Článek
Ve 30. letech 20. století se americký sociolog Theodore Abel pokusil pochopit, proč se obyčejní Němci přiklonili k nacismu. Zájem o přímé rozhovory byl však téměř nulový – z odhadovaných 850 000 členů nacistické strany se k výzkumu nikdo nehlásil.
Abel proto zvolil netradiční řešení. Vyhlásil soutěž, ve které nabídl finanční odměnu za co nejpodrobnější a nejpřesvědčivější popis důvodů vstupu do nacistické strany.
„Této soutěže se může zúčastnit kdokoli, bez ohledu na pohlaví nebo věk, kdo byl členem Národně socialistické strany před 1. lednem 1933 nebo kdo s tímto hnutím sympatizoval. “
Oznámení se objevilo v nacistickém tisku na počátku léta 1934. Odměna činila 125 říšských marek, což představovalo více než polovinu průměrného měsíčního platu – pro mnoho lidí tedy velmi lákavou částku. Soutěž navíc získala určitou legitimitu i díky veřejné podpoře Josepha Goebbelse, ministra propagandy.
Ohlas byl překvapivě velký. Do uzávěrky 1. září 1934 dorazilo 683 příspěvků – od krátkých ručně psaných dopisů až po rozsáhlá dvanáctistránková svědectví. Autoři představovali průřez německou společností: vojáky, příslušníky SS, úředníky, dělníky, ženy v domácnosti i studenty.
Právě tato různorodost dává souboru výjimečnou hodnotu – neukazuje jen ideologii strany, ale i to, jak ji vnímali běžní lidé v každodenním životě.
Z těchto příběhů vyplývá zásadní poznatek: přitažlivost nacismu nebyla pro většinu lidí založena na jediné ideji. Šlo spíše o kombinaci frustrace, ekonomické nejistoty, nedůvěry k demokracii a silné touhy po pořádku a stabilitě. Tyto pocity vytvořily živnou půdu pro přijetí radikální politické změny.
Samotný vítěz soutěže se nedochoval, ale soubor těchto textů dnes patří k důležitým historickým pramenům, které pomáhají pochopit, proč se nacismus stal masovým hnutím.
Co lidi přitahovalo k nacismu
Z esejů vyplývá, že motivace nebyla jednotná. Mnozí autoři popisovali své rozhodnutí jako „vnitřní pohnutí“ pomoci obnovit pořádek a stabilitu v zemi. Německo bylo po první světové válce zmítáno ekonomickou krizí, politickou nestabilitou a pocitem národní potupy.
„A když jsem se stal národním socialistou, bylo to z vnitřního pohnutí pomoci, aby se do naší vlasti zase navrátil pořádek a klid.“
Častým motivem byla také hluboká nedůvěra k demokratickým institucím. Parlamentní systém lidé vnímali jako neefektivní a odtržený od reality. Politické strany podle nich slibovaly změny, ale po volbách na voliče zapomněly.
„Byli jsme příliš často podvedeni, přestal jsem věřit jakékoli straně. Před volbami nám potřásli rukou, po nich už voliči - ovce nebyli potřeba, dokonce byli na obtíž…“ píše jeden z účastníků.
Zajímavý je i vztah k médiím. Mnozí autoři považovali tisk za zaujatý a nedůvěryhodný. Kritika Hitlera je často neodrazovala – naopak ji chápali jako důkaz, že představuje skutečnou alternativu.
„Všude se mi vysmívali, když jsem se zastával Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Z církve jsem byl takříkajíc vyhozen. Tehdy jsem četl fankfurtské noviny. Byly proti novému hnutí. Ale ze všeho, co jsem v novinách četl, jsem se, a tím jsem si byl jist, nemohl dozvědět pravdu. I proto, že Adolf Hitler a jeho hnutí byli v tisku strašlivě strháváni a potíráni, mě to hnutí obzvlášť zaujalo…“, uvádí další respondent.
Touha po silném vůdci
Velkou roli sehrál kult osobnosti. Pro část pisatelů byl Hitler symbolem síly, rozhodnosti a naděje. Vnímali ho jako někoho, kdo dokáže „udělat pořádek“ a vrátit Německu ztracenou hrdost.
Někteří šli ještě dál a otevřeně popisovali boj proti svým politickým oponentům:
„Hrdost a sebevědomí přineslo až zničení nepřátel. Tak jsem sám vedl boj proti těm, ve kterých jsem jasně rozeznal ničitele národa - proti demokratům. “
Podpora autoritářského vedení se tak často pojila s odmítáním demokracie jako takové.
Propaganda, strach a hledání viníků
Eseje ukazují i význam propagandy a práce s emocemi. Autoři často zmiňují pocit ohrožení, chaosu a potřebu najít viníka. Objevují se xenofobní i antisemitské postoje, systematicky posilované nacistickou ideologií.
„Že jsou dnes staré strany zlomeny a parlamentarismus odstraněn, za to vděčíme především neoblomnosti našeho vůdce.“
Role žen: jiný pohled na stejnou ideologii
Z přibližně 650 esejů bylo asi 30 napsáno ženami. Tyto texty se v některých ohledech liší. Ženy častěji využívaly náboženský jazyk a spojovaly Hitlera s představami spasitele.
Například jedna z autorek popisuje svou „božskou povinnost“ sloužit vlasti, jiná označuje Hitlera za „Bohem daného vůdce“.
Jiná žena píše, že: „nahradila hvězdu na vánočním stromečku fotografií Hitlera obklopenou svatozáří ze svíček“.
Zatímco muže přitahovala představa silného vůdce a národní jednoty, ženy více zdůrazňovaly sociální otázky, jako je chudoba a každodenní nejistota.
Proč je to důležité dnes
Když Abel v roce 1938 publikoval svou knihu, svět už směřoval k válce a o podobné analýzy nebyl velký zájem. Dnes však tyto texty nabývají na významu.
Ukazují totiž, že podpora extremistických ideologií nevzniká pouze z fanatismu, ale často z kombinace frustrace, strachu, zklamání a touhy po jednoduchých řešeních.
Tyto mechanismy – nedůvěra v instituce, hledání viníků či přitažlivost „silného vůdce“ – se v různých podobách objevují i v současnosti.
Eseje z Abelovy soutěže tak nepředstavují jen svědectví minulosti, ale i varování do budoucna.
Zdroje:
Https://oac.cdlib.org. Online. Dostupné z: https://oac.cdlib.org/findaid/ark:/13030/tf3489n5vz/.
Https://en.wikipedia.org. Online. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Theodore_Fred_Abel.
Https://www1.wdr.de. Online. Dostupné z: https://www1.wdr.de/mediathek/audio/zeitzeichen/audio-mein-weg-zu-hitler-kurioses-preisausschreiben–100.html.
Https://www.historynewsnetwork.org. Online. Dostupné z: https://www.historynewsnetwork.org/article/why-did-women-vote-for-hitler-long-forgotten-essay.
