Článek
V roce 1949 skončila v Číně brutální občanská válka. K moci se dostala Komunistická strana pod vedením Maa Ce-tunga. Před novými vládci stál gigantický úkol: proměnit obrovskou, přelidněnou, ale politicky slabou a hluboce tradiční zemi v moderní velmoc. Čína totiž tehdy téměř postrádala průmysl.
Komunisté proto okamžitě zahájili radikální modernizaci. V roce 1952 odstartovali první pětiletku, která slepě kopírovala sovětský model. Masivní investice proudily do těžkého průmyslu ve městech. Brzy se však ukázal zásadní háček – čtyři pětiny obyvatel žily na venkově. Průmyslových dělníků bylo málo a zemědělství nedokázalo vyprodukovat dostatek jídla, aby rostoucí města uživilo. Mao se proto rozhodl zaměřit svou pozornost na čínský venkov.
Konec tradic a nástup obřích komun
Tradiční čínský venkov stál po staletí na pevných rodinných vazbách a úctě ke starším. Rolníci obdělávali půdu v malých rodinných kruzích, většinu úrody si nechávali pro sebe a státu prodávali jen nezbytné minimum. Pro Maa, který snil o stoprocentně komunistické společnosti oddané státu, to byla nepřijatelná překážka.
Hned po převzetí moci komunisté vyvlastnili půdu bohatým velkostatkářům a rozdali ji chudým rolníkům. To byl ale teprve začátek. Následovala postupná kolektivizace, při níž rolníci o vlastní půdu opět přišli a museli začít pracovat na státním.
V roce 1958 přišel zlom. Mao odmítl sovětský model, odsunul stranou odborníky, vsadil na čistou politickou ideologii a vyhlásil druhou pětiletku – nechvalně známý Velký skok vpřed.
Cíl byl ambiciózní: vyždímat z venkovanů maximum. Během několika měsíců byly miliony rolníků nuceně nahnány do gigantických komun o velikosti dvaceti i více tisíc lidí. Soukromé vlastnictví přestalo existovat. Vše bylo společné, za úrodu odpovídali všichni kolektivně. Aby lidé mohli pracovat od nevidím do nevidím, komuny zřídily hromadné školky pro děti a „domy spokojenosti“ pro seniory. Vše doprovázela masivní propaganda a sliby blahobytu. Vůbec poprvé bylo jídlo v komunálních jídelnách zdarma pro každého, bez ohledu na výkon. Na chvíli zavládlo masové nadšení.
Kampaň proti vrabcům a ocel z kuchyňských hrnců
Mao chtěl, aby Čína kráčela, jak sám říkal, „na dvou nohách“ – tedy aby venkov kromě jídla produkoval i průmyslové materiály. Rolníci tak museli povinně opouštět pole a budovat na dvorcích primitivní hliněné pece. Podle plánu měla čínská produkce oceli raketově vzrůst z 5 milionů tun v roce 1957 na neuvěřitelných 100 milionů tun v roce 1962. V pecích se topilo nábytkem i stromy a roztavilo se vše, co lidem přišlo pod ruku – od kuchyňských hrnců až po radiátory. Výsledkem byla jen hromada nekvalitního, křehkého a naprosto nepoužitelného železa, které skončilo zrezivělé na polích.
Absurdita režimu se projevila i v dalších kampaních. V rámci boje proti škůdcům lidé dny i noci tloukli do hrnců a stříleli vrabce, aby jim zabránili zobat obilí. Vyhubení vrabců však vedlo k obrovské ekologické katastrofě: přemnožil se hmyz a sarančata, která úrodu zdecimovala daleko drtivěji.
K tomu se přidala pseudovědecká metoda tzv. hluboké orby. Semena se musela sázet až metr a půl hluboko a extrémně blízko sebe. Výsledkem bylo, že rostliny neměly prostor ani živiny a shnily v zemi.
Cesta do pekla: Hladomor, který svět neměl vidět
Na podzim 1958 se ještě zdálo, že vše funguje, ale úspěch byl jen zásluhou výjimečně dobrého počasí. Nadšení brzy vystřízlivělo. Kvůli jídlu zdarma lidé vyplýtvali zimní zásoby příliš brzy. Na polích chyběly pracovní síly, protože miliony lidí pálily v pecích zbytečnou ocel.
Mao sice začal uvažovat o zmírnění plánu, ale vnitrostranická paranoia a čistky kritiků udělaly své. Místní funkcionáři, kteří se báli o život, začali v hlášeních centrální vládě brutálně lhát. Vykazovali rekordní úrody, které neexistovaly. Peking proto požadoval stále větší odvody obilí do měst a na export. Na venkově nezbylo nic.
Když v letech 1959 a 1960 zasáhla Čínu sucha a povodně, propuklo hotové peklo. Komunální kuchyně zely prázdnotou. Ti, kteří nesplnili pracovní kvóty, nedostali vůbec žádný příděl jídla a umírali jako první. Zoufalí lidé jedli psy, kočky, husy, listy, kůru ze stromů, a dokonce i omítku ze zdí. Když došlo i tohle, v nejpostiženějších oblastech propukl kanibalismus a vraždy kvůli lidskému masu.
Navzdory této apokalypse Mao dál vyvážel čínské obilí do zahraničí a odmítal jakoukoli cizí pomoc. Chtěl si za každou cenu zachovat tvář a dokázat světu, že jeho utopie funguje. Když začaly dodávky potravin kolabovat i ve městech, hladomor zasáhl celou zemi.
Tragické dědictví Velkého skoku
Odhaduje se, že Maův experiment stál život minimálně 18 milionů lidí. Mnozí historici se však přiklánějí k číslu kolem 45 milionů mrtvých. Jde o největší hladomor způsobený lidským faktorem v dějinách lidstva.
V roce 1962 byla selhání natolik zřejmá, že komunistická strana musela zasáhnout. Mao sice zůstal předsedou strany, ale reálné ekonomické řízení převzali racionálnější politici. Komuny byly drasticky omezeny, lidem se vrátila možnost soukromě farmařit a dělníci začali dostávat finanční odměny. Klid ale netrval dlouho. Mao Ce-tung si svou absolutní moc nenechal vzít jen tak – o čtyři roky později, v roce 1966, uvrhl Čínu do další temné kapitoly: Velké kulturní revoluce.
Zdroje:
Https://en.wikipedia.org. Online. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Leap_Forward.
Https://www.asianstudies.org. Online. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Leap_Forward.
Https://www.prirodovedci.cz. Online. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Leap_Forward.
Https://www.hrot24.cz. Online. Dostupné z: https://www.hrot24.cz/clanek/velky-skok-vzad-H3vrk.
