Holodomor jako genocida: Proč tolik Ukrajinců zemřelo během velkého sovětského hladomoru?

,,Otče Staline, koukni sám, jak kolchoz dává blaho nám. Barák je v troskách, stodola padá, každý hřebec i kobyla pajdá. Na domě kladivo a srp a vevnitř jen hlad a smrt. Krávy jsou pryč a taky svině, jenom tvůj portrét visí na stěně. V kolchoze je táta i máma, děcka doma brečí sama. Není sádlo ani chleba,  pro stranu ho bylo třeba. Nikdo už není laskavý, dítě sněd otec hladový. Straníci nás ubíjejí, na Sibiř nás posílají.“ (ukrajinská dětská písnička, cit. Krvavé země, autor Timothy Snyder)

Ukrajina před hladomorem

Od 18. století byla ukrajinská území rozdělena mezi Rakouskou a Ruskou říši. Po první světové válce a svržení ruské monarchie v únoru 1917 Ukrajina zřídila prozatímní vládu a v lednu 1918 se prohlásila za nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku. Ukrajinská lidová republika bojovala s bolševickou Rudou armádou tři roky (1918–1921), ale svůj boj za nezávislost prohrála. Většina ukrajinského území byla násilně začleněna do Sovětského svazu neboli SSSR (Svazu sovětských socialistických republik) - od roku 1922 se Ukrajina stala Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (UkrSSR).

V té době byla země převážně venkovská, většinu obyvatel tvořili vesničané a zemědělci (ve 30. letech 20. století tvořili zemědělci zhruba 80 procent ukrajinské populace). Obdělávat svoji vlastní půdu bylo pro mnoho z nich velmi důležité. Ukrajina se tak stala velmi známá především svojí kvalitní zemědělskou půdou - s jednou z nejúrodnějších půd na světě. Postupem času se tak proslavila jako obilnice Sovětského svazu a Josif Stalin nad ní chtěl získat úplnou kontrolu.

V roce 1928 Stalin zavedl pětiletý plán, jehož cílem byla rychlá industrializace celého Sovětského svazu. Aby na to měl peníze, uchýlil se ke kolektivizaci zemědělství. Znamenalo to sloučení jednotlivých hospodářství v celém Sovětském svazu do velkých státních zemědělských podniků. Začlenění malých farem do jedné velké usnadnilo řízení a dohled. Bylo tak snazší získat přebytečné obilí, přebytečný cukr nebo cokoli, co daná farma produkuje. Na Ukrajině umožnil plán Stalinovi přímou kontrolu produkce obilí - mohl tak snadno získat veškerou úrodu, prodat ji na Západ a získat peníze na nákladnou industrializaci.

Tato kolektivizace začala v roce 1929 a mezi Ukrajinci nebyla populární. Do té doby mohli Ukrajinci žít relativně autonomně, s vlastní kulturou, jazykem a školami. Když nová politika začala, Ukrajinci se podle zpráv tajné policie bránili více než jiné etnické skupiny tím, že zabíjeli hospodářská zvířata, zapalovali budovy a zabíjeli místní úředníky.

V reakci na to Stalin zahájil propagandu s cílem očernit zemědělce. Označil každého, kdo se brání kolektivizaci, za ,,kulaka“, což je ruský výraz pro bohatého sedláka. Vylíčil je jako chamtivce, vykořisťovatele a nepřátele státu. A někdy… jako skutečné parazity. Tajná policie a milice brutálně zbavovali „kulaky“ nejen jejich půdy, ale také jejich domovů, osobního majetku a systematicky je deportovali do odlehlých oblastí Sovětského svazu nebo popravovali. A to bez ohledu na to, zda byli bohatí, nebo chudí.

Stalin v roce 1931 záměrně stanovil kvóty pro produkci obilí, které byly daleko za možnostmi zemědělců v celém Sovětském svazu. Když zemědělci tyto kvóty nesplnili, Stalinovi muži jejich farmy prohledali a zabavili všechno obilí, které našli. Záznamy ukazují, že Sověti v roce 1932 jen z Ukrajiny odvezli více než 4 miliony tun obilí. Téhož roku byl vydán dekret „Pět stébel obilí“, který stanovil, že kdokoli, i dítě, přistižený při krádeži jakékoli úrody z kolektivního pole, může být zastřelen nebo uvězněn za krádež „socialistického majetku“. Na začátku roku 1933 bylo souzeno a odsouzeno asi 54 645 lidí; z nich bylo 2 000 popraveno.

Holodomor

Stalinova represivní sběrová politika způsobila hladomor (na Ukrajině se mu však začalo říkat holodomor), který se začal šířit po celém Sovětském svazu, zejména v oblastech pěstujících obilí. Někteří členové strany poslali Stalinovi dopisy o rostoucí krizi, v nichž žádali o změno politiky. A právě proto je to ďábelské, pokud má vláda skutečný zájem o své obyvatelstvo, o své lidi, pak na konci prvního roku hladomoru může svou politiku změnit. Místo toho však vláda a strana ještě přitvrdila. Jejich oddanost kolektivizaci způsobila, že byl hladomor v mnoha částech Sovětského svazu smrtelný.

Co se týče Ukrajiny, Stalinova potřeba naprosté podřízenosti jejího obyvatelstva následky hladomoru umocnila. Na podzim a v zimě roku 1932 začala sovětská policie zabavovat nejen obilí, ale cokoli jedlého, dokonce i hospodářská zvířata. Farmy na Ukrajině a někdy i celé vesnice byly kvůli obilným kvótám na černé listině. Obyvatelům bylo zakázáno vycházet z města nebo přijímat jakékoli zásoby - v podstatě se jednalo o rozsudek smrti.

To vše se odehrávalo za existence velkých zásob obilí v centralizovaných státních rezervních fondech a za rozsáhlého vývozu potravin. Dle oficiálních dokumentů měl Sovětský svaz zásoby obilí, které mohli nasytit více než 10 miliónů lidí. I přesto vláda nepomohla. Moskva dokonce odmítla zahraniční pomoc a odsoudila ty, kteří ji nabízeli. S vědomím, že výsledkem bude smrt milionů Ukrajinců hladem. Na vrcholu hladomoru v červnu 1933 umíralo denně 28 000 Ukrajinců, každou hodinu 1168 lidí, každou minutu 20 lidí. V této době Moskva poskytovala Ukrajině osivo (pro setí) a potravinové půjčky. Pokud se potraviny do vesnic dostaly, byly poskytovány hlavně formou veřejného stravování a pouze těm kolchozníkům, kteří ještě mohli pracovat a žít v polních táborech.

Po svém vrcholu v květnu a červnu 1933 začal hladomor pomalu ustupovat. Zřejmě kvůli oslabení pracovní síly - sovětský režim nakonec přijal opatření na snížení konfiskací obilí a zatýkání. Do roku 1934 většina regionů kolektivizovala. Téměř všichni zemědělci pracovali pro stát.

Ačkoliv se nikdy nedozvíme celkový počet obětí hladomoru, nedávná studie odhaduje, že zemřelo přibližně 7 a 10 milionů obyvatel SSSR (tento odhad zahrnuje ta území celého Sovětského svazu, která byla obývaná převážně Ukrajinci, nejenom samotnou Ukrajinu). Většina obětí žila v Ukrajinské SSSR byli to etničtí Ukrajinci dále také Rusové, Židé a Poláci.

Během hladomoru zahynulo tolik lidí, že Sovětský svaz musel na Ukrajinu poslat lidi, aby obnovili pracovní sílu. Hlavním cílem bylo znovu osídlit tyto oblasti za účelem obdělávání půdy. Přistěhovali se sem osadníci z různých částí Sovětského svazu, ale hlavně z Ruska. Mnoho Rusů se tak přestěhovalo převážně na východ a jih Ukrajiny, což jsou dodnes místa s početnou ruskou populací.

Ututlání

V Rusku vedl Stalin masivní dezinformační kampaň, aby zakryl hladomor, který sám způsobil. Sovětskému tisku zakázal informovat o hladomoru, a zahraničním zpravodajům zakázal dokonce i cestu na Ukrajinu. Strategicky však povolil jazyk, který účinně rostoucí krizi bagatelizoval - slova jako nedostatek potravin či problémy se zásobováním potravinami. Například Walter Duranty, moskevský dopisovatel deníku New York Times, který získal Pulitzerovu cenu za reportáž o úspěchu Stalinova pětiletého plánu, ve své reportáži hladomor popřel a označil ho za nedostatek potravin.

Durantyho tvrzení zpochybňovala řada novinářů, včetně Garetha Jonese, který se vplížil na Ukrajinu a napsal sérii článků o tom, jak v Rusku vládne hladomor (mnozí novináři Ruskem označovali Sovětský svaz jako celek, včetně Ukrajiny). Jones napsal: „Všude se ozývalo: Nemáme chleba. Umíráme.“ V reakci na to Duranty, který měl větší vliv než Jones, vydal další článek, v němž tentokrát trval na tom, že Rusové byli hladoví, ale ne hladovějící.

Několik fotografů, kteří se také snažili humanitární krizi odhalit, bylo za své snímky zatčeno. Některým se podařilo dostat snímky k vůdcům na Západě, ale tyto snímky nezískaly Ukrajině podporu. Západ se nechtěl zaplést do sovětské politiky.

Kromě kontroly mediálního obrazu Stalin ničil archivy a dohlížel na to, aby v úmrtních listech jako příčina nefigurovala smrt hladem, namísto toho bylo v úmrtních listech uvedeno: „tyfus“, „vyčerpání“ nebo „stáří“. I přesto v roce 1937 proběhlo sčítání lidu, během něhož bylo zjištěno, že došlo k velkému poklesu počtu obyvatel především na Ukrajině. Na Stalinův rozkaz byli lidé, kteří sčítání sestavovali, zatčeni - někteří z nich dokonce popraveni a výsledek sčítání nebyl nikdy zveřejněn.

V průběhu několika následujících desetiletí Sovětský svaz pokračoval v utajování hladomoru. Na Ukrajině bylo až do konce 80. let nemožné veřejně mluvit nebo učit o hladomoru. Informace o hladomoru byly dostupné pouze na Západě, většinou z výpovědí očitých svědků, kteří událost přežili a po druhé světové válce uprchli ze Sovětského svazu.

I když hladomor skončil, Ukrajinci ve skutečnosti nepřestali trpět. Rodiny obětí hladomoru se po zbytek života bály hladu a dalších represí a tento strach se přenesl na budoucí generace. Brzy měli zažít nová traumata: Stalinovy ​​čistky v letech 1937–1938, druhá světová válka, nacistická okupace, holocaust a hladomor v letech 1946–1947.

I dnes úřady Ruské federace připouštějí, že ve 30. letech 20. století ve SSSR vypukl hladomor, ale odmítají uznat úmyslnou povahu hladomoru v letech 1932–1933 na Ukrajině.

Zdroje:

SNYDER, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-254-9.

APPLEBAUM, Anne. Rudý hladomor: Stalinova válka na Ukrajině. Přeložil Milan DVOŘÁK. Praha: Beta-Dobrovský, 2018. ISBN 978-80-7593-009-5.

Https://cla.umn.edu. Online. Dostupné z: https://cla.umn.edu/chgs/holocaust-genocide-education/resource-guides/holodomor.

Https://www.bbc.com. Online. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-60353677.

Https://insight.kellogg.northwestern.edu. Online. Dostupné z: https://insight.kellogg.northwestern.edu/article/ukraine-famine-holodomor-causes.

Https://holodomormuseum.org. Online. Dostupné z: https://holodomormuseum.org.ua/en/the-history-of-the-holodomor/.