Článek
Od chvíle, kdy jsem začal jezdit s kamionem, slýchám od řidičů pořád něco.
Jak je tahle práce stresující. Jak je špatně placená. Jak je všechno na hovno. Dispečeři, nakládky, vykládky, čekání, objížďky, úzké silnice.
A já pořád čekám.
Čekám na okamžik, kdy si řeknu: „Tak jo. Teď už to chápu. Tohle je fakt síla.“
Jenže on pořád nějak nepřichází.
Nechci tvrdit, že je všechno dokonalé. Není. Taky mě už dispečink poslal někam, kam se podle původního plánu skoro nedalo dojet. Taky jsem čekal. Taky jsem přijel někam a zjistil, že realita je úplně jiná, než jak vypadala v navigaci.
Jenže pořád jsou to pro mě spíš drobnosti.
Nedávno si třeba jeden řidič stěžoval, že dvě hodiny čekal na nakládce, než na něj přišla řada.
Dvě hodiny.
Chvíli jsem čekal, co přijde dál. Jestli se tam něco stalo, jestli po něm někdo něco chtěl, jestli musel řešit nějaký průšvih.
Ne.
Prostě dvě hodiny čekal.
A já si říkal: „A co je na tom vlastně tak strašného?“
Sedím v kamionu. Nikdo po mně nic nechce. Můžu si dát kafe, něco sníst, pustit si film, zavolat domů nebo prostě nedělat vůbec nic.
A jsem za to placený.
Možná mám po letech v předchozí práci trochu posunuté měřítko toho, čemu se říká stres.
Podobné je to s tím, čemu mezi řidiči říkáme „šoustky“.
„Ty vole, zase mě poslali po šoustkách.“
Úzké místní silnice. Vesnice. Malé kruháče. Zatáčky, kde musíte hlídat, co dělá návěs. Silnice, na které se proti vám najednou objeví autobus a vy začnete přemýšlet, který z vás dvou se vlastně kam vejde.
Pro spoustu řidičů strašák.
Pro mě?
Konečně zábava.
Dálnice je fajn. Člověk jede, kilometry ubíhají, všechno je předvídatelné. Ale po nějaké době je to vlastně trochu jednotvárné.
Teprve když sjedu z dálnice, začíná pro mě to pravé řízení.
Už jsem měl tu čest nechat se navigací zavést na opravdu úzkou silnici. A pak do vesnic, kde jsem musel mezi domy lámat návěs do zatáček a pořád sledovat v zrcátkách, jestli se mi tam vůbec vejde.
A právě v takové chvíli si uvědomím, jak moc mě to baví.
Musím přemýšlet. Hlídám si předek, návěs, obrubník, protijedoucí auta. Najednou už kamion nejede jen rovně po dálnici. Najednou ho opravdu řídím.
A neskutečně si to užívám.
Přitom přesně na tohle spousta řidičů nadává.
A tak pořád přemýšlím, jestli mi něco nedochází.
Možná jsem ještě nezažil všechno.
Vlastně určitě ne.
Možná mě teprve čeká nějaký pořádný průser. Několik hodin někde stát, nestíhat termín, nemít kde zaparkovat, něco se pokazí, dispečer bude volat, zákazník bude nadávat a já si večer sednu za volant a řeknu:
„Tak jo. Tohle už je moc.“
A třeba pak začnu nadávat taky.
Zatím ale pořád čekám, kdy to přijde.
A čím déle čekám, tím víc mám podezření, že problém možná není v téhle práci.
Možná jsem jen předtím příliš dlouho pracoval v úplně jiném světě.
