Otrokář Thomas Jefferson aneb jak otec americké svobody zotročoval jiné

„…Lidé jsou znepokojeni, že i někdo, kdo tak hluboce chápal hodnoty svobody a lidské důstojnosti a hodnotu každého života, byl otrokářem.“

Deklarace nezávislosti je zásadní dokument Spojených států amerických, kterým Třináct kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii. Byla přijata 4. července roku 1776, kdy ji ratifikoval Kongres. Jedním z autorů byl i budoucí americký prezident Thomas Jefferson.

Když Jefferson psal první koncept Deklarace nezávislosti, přál si, aby se do ní dostala i pasáž zakazující otroctví: „…ani nedovolit zavlečení dalších otroků do tohoto státu nebo pokračování otroctví po generaci… všechny osoby narozené po roce 1800 jsou tímto prohlášeny za svobodné.“ Zásluhou několika členů Kongresu byla tato část textu z konečného znění odstraněna.

Po celý svůj život byl Thomas Jefferson odpůrcem otroctví. Otroctví nazýval „morální zkažeností“ a „ohavnou skvrnou“ a zároveň věřil, že představuje největší hrozbu pro přežití nového amerického národa. Domníval se, že otroctví je v rozporu se zákony přírody, které stanoví, že každý má právo na osobní svobodu.

Jefferson nezůstal jen u slov – v roce 1778 navrhl ve Virginii zákon proti násilné deportaci otroků, který zakazoval násilné deportace zotročených Afričanů do tohoto státu. Tento krok byl důležitý, protože znamenal alespoň symbolické omezení otrokářství v době, kdy se otroctví v jižních státech stále rozšiřovalo.

O rok později Jefferson přišel s propracovaným plánem postupného zrušení otroctví (Návrh zákona o postupné emancipaci, 1779), který předložil virginskému zákonodárnému sboru. Jeho návrh zahrnoval myšlenku, že otroctví by mělo být postupně zrušeno, aby nedošlo k náhlému ekonomickému kolapsu. Tento plán však nebyl přijat ani projednán.

I přes veškeré jeho snahy počet otroků ve Virginii prudce vzrostl – z 292 627 v roce 1790 na 469 757 v roce 1830. Tento nárůst byl převážně způsoben rozšířením tabákových plantáží. Proto se Jefferson zaměřil přímo na otrokáře a začal je odrazovat od pěstování plodin silně závislých na otrocké práci – tabáku – a podporoval zavádění plodin, které vyžadovaly malou nebo žádnou otrockou práci, jako například pšenice, krátkozrnná rýže, olivovníky a vinné hrozny.

Na druhou stranu Jeffersonova víra v nutnost zrušení otroctví nebyla hnána jen jeho soucitem – byla spojena i s jeho rasovým přesvědčením. Myslel si, že bílí Američané a zotročení černoši tvoří dva „samostatné národy“, které nemohou pokojně žít společně ve stejné zemi. Jeho pevné přesvědčení, že černoši jsou rasově méněcenní a „stejně neschopní jako děti“, spolu s nahromaděnou nenávistí ke svým majitelům, učinilo z jejich odsunu ze Spojených států nedílnou součást Jeffersonova emancipačního plánu. Věřil, že deportace amerických otroků – ať už do Afriky, nebo do Západní Indie – je nezbytným pokračováním emancipace.

Velice se obával, že osvobození otroků na americké půdě by vedlo k rozsáhlé rasové válce, která by byla stejně brutální a smrtící jako povstání otroků na Haiti v roce 1791. Jeffersonova poslední předpověď byla správná – v roce 1861 spor o otroctví vyvolal krvavou občanskou válku a vznik dvou států – Unie a Konfederace – místo jednoho.

Mezitím jeho vlastní okázalý životní styl a neustálé nákladné renovace jeho sídla v Monticellu zcela závisely na otrocké práci. Jefferson vlastnil více než šest stovek otroků, z nichž většina pracovala na pozemcích jeho honosného sídla. Jefferson se stal otrokářem již v pouhých 11 letech, kdy zemřel jeho otec a spolu s panstvím mu zanechal i své otroky.

Ať už v duchu choval jakékoli tiché myšlenky o osvobození svých otroků, Jefferson jich za svůj život osvobodil pouze pět. Aby se ochránil před realitou, zavázal se, že se bude o své otroky starat. Vybudoval si image „dobrotivého otce“, který se stará o to, co nazýval „moje rodina“. Věřil, že on a jeho otroci byli oběťmi selhání dějin, a proto se považoval za „otce“ těch, kteří mu byli svěřeni do péče, dokud pro ně všechny nepřijde lepší budoucnost.

Odmítal kupovat a prodávat otroky. Svým otrokům platil za zeleninu, kterou pěstovali, a za maso, které získávali při lovu a rybaření. Navíc jim platil za úkoly navíc, které vykonávali mimo svou běžnou pracovní dobu, a dokonce svým zotročeným řemeslníkům nabízel podíl na zisku za produkty, které vyráběli ve svých dílnách.

O tom, jak Jefferson zacházel se svými otroky, vypovídá životní příběh jednoho z jeho otroků – Isaaca Jeffersona Grangera. Jeho příběh se nám dochoval zásluhou reverenda Charlese Campbella, který jeho vzpomínky na dobu, kdy byl otrokem Thomase Jeffersona, zaznamenal.

Isaac se narodil roku 1775 jako třetí syn páru otroků – Ursuly a George, kteří pracovali na Jeffersonových pozemcích v Monticellu. George byl vrchním dozorcem a Ursula byla pradlena a cukrářka.

Když bylo Isaacovi šestadvacet let, jeho pán se stal třetím prezidentem Spojených států amerických. Tehdy ho Jefferson vzal do Philadelphie, kde jej nechal zapsat na učební obor obrábění kovů. Brzy se naučil vyrábět struhadla, pepřenky a plechové hrnečky.

Isaac se svým pánem vycházel velmi dobře. Dle jeho slov se Jefferson ke svým otrokům choval laskavě a spravedlivě. „Starý pán ke mně mluvil, úplně jako kdybych byl svobodnej,“ vzpomínal, „a vždycky se ptal: Tak jak to jde, Isaacu, ta škola cínování?“

Po absolvování školy si Isaac otevřel dílnu a začal vyrábět hřebíky. Podle Jeffersonových záznamů se záhy stal nejproduktivnějším hřebíkářem v Monticellu. Za 47 dní vyrobil 230 kilogramů hřebíků a svému pánovi tak přinesl nejvyšší denní zisk – asi 85 centů denně.

Jefferson si Isaaca natolik oblíbil, že se později stal jeho opatrovníkem a ošetřovatelem. „Otékaly mu nohy…“ popsal Isaac. „Já mu je koupal a obvazoval.“ Potom bývalého prezidenta vozil v kárce po pozemcích v Monticellu.

Isaacovy vzpomínky na svého otrokáře jsou překvapivě laskavé – jeho popisy napovídají, že se Jefferson snažil svým otrokům dopřát lepší život, než jaký jim jejich odlišná barva pleti určovala. Reverend Campbell se jednou Isaaca zeptal, co si o Jeffersonovi myslí. Ten svého pána popsal jako: „Hrozně dobrého pána.“

Později dal Jefferson Isaaca, jeho ženu Iris a dva jejich syny darem své dceři. Někdy v této době Isaac získal svobodu. Co se stalo s jeho rodinou, není známo. Campbell napsal, že Isaac zemřel „několik let po zapsání těchto vzpomínek.“

Otroctví bylo zrušeno v roce 1865, více než sto let po Thomasu Jeffersonovi…

Roku 1996 byly provedeny testy DNA u potomka Sally Hemmingsové, jedné z tehdejších otrokyň Thomase Jeffersona, údajné milenky. Testy potvrdily, že Jefferson se Sally zplodil dítě.

Na druhou stranu byl život mnoha otroků zcela odlišný – žili v naprosto hrozných podmínkách, bez svobody, práv i lidské důstojnosti.

Tento příběh o Oně Judge je založený na informacích z důvěryhodných zdrojů, jako jsou Mount Vernon, Nasty Women Writers, Library of Congress a Encyclopedia Virginia (viz. použité zdroje).Text je trochu zdramatizovaný. Ukazuje, jak těžký byl život černošských žen pracujících jako otrokyně v domácnostech – právě tak, jako Ona Judge – ale vychází z reálných historických faktů.

Jmenuji se Ona Judge. Narodila jsem se ve Virginii. Moje matka byla otrokyně. Otec běloch. Patřím panu prezidentovi. A jeho paní. Jsem jejich osobní služebná.

Ne, tu práci jsem si nenašla. Nebyla žádná vývěska „Hledá se služebná“, která slibovala – dlouhé, úmorné dny bez odměny. Žádný osobní život, žádný osobní prostor, žádné soukromí.

Dělám osmnáct hodin, sedm dní v týdnu. Každý den. Oblékání, česání vlasů, praní, vaření, úklid, péče o děti. I když mě nohy bolí tak, že ani nevím, jestli je ještě mám. Odpočinek… neznám. Dovolená? Neexistuje.

Do domu přijdu kolem čtvrté ráno a odejdu až po půl desáté.

Můžu ovšem nosit pěkné šaty. Ne pro sebe. Pro ni. Aby se paní mohla chlubit. A když budu mít štěstí, porodím nějakému slavnému bělochovi jeho bastarda.

Když paní nebo pan onemocní, spím na zemi. U jejich postele.

Když volají, přiběhnu. Když křičí, omluvím se. Když mlčí, bojím se nejvíc.

Jedné noci… jsem prostě odešla.

Pomohli mi černoši, kteří byli svobodní. Bílí abolicionisté.

Běžela jsem. Nezastavila se. Věděla jsem, že prezident bude chtít mou hlavu zpět. A poslal po mně lidi.

Ale nikdy mě nechytí.

Judge skutečně existovala. Sloužila v domě Washingtonových. Uprchla v roce 1796 z Filadelfie, když zjistila, že má být „darována“ jako svatební dar. Prezident Washington ji skutečně hledal a chtěl ji nechat chytit, ale nikdy se mu to nepovedlo. Žila zbytek života jako svobodná žena v New Hampshire. Měla děti, které patřily jenom jí…

Zdroje:

Https://www.britannica.com. Online. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Thomas-Jefferson/Presidency.

Https://www.britannica.com. Online. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Thomas-Jefferson/Party-politics.

Https://www.monticello.org. Online. Dostupné z: https://www.monticello.org/slavery/jefferson-slavery/jefferson-s-attitudes-toward-slavery/.

Https://wallbuilders.com. Online. Dostupné z: https://wallbuilders.com/resource/george-washington-thomas-jefferson-slavery-in-virginia/.

Https://www.nastywomenwriters.com. Online. Dostupné z: https://www.nastywomenwriters.com/ona-judge-i-am-free-and-have-i-trust-been-made-a-child-of-god-by-that-means-american-1773-1848/.

Https://www.monticello.org. Online. Dostupné z: https://www.monticello.org/research-education/thomas-jefferson-encyclopedia/isaac-granger-jefferson/.

Https://abc7.com. Online. Dostupné z: https://abc7.com/post/thomas-jefferson-statue-nyc-removed-removal-news/11142777/.

Https://encyclopediavirginia.org. Online. Dostupné z: https://encyclopediavirginia.org/entries/judge-ona-1773-1848/.

Https://www.mountvernon.org. Online. Dostupné z: https://www.mountvernon.org/library/digitalhistory/digital-encyclopedia/article/ona-judge.

MILTON, Giles. Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci. Přeložil Jan KOZÁK. V Brně: Jota, 2017. ISBN 978-80-7565-110-5.