Článek
Vždycky mě bavilo řídit.
Kdysi jsem jezdil osobním autem klidně sto tisíc kilometrů za rok, a i tak jsem měl pocit, že je to málo. Cesta pro mě nebyla nutné zlo mezi bodem A a bodem B. Bavila mě sama o sobě.
Jenže od chvíle, kdy řídím kamion, se něco změnilo.
Osobní auto už mě nějak neuspokojuje jako dřív. Samozřejmě s ním jezdím, ale když sedím za jeho volantem, něco mi chybí.
Třeba už samotný pocit z kabiny. Sedět vysoko nad silnicí, mít ten rozhled a dívat se na provoz i krajinu úplně z jiné perspektivy. V osobáku si teď připadám, jako bych seděl skoro na zemi.
Prostě mi chybí kamion.
Což je po pár měsících za jeho volantem možná trochu zvláštní zjištění.
O to víc mě občas napadne, jestli mi to všechno může jednou zevšednět.
Cesta do Německa je pokaždé trochu jiná. Některé nakládky a vykládky se opakují, některé trasy už dobře znám. A pak jednou za čas dostanu něco, co jsem ještě nejel.
A v tu chvíli začíná takové malé dobrodružství.
Nevím přesně, kam mě navigace zavede. Jak bude vypadat příjezd. Kolik tam bude místa. Jestli budu couvat někam mezi haly, protahovat se úzkou ulicí nebo hledat vjezd, který je samozřejmě úplně jinde, než ho ukazuje navigace.
Nevím, co mě tam čeká.
A právě to mě baví.
Cestou zpátky už je to jiné. Tam mám jednu jistotu: Braunschweig–Úžice. Pokud dispečer nevymyslí něco opravdu výjimečného, jedu ji při každé točce.
A tak mě napadá: nezačne mě jednou nudit právě tohle?
Ne řízení kamionu, ale ta stejná cesta.
Dlouhé cesty mi nevadí. Právě naopak. Něco jiného je ale jet šest set kilometrů někam, kde jsem ještě nebyl, a něco jiného je jezdit stejných šest set kilometrů pravidelně. Zvlášť v noci, kdy toho kolem sebe zase tolik neuvidím.
Možná i proto jsem si tuhle trasu začal v hlavě dělit na menší kousky.
Nejdřív kus po dálnici A391, potom šestatřicítka, z ní na čtrnáctku, čtyřku a sedmnáctku. Mezitím Shellka, letiště u Lipska a nakonec hranice.
Neberu to jako jednu dlouhou cestu z Braunschweigu domů. V hlavě jedu vždycky jen k dalšímu bodu. A když ho minu, mám zase jeden kousek za sebou.
Nevím, jestli tím cesta opravdu utíká rychleji. Ale mně to tak připadá.
Navíc ani tahle pravidelná trasa není pokaždé úplně stejná. Jednou je objížďka, podruhé kolona, jindy musím sjet z dálnice a pokračovat po místních silnicích.
A to mi vůbec nevadí. Spíš naopak. Úzké silnice, malé kruháče, vesnice, zatáčky, ve kterých musím hlídat, co dělá návěs za mnou.
Na dálnici člověk jede.
Mimo ni musí řídit.
Přesto někde vzadu v hlavě zůstává ta otázka. Co když se z Braunschweigu jednou opravdu stane rutina? Co když budu znát každou odbočku, každou Shellku a každé místo, kde se dá v noci zastavit? Co když už mě nepřekvapí vůbec nic?
Možná mě to jednou opravdu omrzí.
A víte co?
Vlastně se toho nebojím.
Když jsem před časem měnil práci, pochopil jsem jednu docela důležitou věc. Nemusím přece dělat něco dalších dvacet let jen proto, že jsem se pro to jednou rozhodl.
Teď mě baví jezdit do Německa.
Jednou můžu jezdit do Polska. Na Moravu. Na Slovensko. Třeba do Rumunska. A docela rád bych se někdy podíval s kamionem i do Skandinávie.
Pořád budu řídit kamion. Jen se změní cesta.
A možná právě to je na téhle práci jedna z věcí, které se mi líbí nejvíc.
Nemusím dnes vědět, kudy pojedu za pět nebo deset let. Stačí mi, že mě baví cesta, po které jedu teď.
Až mě to omrzí, zvolím jiný směr.
