsíců později došlo k další podobné vraždě přímo v Londýně, britskému parlamentu nezbylo nic jiného než přijmout zákon, který by prodej mrtvol univerzitám konečně zastavil.

Anatomický zákon z roku 1832 stanovil jasná pravidla, odkud smí a nesmí univerzity získávat mrtvé. Vykrádání hrobů pro lékařské účely se tak definitivně dostalo mimo zákon. Ačkoli vykrádání hrobů neskončilo hned s přijetím zákona a Mortsafes se používaly ještě léta, zájem o nezákonně získané mrtvoly postupně opadal a nakonec zcela vymizel. V 19. století tak konečně skončila éra vykradačství hrobů a pozůstalí si mohli opět s klidem říci: „Je tady krásně.“

Zdroje:

LENNOX, Suzie. Bodysnatchers: Digging Up the Untold Stories of Britain’s Resurrection Men. Barnsley: Pen & Sword History, 2014. ISBN 978-1-78146-342-6.

MITCHELL, Piers D. The study of anatomy in England from 1700 to the early 20th century. Journal of Anatomy [online]. 2011, 219(2), 91–99. ISSN 0021-8782. Dostupné z:https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3162231/
→ Akademický pohled na vývoj anatomie a její dopad na poptávku po tělech.

MANGHAM, Andrew. Anatomical Culture, Body-Snatching, and Nineteenth-Century Gothic. In: The Cambridge Companion to Literature and Medicine. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 183–197. ISBN 978-0-521-68570-0.