Článek
Česká (ne)demokracie potřebuje změnu
Demokracie je krásná věc. Ale co kdybychom si sundali růžové brýle a podívali se realitě do očí? To, co tu dnes máme, není demokracie v pravém slova smyslu. Je to systém, kde se jednou za čtyři roky konají volby, ve kterých občané rozhodují na základě krásně nalakovaných kampaní – plných lží, polopravd a marketingových triků – a pak jsou čtyři roky rukojmími mocenské elity. V tomhle systému neexistuje žádný skutečný způsob, jak vládu odvolat, pokud se chová v rozporu se slibem, který dala. Lidé mohou jen bezmocně přihlížet, zatímco jim politici z vysokých funkcí v podstatě ukazují prostředníček.
Tohle není výkřik fanouška Okamury, Babiše nebo kohokoli jiného. Tohle je pohled každého, kdo se dokáže odpoutat od svých volebních preferencí a nahlédnout na systém zvenku. Zeptejte se sami sebe – kolikrát jste byli nadšení z výsledků voleb a kolikrát jste byli zklamaní z toho, co přišlo potom? Většinou volíme na základě naděje a slibů, ale realita je úplně jinde. A pokaždé slyšíme výmluvy: že situace je složitá, že se musíme uskromnit, že to jinak nejde. Jenže ono to jinak jde – jen chybí vůle.
Referendum a odvolatelnost vlády
Potřebujeme zákonný rámec pro závazná referenda. Ne nějaká fraška, která se pak stejně smete ze stolu, ale nástroj, kterým občané mohou ovlivnit zásadní rozhodnutí. A stejně tak potřebujeme přímou odvolatelnost vlády občany, nejen skrze opozici, která na to často nemá sílu, nebo se jí to politicky nehodí. Pokud vláda selže, má občan právo ji odvolat. Bez toho demokracie nefunguje.
Zrušení politické imunity a přímá odpovědnost
Imunita politiků musí skončit. Dnes žijeme v situaci, kdy politik nesmí být trestně stíhán bez souhlasu Sněmovny. To je výsměch právnímu státu. Proč by měl mít politik výsady, které obyčejný člověk nemá? Proč by měl být zákon jiný pro něj a jiný pro nás?
Každý občan České republiky je odpovědný za své činy – a politik musí být dvojnásob. Pokud se dopustí trestného činu, policie musí mít právo ho stíhat bez jakéhokoliv souhlasu Parlamentu. Tečka. A zároveň musí existovat přímá hmotná a právní odpovědnost politiků za rozhodnutí, která způsobí státu škodu. Když udělá fatální chybu ředitel firmy, letí a někdy i platí ze svého. Proč to u politiků neplatí?
A co je možná ještě horší – poslanec může beztrestně říkat ve sněmovně věci, za které by běžný občan mohl čelit trestnímu stíhání. Tohle není ochrana svobody slova. Tohle je privilegium. A demokracie není o privilegiích. Pokud platí zákaz určitého výroku nebo postoje pro jednoho, musí platit pro všechny. Jinak je to jen alibismus skrytý za falešný respekt k parlamentním zvyklostem.
Odbornost na prvním místě
Ministr má být odborník. Ne kamarád z koalice, ne známý z hospody, ne člověk, který potřebuje trafiku, aby byl loajální. Učitel nemá co dělat na ministerstvu vnitra, a zemědělec nemá co řídit ministerstvo práce a sociálních věcí. Pokud má resort fungovat, musí ho řídit člověk, který mu rozumí. Jinak se dál budeme potácet v chaosu a nekompetenci.
Dotace jako droga závislosti
Dotace z EU se staly nástrojem, jak ničit naši vlastní ekonomiku. Díky nim se přestalo vyplácet budovat něco bez přísavky z Bruselu. A výsledek? Bez dotací neumíme postavit kravín, opravit silnici, zasít obilí. Tohle není vina konkrétní vlády – to je vina systému, který odnaučil tuto zemi snažit se. Potřebujeme soběstačnost. V zemědělství, průmyslu, energetice. Nechceme být otroci dotací. Chceme stát, který se stará sám o sebe.
Stát jako aktivní hráč, ne jen vybírač daní
Stát by měl přestat být jen vybíračem daní a měl by začít aktivně vlastnit a tvořit. Například státní supermarket, který odebírá pouze od českých zemědělců. Nebo státní výkup chátrajících nemovitostí, jejich rekonstrukce a zpětné pronajímání občanům. Místo prodávání pozemků developerům je využít a osít, a na stavebních parcelách stavět státní výrobny.
To všechno jde. Jen musí být politická vůle. A musí se změnit systém.
Závěr
Nedemokracie se tváří jako demokracie, ale ve skutečnosti drží občany pod krkem. Dokud nebudeme mít nástroje, jak ji reálně měnit, budeme stále jen obětí lží, marketingu a arogance moci. Až příště půjdeme k volbám, neměli bychom se ptát „kdo?“, ale „co pak udělám, když mi zase budou lhát?“
Odpovědí musí být nový systém, ne nový spasitel.
