Článek
Umění být spokojený
Ráno vyjdu ven, prší a mně to udělá radost. V létě se těším na zimu, v zimě na léto. Možná si někdo říká, že jsem trochu blázen.
Ale já nemám raději déšť než sluníčko. Mám rád obojí. Vlastně mám rád počasí ve všech jeho podobách. Snad jen kromě husté mlhy. Ta mi totiž trochu překáží v tom, abych si svět kolem sebe užíval všemi smysly.
Nedokážu si představit, že bych celý život pracoval někde v místnosti bez oken. Vlastně ani nemusí být bez oken. Už po dvou nebo třech dnech v kanceláři začínám být nervózní. Potřebuju ven, potřebuju se nadechnout, cítit vítr na tváři, déšť na rukou, slunce na zádech nebo mráz, který mě štípe do nosu.
Protože právě v takových chvílích si uvědomuju, že žiju.
A víte, koho je mi někdy až nepochopitelně líto?
Třeba řidičů metra.
Přitom si uvědomuju, jak zvláštně to musí znít. Vždyť oni mohou svoji práci milovat úplně stejně jako já tu svou. Možná by se za nic na světě nechtěli měnit. A je docela možné, že oni zase litují mě, když si představí, jak se s osmnáctimetrovou soupravou soukám nějakou úzkou uličkou.
Jenže já si nedokážu představit, že bych celé dny jezdil pod zemí a nevěděl, jestli nahoře svítí slunce, prší nebo sněží. A hlavně bych to počasí nemohl prožívat.
Připadalo by mi to skoro jako žít na jiné planetě.
Rozumově samozřejmě chápu, že každý jsme jiný. Že to, co je pro mě nesmírně důležité, může být někomu úplně lhostejné. Ale přesto se nedokážu zbavit toho zvláštního pocitu lítosti.
Tak moc je pro mě důležité být součástí světa, který se kolem mě neustále mění.
Jenže kolik takových okamžiků během dne přehlédneme?
Mám obě ruce. Můžu obejmout svou rodinu. Mám obě nohy. Můžu vyjít na rozhlednu a rozhlédnout se do krajiny. Vidím, slyším, můžu poslouchat šumění listí ve větru… Vlastně mám všechno, co potřebuju.
Jsou to tak obyčejné věci, že nad nimi většinou ani nepřemýšlíme. Bereme je jako samozřejmost. Až když o některou z nich přijdeme, začneme chápat, jakou pro nás měla cenu. A přitom jsme to včera měli. Jen jsme z toho nedokázali mít radost.
Mokrý, ale spokojený
Nedávno jsem vezl náklad big bagů. Už samotná nakládka byla zajímavá, ale k té se ještě vrátím. Teď bych chtěl vyprávět, co se dělo při vykládce.
Už příjezd na místo byl trochu dobrodružný. Musel jsem projet pod tak nízkým mostem, že jsem snížil podvozek tahače i návěsu a držel se co nejvíc vpravo. Snížil jsem soupravu natolik, že při jízdě kola o něco dřela. Nevím přesně, která kola a o co, jen tuším, že to byla zadní kola tahače, která se otírala o části blatníků, nebo dokonce o návěs. Ten zvuk byl prostě příšerný. Nad kabinou mi přitom zbývalo snad jen pět centimetrů.
Naštěstí tam dva týdny přede mnou jel kolega, který mi poradil, jak na to. Byl jsem mu za ty informace opravdu vděčný. Přesto jsem si všechno pečlivě hlídal.
Pod mostem jsem projel a dorazil na vykládku.
A pršelo.
Musel jsem odplachtovat, odkurtovat náklad a pomáhat s vykládkou. Mezitím jsem si uklízel kurty a posouval sloupky návěsu, jak bylo potřeba.
Měli tam jen jakýsi bagr, na který místo lžíce nasadili vidle. Přes ně ale bagrista špatně viděl, takže jsem ho musel navigovat, aby jednotlivé big bagy na paletách správně nabral.
Přesto se nám párkrát paleta tak trochu rozpadla. A jednou se dokonce při zvedání nákladu big bag nepříjemně nahnul. Vypadalo to, že každou chvíli spadne.
Bagrista to naštěstí zachránil.
V tu chvíli jsme si oba současně otřeli rukou pot z čela.
Teda myslím každý svůj, ne jeden druhému.
Pak jsme se na sebe podívali a oba se rozesmáli. Ani jeden z nás nemusel nic říkat. Oba jsme moc dobře věděli, jakou máme radost, že ten big bag nakonec nespadl.
Vykládka nebyla nijak zvlášť rychlá, ale mně to nevadilo. Já ostatně taky nejsem žádný rychlík.
Když jsme chvíli čekali, až kolem nás projede další bagr, nabídl mi muž, se kterým jsem vykládal, cigaretu. Poděkoval jsem a odmítl. Nekouřím.
Pracovalo se nám ale příjemně, rozuměli jsme si, a tak jsem mu nakonec dal jednu Plzeň.
Nemusel jsem. Prostě jsem měl chuť mu udělat radost. A vlastně ani nevím, jestli by mě to napadlo, kdyby mi předtím nenabídl tu cigaretu.
Tak proč ne?
A ta radost, kterou z toho piva měl, byla neskutečná.
Obyčejná Plzeň. A kolik dokázala udělat radosti.
Všude kolem bylo bláto, déšť neustával a já byl postupně promočený.
Přitom jsem měl koupenou výstražnou pláštěnku. Jenže jsem si ji ani nevzal.
Pracoval jsem v mikině s kapucí, bylo mi teplo a při té námaze jsem se stejně potil. V pláštěnce bych byl nejspíš mokrý úplně stejně, jenže zevnitř.
A víte co?
Mně ten déšť vůbec nevadil.
Možná si někdo řekne, že jsem masochista. Ale já si to nemyslím. Mě to prostě bavilo.
Samozřejmě, když několik dní v kuse prší, mám toho taky dost. Taky nechci být pořád promočený. Ale právě proto je potom tak příjemné sednout si do vyhřáté kabiny, být v suchu a pozorovat, jak venku prší.
A možná právě tehdy si člověk nejvíc uvědomí, jak příjemné je něco, co jindy považuje za úplnou samozřejmost.
Seděl jsem v kabině, poslouchal déšť bubnující na střechu a bylo mi dobře. Za sebou jsem měl vykládku, při které jsem zmokl, trochu se zapotil, několikrát se zasmál a potkal člověka, se kterým mi bylo příjemně.
Nic mimořádného. Obyčejná vykládka.
A přesto jsem z ní měl radost.
Kolik takových okamžiků během dne zažijeme, aniž bychom si vůbec uvědomili, že právě v nich může být ukrytý kousek našeho štěstí?
Není číslo jako číslo
Jsem snad blázen, že mám radost ze světa?
Možná.
Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že stejnou věc můžou dva lidé vidět úplně jinak. A oba jsou přesvědčení, že právě jejich pohled je ten správný.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě pracoval v realitách. Přišla za mnou teta. Město jí nabídlo, že si může koupit byt, ve kterém bydlela, za osm set tisíc korun. Podobný byt měl přitom tehdy tržní hodnotu kolem milionu a půl.
Člověk by čekal, že bude mít radost.
Jenže ona byla pořádně naštvaná.
„Představ si, že sousedům prodávali stejné byty před pár lety za čtyři sta tisíc! A po mně teď chtějí osm set! To je přece nespravedlivé!“ rozčilovala se.
Odpověděl jsem jí, že mi to taky připadá nespravedlivé, ale z úplně jiného důvodu.
Říkal jsem si, kolik lidí celé roky šetří na bydlení, splácí hypotéku a nikdy takovou možnost nedostanou. Teta měla možnost koupit byt o sedm set tisíc levněji, než byla jeho tržní hodnota. Obrovská výhoda. A přesto měla pocit, že jí někdo ublížil, protože sousedé zaplatili ještě méně.
Záleží tedy na tom, s čím svou situaci porovnáváme. A právě to může rozhodnout, jestli máme radost, nebo se cítíme ukřivdění.
Podobně to bylo kdysi se zavedením třicetikorunových poplatků u lékaře. Pamatujete, jaký to tehdy vyvolalo rozruch? Poplatky se dokonce staly tématem voleb.
Ale kdybychom předtím platili sto korun a někdo nám to snížil na třicet, rozčilovali bychom se taky?
Možná bychom ještě děkovali.
Přitom je to pořád stejných třicet korun.
Že naše spokojenost nemusí odpovídat tomu, co ukazují čísla, jsem poznal i na vlastní kůži.
Po osmnácti letech jsem opustil dobře placenou manažerskou práci a sedl za volant kamionu.
Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Kdybych byl sám, asi bych nad tím tolik nepřemýšlel. Jenže mám rodinu a přiznávám, že jsem měl chvílemi pocit, jako bych ji svým rozhodnutím okrádal. Manželka měla možná ještě větší obavy než já.
Rozdíl mezi původní a novou výplatou byl opravdu značný. Ať jsem se na ta čísla díval zleva, zprava nebo vzhůru nohama, pořád to nevypadalo jako nejrozumnější finanční krok mého života.
Vždyť tak výrazný pokles příjmů přece musí být na rodinném rozpočtu znát.
Jenže časem jsem zjistil zajímavou věc.
Zatímco můj příjem výrazně klesl, moje osobní výdaje se také snížily. Třeba dřív jsem se prakticky každý den stravoval v restauracích, dnes si většinou vařím v kamionu.
A když jsem si to začal počítat, došlo mi, že možná dnes dokážu ušetřit víc než tehdy.
Ale nechci tady rozebírat rodinný rozpočet. Důležité je, že se naše životní úroveň nijak dramaticky nezměnila.
A moje spokojenost?
Ta se změnila. Výrazně.
Někdo by řekl, že jsem si pohoršil.
Já mám pocit, že jsem si polepšil.
A oba se přitom díváme na úplně stejnou změnu.
Nejde o růžové brýle
Možná si teď někdo říká, že jsem idealista.
Jenže já si to nemyslím. Netvrdím, že svět je dokonalý nebo že neexistují skutečné problémy. Nejde o to vidět svět lepší, než je. Jde o to nepřehlížet to dobré, co v něm skutečně je.
Nedávno se mi při nakládce stala jedna příhoda, která mě přivedla k zamyšlení.
Nakládali jsme big bagy, což není mezi řidiči zrovna oblíbená práce. Když jsme skončili, skladník mi najednou poděkoval.
Zeptal jsem se ho, za co.
„Za to, jaký jste. Pořád se usmíváte, jste pozitivní. Sem jezdí spousta řidičů, kteří neustále na něco nadávají. Jednou je špatně, že je pondělí, pak zase, že je středa. Jednou je moc vedro, podruhé zima, potom zase prší. Když není problém s počasím, najde se něco jiného. Prostě vždycky mají důvod být nespokojení. A vy jste pořád v pohodě. To je hrozně příjemná změna.“
To mě potěšilo.
Ale taky mě to přivedlo k myšlence, že možná nejde jen o to, jak se díváme na svět. Stejně důležité může být i to, jak působíme na lidi kolem sebe.
Já jsem se nesnažil skladníka rozveselit ani mu zlepšit náladu. Prostě jsem měl radost z toho, co dělám.
A přesto si toho všiml.
Možná naše vlastní spokojenost nemusí dělat radost jen nám. Někdy se přenese i na někoho dalšího, aniž bychom se o to vůbec snažili.
Sociální sítě bez internetu
Když jsem byl kluk, lidé spolu mnohem častěji mluvili. V čekárně u lékaře, v kupé ve vlaku, zkrátka všude, kde se na chvíli sešli.
Úplně cizí lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, si začali povídat. Někdy je spojilo i společné nadávání na dlouhé čekání u doktora.
A najednou z nich byla facebooková skupina. Akorát bez registrace, bez internetu a bez mobilů.
Na tu chvíli k sobě měli blízko, i když měli jiné zájmy, jiné koníčky a možná už se nikdy nepotkali.
Dnes máme možnost být ve spojení prakticky s kýmkoli. Můžeme si povídat s člověkem na druhém konci světa, sdílet zážitky, fotografie, názory. A to je přece úžasné.
Jenže když nás osloví někdo úplně cizí v tramvaji nebo ve frontě u pokladny, možná nejdřív přemýšlíme, jestli nás nechce nějak obrat, kdy nás požádá o peníze, nebo ze které psychiatrické léčebny asi utekl.
Přitom osobní setkání nám může dát něco, co se přes obrazovku předává jen obtížně.
Když jsem ještě pracoval v realitách, jeden zkušenější kolega mě naučil jednoduchou věc.
„Obchod se po telefonu nedělá. Po telefonu se domlouvá schůzka.“
A já se tím potom řídil celý život.
Samozřejmě to neznamená, že telefon nebo internet nejsou užitečné. Naopak. Díky nim se můžeme spojit s lidmi, se kterými bychom se jinak možná vůbec nepotkali. Můžeme se poznávat, domlouvat, udržovat vztahy i na velké vzdálenosti.
Ale když se s někým setkáme osobně, najednou vnímáme mnohem víc než jen slova. Vidíme úsměv, slyšíme tón hlasu, všímáme si drobných gest a reakcí.
A někdy si dokonce rozumíme úplně beze slov.
Vzpomínáte na toho bagristu, se kterým jsem vykládal big bagy? Na chvíli, kdy nám málem spadl náklad, oba jsme si oddechli a nakonec se tomu zasmáli?
Předtím jsme se vůbec neznali. Přesto jsme spolu dokázali pracovat, domluvit se a ještě si užít trochu legrace.
Vlastně jsme si tehdy vytvořili takovou malou facebookovou skupinu. Bez internetu, bez registrace, bez jediného příspěvku.
A přesto jsme byli online. Jeden pro druhého.
Možná už se nikdy neuvidíme. Ale na těch pár společných okamžiků budu rád vzpomínat.
A právě na tom je podle mě něco zajímavého.
Díky internetu můžeme být ve spojení s lidmi na druhém konci světa. A přitom někdy stačí obyčejné setkání s člověkem, který stojí přímo vedle nás.
Jedno přece nemusí vylučovat druhé.
Možná jen občas zapomínáme, že být online nemusí vždycky znamenat být připojený k internetu.
A když se dnes ohlédnu za tou vykládkou, vlastně nevím, co ve mně zůstalo víc.
Jestli ten adrenalin při průjezdu pod nízkým mostem a chvíle, kdy nám málem spadl big bag, nebo obyčejná spolupráce s člověkem, kterého jsem předtím vůbec neznal.
Co myslíte vy?
Kdy máme vlastně dost?
Před několika lety jsem seděl u stolu s lidmi, kteří obchodovali s obrovskými částkami, někdy i v miliardách, a byl mezi nimi i můj tehdejší šéf.
Přišel jsem odpoledne. Původně to byl pracovní oběd, ale protáhl se až do večeře a víno postupně rozvazovalo jazyky. Pak padla otázka na životní cíl.
Šéf se zeptal jednoho z obchodních partnerů, čeho by chtěl ještě dosáhnout. Ten po chvíli řekl, že je vlastně docela spokojený. Má rodinu, kterou má rád, a práci, která ho baví.
Šéf do toho vstoupil:
„Počkej, já myslím práci. Já třeba chci ještě vydělat co nejvíc peněz. Je mi padesát a musím toho co nejvíc nashromáždit.“
Obchodní partner se na něj podíval a klidně řekl:
„Víc peněz? To já ani nepotřebuju. Mám rodinu, kterou mám rád, práci, která mě baví, a že z ní mám hodně peněz, je prostě náhoda. Jsou lidé, kteří to štěstí nemají, třeba úřednice na poště.“
Tím by to mohlo skončit, jenže můj šéf to nechtěl nechat být. Pořád ho přesvědčoval, že by měl chtít víc. Víc vydělávat, mít větší cíle.
Pamatuju si, že mi z toho bylo trochu trapně. Jako by mu nestačilo slyšet odpověď, která byla úplně jasná.
A dnes si říkám, že možná právě tady je ten rozdíl. Jestli si dokážeme říct, co nám stačí, nebo jestli pořád přidáváme další nulu.
A do toho internet, kde každý den vidíme, kdo má víc, kdo vypadá líp, komu se víc daří.
Problém nastane, když uvěříme, že to všechno potřebujeme, abychom byli spokojení.
Nechtěl jsem se jednou ohlédnout a zjistit, že jsem celý život strávil honbou za něčím, čeho nikdy není dost.
Protože když si řeknu, že budu spokojený, až vydělám milion, ve chvíli, kdy ho konečně mám, už dávno toužím po deseti. A když vydělám deset milionů, mým cílem už bude sto.
A tak pořád dokola.
Ne proto, že bych měl málo, ale protože nikdy nebudu mít dost.
Dnes řídím kamion. Vydělávám míň, občas zmoknu a někdy čekám hodiny, ale baví mě to. A když se vrátím domů, nemám pocit, že mi něco zásadního chybí.
Můj bývalý šéf má mnohem víc peněz, než kdy budu mít já. Možná jich bude mít ještě víc.
Ale upřímně – komu z nás se asi žije líp?
