Článek
„Počkej, až budeš jezdit big bagy.“
Tu větu jsem od kolegy slyšel už několikrát.
A teď to přišlo. Dispečer mi poslal SMS s nakládkou. Jedu pro big bagy.
Tak, a zjistím, co je na nich tak hrozného.
Když jsem dorazil na nakládku, konečně jsem je uviděl. Obrovské vaky, každý na vlastní paletě, vysoké asi metr a půl a naplněné těžkým sypkým materiálem.
A těchhle obrů jsem měl naložit celý návěs.
Nejdřív jsem si musel připravit dvanáct kurtů. A tentokrát nestačilo jen čekat, až bude naloženo. Musel jsem u toho celou dobu asistovat.
Jakmile byla naložená jedna řada big bagů – tedy dva vaky vedle sebe, akorát na šířku návěsu –, přehodil jsem přes ně kurty. Pak přišla další řada, zase kurty. A takhle pořád dokola, dokud nebyl návěs plný.
Navíc jsem průběžně kontroloval návěs. Big bagy jsou totiž pořádně těžké a s každou další řadou si pod jejich váhou sedal níž a níž.
Když bylo konečně naloženo, přišla další práce. Odplachtovat návěs, všech dvanáct kurtů pořádně dotáhnout ráčnami a nakonec zase zaplachtovat.
Když jsem skončil, byl jsem zpocený a ruce jsem měl od zaprášených vaků černé skoro až k ramenům.
Jenže i na tohle už jsem byl připravený.
Postupně si totiž kamion vybavuju tak, aby se mi v něm dobře žilo. Nedávno přibyl kanystr s vodou a vedle něj mýdlo. Teď přišla jejich chvíle.
Umyl jsem se, převlékl triko a za pár minut bylo po problému.
Možná je to maličkost, ale právě na takových maličkostech si začínám uvědomovat, že už si v tomhle novém životě hledám svoje místo.
Už vím, co s sebou potřebuju, co mi v kamionu chybí a co mi naopak ulehčí další den.
Pomalu se zkrátka zabydluju. Jako kamioňák.
Přišel čas vyrazit. Souprava se ale skoro nechtěla pohnout.
V první chvíli mě napadlo, jestli jsem náhodou nezapomněl návěs odbrzdit.
Nezapomněl.
To jen těch několik tun big bagů bylo najednou pořádně znát.
Rozjezdy byly těžší, brzdění jiné, celá souprava se najednou chovala trochu jinak.
Jenže tohle k tomu patří.
Opět mě čekaly známé dálnice. Sedmnáctka, čtyřka, čtrnáctka.
Ale za Magdeburgem přišla změna. Téměř sto kilometrů po okreskách, malebné německé vesnice, pole a lesy.
Právě tyhle cesty kolega nemá rád. A vlastně ho chápu. S kamionem je to náročnější, člověk musí pořád sledovat zatáčky, úzké průjezdy a hlídat si návěs.
Jenže já to mám přesně naopak.
Pro mě je to jedna z nejhezčích částí celé cesty.
Vesnice jsou upravené, domy mají zahrádky, kolem pole, louky a lesy. Člověk vidí, jak tam lidé žijí. Někdo pracuje na zahradě, někdo si povídá před domem.
Z těch míst na mě dýchá taková zvláštní domácí pohoda.
A najednou mám zvláštní pocit.
Jako bych tam svým kamionem vlastně ani nepatřil.
Ne proto, že bych se tam nevešel nebo že bych tam nesměl. Občas v protisměru potkám i jiný kamion.
Ale přesto mám pocit, že právě já tam tím svým šestnáct a půl metru dlouhým kolosem tu pohodu narušuju.
Je to zvláštní paradox.
Jedu po silnicích, které mám tolik rád, užívám si každou zatáčku, a přitom mám skoro výčitky, že tam tím kamionem ruším ten nádherný klid.
A přestože jsem se tou krajinou kochal, jednu věc jsem měl celou dobu v hlavě.
Druhý den večer měl syn zápas.
A já jsem ho chtěl stihnout.
Moc jsem si přál, aby mě ještě ten večer vyložili. Věděl jsem, že právě na tom bude hodně záležet, jestli se stihnu vrátit včas.
Jenže čím víc jsem se blížil k vykládce, tím menší ta naděje byla.
Do areálu jsem dorazil kolem sedmé večer.
Zaregistroval jsem se, nechal jim svoje telefonní číslo a podíval se, kdy mě budou vykládat.
Druhý den ráno v 8:15.
Tak nic. Dneska už to nebude.
A synův zápas se mi zase o něco vzdálil.
Nařídil jsem si budíka už na šestou. Normálně si nechávám asi hodinu na ranní hygienu, úklid kamionu, snídani a čaj. Tentokrát jsem chtěl mít větší rezervu, kdyby mě náhodou začali vykládat dřív.
Jenže kolem páté mě vzbudil močák.
Když už jsem si šel odskočit, zastavil jsem se u informační tabule, abych se podíval, jestli se náhodou něco nezměnilo.
Nic nového. Žádný konkrétní čas vykládky.
Vydal jsem se zpátky ke kamionu.
A právě v tu chvíli mi pípla SMS.
Vykládací místo číslo šest.
Tak tohle jsem si pod tím „dřív“ úplně nepředstavoval, ale byl jsem rád.
Najednou se všechno otočilo. Možná ten zápas přece jenom stihnu.
Zuby počkají. Snídaně počká. Čaj taky. Postel zůstane přesně tak, jak jsem z ní vylezl.
Rychle jsem se oblékl a zamířil na vykládku.
Na vykládacím místě jsem byl něco před šestou.
Jenže teď to hlavní teprve začalo.
Odplachtovat obě strany, odkurtovat, sundat prkna a teprve potom se mohlo začít vykládat.
Když bylo hotovo, čekalo mě to celé zase v opačném pořadí.
Zandat prkna, uklidit a smotat kurty, zaplachtovat, natáhnout lanko, protože v Braunschweigu budou návěs plombovat.
Teprve potom jsem mohl odjet.
Celá vykládka zabrala dvě hodiny.
A zápas se mi zase o kousek vzdálil.
Ale pořád tam ta šance byla.
Cestou zpátky přišla objížďka, a přímo na těch okreskách. Dalších patnáct minut navíc.
Ještě při odjezdu z vykládky jsem si říkal, že bych to možná mohl stihnout. Po objížďce už jsem tomu moc nevěřil.
Ale malá naděje pořád zůstávala.
Pak jsem dorazil do Braunschweigu.
A hned po příjezdu jsem uviděl něco, co jsem opravdu vidět nechtěl.
Frontu řidičů před kanceláří.
Postavil jsem se na konec a čekal.
Skoro hodinu.
Během ní mi bylo jasné, že je konec.
I kdyby od této chvíle všechno vyšlo dokonale, do Úžic přijedu přibližně v době, kdy bude zápas končit.
Nestihnu ho.
Definitivně.
A zvláštní je, že se mi vlastně trochu ulevilo.
Už jsem nemusel spěchat, honit každou minutu a pořád přepočítávat, jestli to ještě vyjde.
Na druhou stranu mě to strašně mrzelo.
Chtěl jsem kluka vidět hrát.
Dokud existovala alespoň malá šance, stálo mi za to ji zkusit využít.
Teď už nebylo za čím se hnát.
Zatímco jsem stál ve frontě před kanceláří, všiml jsem si jednoho řidiče, který projížděl areálem.
U závory se protáhl kolem betonového květináče a pak pokračoval mezi zaparkovanými kamiony.
Koukal jsem na něj a viděl, že si nenajíždí skoro vůbec.
Jako s osobákem.
Jako by za sebou neměl třináct metrů návěsu.
Napadlo mě, že já bych si najel víc. Vzal bych to větším obloukem.
A v tu chvíli rána.
Štrejchnul svým návěsem o vedlejší návěs.
Nechtěl jsem ho soudit. Nevím, co se mu honilo hlavou, co přehlédl nebo jestli prostě jen na chvíli zaváhal.
To se může stát každému.
Ale uvědomil jsem si, že bych si ještě před pár měsíci možná ani nevšiml, že si najíždí špatně.
Dneska už to vidím.
Vím, kudy návěs pojede, kolik místa potřebuje a proč je někdy lepší si pořádně najet, než potom řešit škodu.
A v tu chvíli mi došlo, jaký kus cesty jsem za těch pár měsíců udělal.
Když jsem poprvé couval k rampě, bylo to pro mě něco úplně nového. Každý pohyb volantem jsem řešil, opravoval se, popojížděl dopředu a zase couval.
Dneska už je to jiné.
Rozhodně netvrdím, že všechno zvládám levou zadní. Pořád se učím a pořád mám před návěsem respekt.
Ale vidím na sobě pokrok.
A mám z něj radost.
Jenže s tím přišla i další myšlenka.
Začínám si zvykat.
A právě proto musím být opatrný.
Trochu se bojím, aby se z toho nestala rutina, při které si přestanu dávat takový pozor jako na začátku.
Protože stačí jedna chvíle nepozornosti a můžu být příště na místě toho řidiče já.
Ten řidič mi to připomněl líp než cokoliv jiného.
Když jsem pak všechno vyřídil a vyjel z Braunschweigu, bylo mi jasné, že už nemusím nikam spěchat.
Za nějakou dobu mě čekala pětačtyřicetiminutová pauza.
Konečně si udělám všechno, co jsem měl v plánu ráno.
Umyju se, vyčistím si zuby, převléknu se, ustelu postel, najím se a uvařím si čaj.
Prostě si konečně udělám ráno.
Sice už nebude šest, ale tři odpoledne.
Ale ten čaj si vychutnám úplně stejně.
A mimochodem, při řízení jsem u sebe objevil jednu zvláštní věc.
Když se mi chce čůrat, dokážu to na dálnici ještě docela dlouho vydržet. Dokonce přemýšlím, jestli mám vůbec sjíždět na nejbližší parkoviště, nebo jestli vydržím až na další.
Jenže jakmile se rozhodnu sjet, nastane problém.
Jako kdyby můj močový měchýř pochopil odbočení na parkoviště jako povolení přestat spolupracovat.
A najednou jde o vteřiny.
Možná je to psychika. Nevím. Manželka tvrdí, že je to prostě stáří.
A stává se mi to pravidelně.
Ani tentokrát to nebylo jinak. Sotva jsem sjel na parkoviště, bylo jasné, že na nějaké pořádné parkování není čas. Zastavil jsem přímo na průjezdní cestě, vyskočil z kabiny a zamířil k nejbližšímu kousku trávy. Ideálně by tam byl ještě strom, ale na vybírání už nebyl čas.
Naštěstí jsem to opět stihl, ale bylo to o fous.
A to všechno v Německu, kde podobné věci opravdu nemají rádi.
Když jsem pak pokračoval v cestě domů, měl jsem čas si v hlavě promítnout celou točku.
Dvanáct kurtů, těžké big bagy, ruce černé až po ramena, návěs, který se sotva rozjel, nádherné německé vesnice, ranní vykládka, objížďka a nakonec fronta v Braunschweigu.
Přesně před tímhle mě kolega varoval.
A já?
Já jsem si to vlastně celé užil.
Takže špatná točka?
Ani náhodou.
Jen ten zápas mě mrzí.
