Článek
Z toho, co jsem zatím napsal, by možná mohlo vypadat, že jsem po letech v kanceláři objevil ráj na deseti kolech a s kulatou lopatou v rukách.
Neobjevil.
I tady se čeká. Věci se kazí. Navigace vás pošle někam, kam byste dobrovolně nejeli ani osobákem. Občas něco nejde otevřít, občas vám něco zůstane v ruce a občas přijede i policie.
Jenže je tu jeden rozdíl. Zatím mě nic z toho nepřesvědčilo, že jsem udělal chybu, když jsem vyměnil kancelář za kamion.
Jednu z prvních lekcí jsem dostal ještě při zaučování. V Chemnitzu jsem při odbočování špatně odhadl situaci a ťukli jsme se s druhým kamionem zrcátky.
Moje chyba.
Shodou okolností kolem právě jela policie. Jeden z policistů mi začal vysvětlovat, že jsem jel z vedlejší a měl jsem dát přednost.
Ano, já vím. Moje chyba.
Chvíli na mě koukal a vysvětlil mi to ještě jednou.
Ano, já vím.
Skoro jsem měl pocit, že je trochu zklamaný. Možná čekal diskusi a já mu ji kazil tím, že jsem s ním souhlasil.
Nakonec jsem zaplatil pokutu 32 eur a jelo se dál. Nebyl to zrovna okamžik, který bych si chtěl zarámovat. Ale bylo vyřešeno.
Mnohem zajímavější zkušenost mě čekala později v Hannoveru.
Na vykládce chtěli otevřít návěs zprava. Jenže právě na pravé straně byla ohnutá zadní tyč, která napíná plachtu. Zeptal jsem se, jestli bychom nemohli vykládat zleva.
Nešlo to.
Pokud je návěs rozbitý, mám jet do servisu. To byla jistě dobrá rada, ale čas na to nebyl. Takže jsme to prostě museli nějak otevřít.
Normálně bych začal zezadu. Jenže tam to kvůli té tyči nešlo. Tak jsem začal zepředu, povolil přední ráčnu a postupně návěs otevřel.
Celou dobu jsem doufal, že to, co rozebírám, dokážu po vykládce zase složit. Jistotu jsem neměl žádnou.
A zpětně je pro mě vlastně zajímavé, že jsem sice pochyboval, ale nestresoval. Prostě jsem řešil, co bylo potřeba.
Pak jsem potřeboval posunout sloupek, aby nepřekážel při vykládce. Povolil jsem ho a ráčna mi zůstala v ruce.
Výborně.
Tak teď už budu vážně potřebovat pomoc.
Jenže německy neumím vůbec a anglicky tak, že bych se tím nechlubil. Naštěstí existuje ještě jeden jazyk, se kterým se člověk domluví skoro všude. Rukama, nohama a tím, co zrovna poskládá dohromady.
Přišel jsem k ještěrkáři, ukázal na návěs a řekl:
„Scheisse trailer, please help.“
Trochu němčiny, trochu angličtiny a zbytek rukama nohama.
Ještěrkář se usmál, sedl do ještěrky a přijel pomoct.
Takže ano. Domluvili jsme se.
A podobných situací postupně přibývá. Něco nejde podle plánu, něco se pokazí, někde se čeká, někde musím improvizovat. A určitě jednou přijde den, kdy si řeknu, že toho mám dost.
Jen zatím nepřišel.
Možná je to i tím, že jsem začal úplně od začátku. Ve věku, kdy se tak nějak čeká, že člověk má svou cestu vyšlapanou, jsem se dobrovolně stal zase začátečníkem.
Zase jsou věci, které neumím. Zase dělám spoustu věcí poprvé. Musím se ptát, učit se za pochodu a občas stojím někde v Německu s kusem návěsu v ruce a přemýšlím, co s ním.
A víte co?
Mě to baví.
Neříkám tím, že má každý dát výpověď a jít řídit kamion. Ani že problémy zmizí, když vás práce baví.
Nezmizí.
Já věděl, že mě baví řídit. A když jsem poprvé zkusil kamion, nadchlo mě to ještě víc. Jenže práce kamioňáka není jen držet volant a koukat před sebe.
Jsou kolem toho nakládky, vykládky, čekání, plachtování, hledání cesty, řešení problémů a občas i přidělávání zpátky něčeho, co vám zrovna zůstalo v ruce.
A já zjistil, že mě baví i tohle.
Možná právě proto dnes zvládám věci, které by mě dřív dokázaly vystresovat, mnohem klidněji. Ne proto, že problémy zmizely. Ale protože jsou součástí něčeho, co mě jako celek opravdu baví.
A možná je tu ještě jedna věc.
Čím je člověk starší, tím snáz si řekne: Já už přece něco vybudoval. Kariéru, postavení, jistotu. Dal jsem tomu roky. Přece to všechno neopustím a nezačnu od začátku.
Já jsem v jednom oboru pracoval od roku 1998. Osmnáct let jsem strávil v jedné firmě. Za tu dobu jsem si vybudoval kariéru, zkušenosti, postavení i jistotu.
A po osmadvaceti letech v oboru jsem to prakticky pověsil na hřebík a šel dělat něco úplně jiného.
Stal jsem se znovu začátečníkem.
Právě z toho, co jsme si roky budovali, se totiž někdy může stát zlatá klec. Držíme se toho, protože jsme tomu už tolik dali. A čím víc jsme toho vybudovali, tím těžší je připustit, že bychom mohli jít úplně jinam.
Já z té své vystoupil.
A paradoxně mám dnes pocit, že jsem svobodnější.
Možná právě v tom ta svoboda je. Nejen něco vybudovat, ale také vědět, že se toho nemusíme za každou cenu držet. Že můžeme začít úplně od začátku. V jakémkoliv věku.
A třeba přitom objevit něco, o čem jsme do té doby vůbec netušili. Něco, co nás bude bavit. Něco, co v sobě máme. Něco, co umíme, nebo se teprve naučíme.
Takže jestli bych z téhle zkušenosti měl vytáhnout jednu věc, kterou bych přál i ostatním, pak asi tuhle:
Nebojte se začít úplně od začátku. V jakémkoliv věku.
Nenechte se zavřít do zlaté klece jen proto, že jste ji sami dlouho stavěli. Možná právě ve chvíli, kdy se odvážíte otevřít dveře a vykročit ven, zjistíte, jaké to je být zase svobodní.
