Článek
Každý jsme nějaký. Někdo tlustý, někdo tenký, někdo vysoký, někdo nějak moc nevyrostl. Někdo má krásné dlouhé husté vlasy (já ne), někdo si ráno honí po hlavě pár chlupů ve snaze vykouzlit z toho něco, co bude nějak vypadat (já).
Před rokem jsem opustila tolik milovanou práci pečovatelky. Záda bolela, ruce bolely, nohy bolely, orvaná jsem byla jako borůvka. V oboru jsem víceméně zůstala, jen u papírů. Záda, ruce i nohy bolí míň. A orvaná jsem tak nějak přiměřeně věku.
Jenže jsem přibrala. Kolem dokola se mi objevil špek, trpaslíci mi přešili ve skříni kalhoty i sukně, vypadalo to na komplet novej šatník.
A tak jsem se rozhodla, že než novej šatník, zhubnu. A že to dám. A tak jsem najela na přerušovaný půst (ne, není to žádná reklama). A najela jsem vostře. Jím od čtyř odpoledne do devíti večer. První týden jsem myslela, že se mnou bude ámen. Ale ty sukně … to byla motivace. Navíc jsem se s tím špekem kolem dokola necítila dobře. Takže jsem to dala.
Nějakou dobu se nic nedělo a pak jsem začala hubnout.
Mým kolegyním ovšem neuniklo, že nejím. Že odmítám čokoládu, chlebíčky, neberu obědy. Že prostě „nežeru“.
A jak ta kila šla dolů, tělo si i zvyklo na nový stravovací režim, začala jsem se nějak líp cítit. Najednou jsem tolik nefuněla do kopce, najednou to tělo začalo být lehké. Ono se těžko smiřuje s nadváhou, když jste celý život měli čtyřicet i s botama, pročež jste mohli sežrat tabulku čokolády před půlnocí v posteli, potom se otočit na druhej bok a usnout blahem. Jenže pak to nějak přestalo jít a přidalo se k tomu sedavé zaměstnání. A to oblečení se začalo srážet … teda upřímně? Kynula jsem jak buchta na pekáči.
A tak jsem se zase po určité době začala cítit dobře, i když vím, že ve svém věku už se na tu vychrtlou postavu nedostanu. A vlastně ani nechci.
A moje okolí to začalo řešit. Začalo řešit, že nejím. Ale nezačalo řešit, jestli náhodou netrpím poruchou příjmu potravin. Začalo řešit, cože je to za móresy. Páč dát si půl tabulky čokolády a zajíst to chlebíčkem je přeci prima věc. Ostatně - co taky dělat, když není co dělat. Začneme se cpát.
A je mi jedno, že se cpou. Svůj příděl čokolády jim ráda přenechám.
A jim by mělo bejt jedno, že nežeru. Že jsem se začala stravovat. Někdo žije, aby jedl, já jím, abych žila.
Tak si teď půjdu dát bůček s bramborem, co jsem si upekla, protože je doba, kdy můžu. A všechny požádám, aby přestali řešit to, co se vymyká jejich normám. Já je totiž taky neřeším. A že bych se vskutku vyřádila :D.
Jo, vždycky s tímhle můžete něco udělat. Jen musíte chtít. A vydržet. Jestli jsem tím někoho inspirovala, držím mu palce.
