Stanfordský vězeňský experiment: Co se skutečně stalo za zdmi psychologického testu?

Dne 15. srpna 1971 psycholog Philip Zimbardo spouští svůj experiment. S pomocí policie v kalifornském městě Palo Alto je zadrženo devět mladíků – před očima jejich sousedů, kteří netuší, že se jedná pouze o psychologický pokus.

V suterénu Ústavu psychologie Stanfordské univerzity je připravena improvizovaná věznice: tzv. Stanfordská okresní věznice. Studenti, kteří ztvárňují dozorce, dostávají uniformy a zrcadlové sluneční brýle. Vězni jsou na začátku experimentu nuceni svléknout se donaha a nazí čekat na chodbě, zatímco jim na kotník nasazují řetěz se zámkem a na hlavu nylonovou čepici. Každý z vězňů dostává své číslo, kterým je pak oslovován. Následně jsou zavřeni do malých cel o rozměrech 16 × 9 stop.

Netrvá dlouho a ze slušných mladých lidí se stávají zrůdy.

Po bezproblémovém prvním dni vězni druhého dne zinscenovali povstání. Sundali si punčochy, strhli identifikační čísla a zabarikádovali se ve svých celách.

Aby dozorci znovu získali kontrolu, postříkali vězně mrazivým výbuchem oxidu uhličitého z hasicího přístroje a donutili je ustoupit od dveří. Následně byli vězni svlečeni donaha a z cel jim byly odstraněny postele.

Povzbuzeni svým úspěchem začali dozorci vězně systematicky ponižovat a zastrašovat, čímž vytvořili precedens pro stále drsnější praktiky v následujících dnech.

Vězni byli pravidelně nuceni dělat kliky – někdy i s ostatními vězni na zádech. Byli vystavováni slovním urážkám a dostávali podřadné úkoly, jako bylo ruční čištění toalet nebo leštění bot dozorců. Dozorci je budili v nepředvídatelných hodinách a opakovaně přesouvali z cely do cely. K prosazení disciplíny používali skupinové tresty – celá cela byla potrestána za údajný přestupek jednotlivce.

Někteří vězni, považovaní za „nevzpurné“, dostávali výhody – například lepší jídlo nebo nové uniformy –, aby mezi ostatními šířili svár a rozdělení.

Kumulativní strach vedl některé vězně k tomu, že se začali navzájem sledovat, napomínat ty, kteří porušovali pravidla, a v některých případech je i udávat dozorcům.

Vězni trpěli depresemi, propadali apatii, a pět z nich muselo být kvůli akutní úzkosti z experimentu předčasně propuštěno. Vězeň číslo 8612 psychicky zkolaboval. Ve své cele křičel:

Dokonce i samotní výzkumníci začali ztrácet kontakt s realitou. Zimbardo, který v experimentu zastával roli ředitele věznice, přehlížel hrubé a neetické chování dozorců – až do chvíle, kdy postgraduální studentka Christina Maslach vyjádřila zásadní nesouhlas s podmínkami v simulované věznici a s morálními důsledky pokračování pokusu.

Experiment měl původně trvat čtrnáct dní. Nakonec byl však ukončen již po šesti. Dozorci si začali svou moc otevřeně užívat a vůči vězňům se chovali stále agresivněji a brutálněji.

Po skončení pokusu Zimbardo tvrdil, že netušil, jak strašlivě se experiment může zvrtnout. Sám později uvedl, že „se experiment zvrhl jako přirozený důsledek toho, že si jeho účastníci oblékli uniformu“. Ale je to opravdu tak? Byl výsledek opravdu spontánní? Nebo šlo o záměrně řízený scénář?

Zimbardo totiž studenty – dozorce – předem instruoval. Naznačil, že by měli prosazovat autoritu, a dokonce jim řekl věci jako: „Můžete ve vězních vytvořit pocit bezmoci… Vezmeme jim jejich individualitu… Nebudou mít žádné soukromí…“ Nařídil dozorcům, aby kontrolovali vězně během odpočítávání ve 2:30 ráno. Přikázal jim, že budou nosit uniformy i sluneční brýle, nebudou vězně oslovovat jménem, ale pouze čísly, a že na ně mají být tvrdí. Vězni museli oslovovat hlavního dozorce „pane vrchní strážce“.

„Ačkoli byli stráže informováni o tom, že fyzické násilí není povoleno, bylo jim řečeno, aby udělali vše, co je nezbytné k udržení pořádku a respektu.“ Dozorci byli šest hodin školeni, jak správně používat obušky. Zimbardo navrhl, že by mohli vězně trestat děláním kliků a umisťováním trnů do dek. Používání samotky bylo samozřejmostí.

Z pozdějších výpovědí vyplynulo, že Zimbardo celý průběh silně ovlivňoval a opakovaně tlačil účastníky do extrémního chování. Navzdory tomu se většina dozorců odmítala zapojit do sadistických praktik. Jedna třetina z nich se i nadále chovala přátelsky a jeden z dozorců experiment dokonce opustil.

Ostatní zůstávali – za patnáct dolarů denně (dnes zhruba sto dolarů).

Většina dozorců později tvrdila, že jen hráli. Například dozorce David Eshleman, známý jako jeden z nejtvrdších dozorců, se přiznal, že jeho chování bylo do značné míry hrané: že během experimentu „hrál“ a „přeháněl“. Uvedl, že si vědomě vytvořil tvrdou a zastrašující osobnost, protože měl ,,konkrétní plán, jak se pokusit vynutit akci,… aby výzkumníci měli s čím pracovat“…Co by se mohli přiučit od pár chlápků, kteří by se flákali, jako by byli v golfovém klubu?“

Student Douglas Korpi, který se během experimentu údajně psychicky zhroutil a křičel ve své cele, později přiznal, že všechno jen hrál. Doufal, že během experimentu bude mít čas na učení, ale jakmile mu byly odebrány knihy, chtěl experiment opustit. To mu nebylo dovoleno – jedinou cestou byla simulace psychických potíží. Korpi tedy začal předstírat zhroucení.

Záběry jeho křiku obletěly svět. Později kontaktoval dokumentaristu, který natáčel film o experimentu, a pravdu přiznal. Výsledkem bylo, že byl ze snímku vystřižen. Zkoušel kontaktovat i samotného Zimbarda, ale ten ho ignoroval.

Pokud v jakémkoliv experimentu účastník může odhadnout, co se od něj očekává a co je jeho cílem, nejedná se již o vědecký experiment. V tomto případě šlo jen o divadelní hru, kde Zimbardo je zároveň režisérem a scénáristou. Dozorci byli do své role dotlačeni.

V roce 2002 se britští psychologové Alexander Haslam a Stephen Reicher pokusili pokus zopakovat a nabídli svůj nápad televizní společnosti BBC. Celý experiment měl proběhnout ve formě reality show. Dohodli se na tom, že dozorcům nebudou předány žádné instrukce a vlastní pravidla si vytvoří sami. 1. května 2002 se vysílal první díl pořadu The Experiment. A co se stalo? Vlastně nic. Ani v jednom ze čtyř dílů nedošlo k žádné situaci, která by připomínala předešlý experiment.

Dozorci se začali dělit o své jídlo s vězni. Dovolili vězňům kouřit cigarety. Došlo to tak daleko, že vězni se volně pohybovali mimo prostory svých cel. Nakonec byl tento pořad předčasně ukončen.

„Pokud necháte obyčejné lidi na pokoji, nic se nestane. Co hůř: vytvoří si pacifistickou komunu.“

Philip Zimbardo

„Lidé si můžou říkat, co chtějí. Jedná se o nejslavnější studii v dějinách psychologie. Neexistuje žádná jiná studie, o níž by se lidé bavili ještě po padesáti letech. Znají ji i obyčejní lidé… Žije teď vlastním životem… Už ji nebudu hájit. Její dlouhá životnost je dostatečná obhajoba.“

Zdroje:

Https://www.simplypsychology.org. Online. Dostupné z: https://www.simplypsychology.org/zimbardo.html.

Https://www.verywellmind.com. Online. Dostupné z: https://www.verywellmind.com/the-stanford-prison-experiment-2794995.

Https://www.newyorker.com/science/maria-konnikova/the-real-lesson-of-the-stanford-prison-experiment. Online. Dostupné z: https://www.newyorker.com.

Https://cs.wikipedia.org. Online. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanfordsk%C3%BD_v%C4%9Bze%C5%88sk%C3%BD_experiment.

Https://denikalarm.cz. Online. Dostupné z: https://denikalarm.cz/2018/06/slavny-stanfordsky-vezensky-experiment-byl-podvod/.

BREGMAN, Rutger. Lidstvo: dějiny naděje. Přeložil Veronika HORÁČKOVÁ. Crossover. Praha: Argo, 2022. ISBN 978-80-257-3693-7.