Hlavní obsah

Ego za volant nepatří

Řídím hodně, řídím rád

Článek

Dobrý řidič?

Kdo mě zná nebo četl některý z mých článků, ví, že řízení miluju. A mám obrovské štěstí, že za volantem můžu trávit tolik času.

Jenže mít řízení rád a skutečně umět řídit jsou dvě různé věci.

Mám docela jasnou představu o tom, kdo je špatný řidič. Ale kdo je ten dobrý? A existuje vůbec?

Kolega s vlastními pravidly

Jednou jsem jel pracovně po Moravě s kolegou. Napřed řídil on, já seděl vedle něj.

Po nějaké době jsem si všiml, že nedával blinkry. A to vůbec nikde a nikdy.

Chvíli jsem ho pozoroval, až mi to nedalo.

„Ty vůbec nedáváš blinkry?“ zeptal jsem se překvapeně.

Čekal jsem něco jako „Občas zapomenu.“ Jenže on úplně klidně odpověděl:

„Já je nedávám.“

Později jsme stáli v koloně. Z vedlejší silnice se chtělo zařadit auto, ale v hustém provozu se mu to nedařilo.

„Pusť ho, ať se taky dostane ven,“ řekl jsem kolegovi.

„Ne, já nikoho nepouštím,“ odpověděl naprosto klidně.

Po obchodní schůzce jsem zase řídil já.

Cestou jsme narazili na stavební práce na silnici. Provoz tam byl řízen kyvadlově semafory.

Jeli jsme v koloně a asi třetímu autu před námi naskočila červená. Všichni jsme zastavili.

Vtom mě kolega vyzval, abych je objel a pokračoval dál.

„Z protisměru ještě nikdo nepojede, to stihneš.“

A právě tehdy mi došlo, co mi na jeho přístupu k řízení tolik vadí.

Nebyla to nepozornost ani obyčejná řidičská chyba. Byla to bezohlednost vůči ostatním řidičům.

Čistá arogance.

On prostě jede. A ostatní? Ať se podle něj zařídí.

Můžeš mít auto dokonale v rukou, ale bez ohleduplnosti to není dobré řízení.

Pokud se k sobě budeme chovat ohleduplně, a to nejen na silnici, všem se nám bude žít lépe.

Dvě země, dva přístupy

Od té doby, co jezdím s kamionem pravidelně do Německa, si všímám jednoho zajímavého rozdílu mezi českými a německými řidiči.

Když v Německu dojedu pomalejší kamion a dám blinkr, že bych ho chtěl předjet, stane se něco, co mě dodnes nepřestává překvapovat. Řidič osobního auta, který jede v levém pruhu za mnou, zpomalí a nechá mě zařadit. A neděje se to často. Děje se to pokaždé. Až mám někdy pocit, že tamní řidiči vůbec nepochopili, že na silnici má přece vyhrát ten, kdo je první.

V Česku to bývá přesně naopak. Jakmile řidič osobáku uvidí můj blinkr, jako by dostal zprávu, že právě odstartoval závod. Šlápne na plyn, aby mě ještě stihl předjet. A protože ostatní za ním zřejmě nechtějí přijít o medaili, udělají totéž.

Já osobně ale blinkr nedávám, když za sebou vidím rychleji jedoucí auto.

V takové situaci totiž vůbec nepředjíždím. Počkám, až auto projede, a teprve potom začnu dávat najevo svůj úmysl.

Úplně stejně to funguje i při připojování na dálnici. Jenže tam už si s blinkrem vybírat nemůžu. Ten dát musím, ať jsem v Německu, nebo v Česku. A zatímco při předjíždění můžu jednoduše počkat, v připojovacím pruhu už to taková legrace není. Ten totiž dřív nebo později skončí.

Když už jsme u těch kamionů, je tu ještě jedna věc, kterou slýchám poměrně často: jak je hrozné, že se kamiony na dálnicích předjíždějí. Že jeden jede devadesát a druhý devadesát jedna a kvůli tomu musí všichni ostatní zpomalit.

Kde jinde má vlastně kamion možnost předjet pomalejší vozidlo než na dálnici? Na okresce? To už by asi teprve byla podívaná. A troufám si říct, že by se to nelíbilo ani těm, kteří dnes nadávají na předjíždějící kamiony na dálnici.

Pokud kamion jede dlouhé desítky nebo stovky kilometrů za pomalejším vozidlem, může se jeho zpoždění postupně vyšplhat třeba na hodinu. A hodina pro kamioňáka nemusí znamenat jen hodinu.

Má totiž povinné přestávky a omezenou dobu řízení. Takže se klidně může stát, že kvůli zdržení už nestihne dojet tam, kam potřeboval, a musí zastavit. A když se to sejde špatně, může mu takové zdržení zkomplikovat i návrat domů na víkend.

Řidič osobního auta přitom kvůli jednomu předjíždějícímu kamionu ztratí třeba třicet vteřin. Někdy minutu.

Pro něj drobnost. Pro toho kamioňáka může být rozdíl mnohem větší.

Abych ale jen nechválil Němce a nekritizoval Čechy, všiml jsem si také jedné věci, ve které to podle mých zkušeností funguje lépe u nás.

Záchranářská ulička.

Když se v Česku začne na dálnici tvořit kolona, řidiči většinou poměrně rychle uhýbají ke stranám a nechávají mezi pruhy místo pro záchranáře.

V Německu jsem se už v kolonách nastál opravdu hodně. Jenže pořádně vytvořenou záchranářskou uličku jsem tam zatím snad ani neviděl.

Někdy si připadám jako kůl v plotě. Stojím s kamionem úplně vpravo, skoro na krajnici, abych nechal místo pro záchranáře, zatímco ostatní stojí dál pěkně uprostřed svých pruhů. A já si říkám, jestli jsem náhodou jediný, kdo tu uličku vidí. Tedy vlastně nevidí.

A tak mě napadá jedna otázka.

Čím to je, že se řidiči v různých zemích chovají tak odlišně? Je to způsobem výuky v autoškolách? Tím, co se považuje za slušné a ohleduplné? Nebo prostě tím, jaké návyky odkoukáme od ostatních?

Nevím. Ale čím víc jezdím, tím víc si myslím, že řídit dobře neznamená jen znát pravidla a umět ovládat auto.

Znamená to také pochopit, že na silnici nejsme sami.

Pomalý neznamená bezpečný

Mám pocit, že se provoz na našich silnicích po zavedení bodového systému přece jen trochu zklidnil. Řidiči si možná začali více hlídat rychlost a obecně mám dojem, že se dnes jezdí o něco pomaleji.

Co se ale podle mě stále nedaří odstranit, jsou takzvaní levoproudaři, tedy řidiči, kteří jedou po dálnici devadesátkou nebo stovkou, a přesto se zásadně drží v prostředním nebo levém pruhu. A je úplně jedno, jestli jedou devadesát, nebo sto třicet. Pravý pruh je zřejmě vůbec nezajímá.

Jenže pokud nikoho nepředjíždějí, nemají v prostředním nebo dokonce levém co dělat.

Nejenže tím dokážou vyvolat agresivitu u řidičů, kteří k ní mají blízko, ale především zbytečně brzdí provoz a vytvářejí kolony.

Přitom pravidla jsou v tomhle poměrně jasná. Mimo obec se na silnici se dvěma a více jízdními pruhy v jednom směru jezdí v pravém pruhu. Ostatní pruhy slouží k předjíždění, objíždění, otáčení nebo odbočování.

Myslím si, že jedním z problémů je také přístup ke kontrole dodržování pravidel. Rychlost se měří a pokutuje poměrně často. Ostatně moje peněženka by o tom mohla vyprávět. Ale že někdo jede několik kilometrů v levém pruhu, aniž by předjížděl, tomu policie podle mě tolik pozornosti nevěnuje. Alespoň já jsem ještě nezažil, že by policie zastavila řidiče právě kvůli tomu, že se bezdůvodně drží v levém pruhu.

A co je na tom možná nejzajímavější? Tito řidiči si často ještě stěžují na ostatní. Podle nich jezdí všichni kolem příliš rychle, agresivně a bezohledně. Oni přece jedou v klidu, nikoho neohrožují a nikam nespěchají. Že se za nimi mezitím tvoří kolona, to už je zřejmě problém těch ostatních.

A přesně takový přístup mi připomíná jednoho dědu z reklamy.

Starší pán vyšel z domu a rozčiloval se:

„To je hrozný, jak ti mladí dneska řídí! Vždyť je to o život!“

Pak zamířil po schodech dolů do garáže.

Za ním vyběhla manželka a volala:

„Pepo, Pepo! Vždyť sis zapomněl brýle! Bez nich jsi úplně slepej!“

A on jí naprosto klidně odpověděl:

„Prosím tě, tu cestu znám nazpaměť.“

A jsme zase u toho. Někteří řidiči mají pocit, že problémem jsou všichni kolem nich. Jedni jedou moc rychle, druzí moc pomalu, další neumějí řídit vůbec. Jenže sami sebe ze svého hodnocení nějak zapomínají vynechat.

A právě to je podle mě jeden z největších problémů za volantem. Nejde totiž jen o to, jak rychle jedeme nebo jak dobře ovládáme auto. Důležité je také to, jestli si dokážeme připustit, že můžeme udělat chybu.

Nikdo není neomylný

A právě tady bych se zastavil u ještě jednoho příběhu.

Vzpomínám si, jak mi kdysi jeden kolega naprosto sebejistě prohlásil:

„Já nikdy nebudu bourat.“

Podíval jsem se na něj a povídám:

„Nerouhej se. Nikdy nevíš, kdy se ti něco takového stane.“

Chvíli přemýšlel a pak svou větu opravil:

„No jo, asi máš pravdu. Tak nikdy nebudu bourat z vlastní viny.“

„Tohle bych o sobě v životě neřekl,“ odpověděl jsem mu. „Protože vím, že občas nějakou chybu udělám.“

Kolega si ale svou neomylností byl dál jistý.

Trvalo mu to přesně týden.

Pak zezadu narazil do auta, které řídila nějaká žena. Naštěstí šlo jen o lehký ťukanec.

Když mi o tom vyprávěl, připomněl jsem mu náš rozhovor.

„Počkej, vždyť jsi říkal, že nikdy nebudeš bourat.“

„No, to jsem říkal.“

„A čí to byla vina?“

„No, moje. Ale ona mi tam vjela…“

A následovala spousta vysvětlování, proč za to vlastně tak úplně nemohl.

Jenže mohl. Co neubrzdíš, to neukecáš.

Sám mám za volantem najeto miliony kilometrů. A přesto moc dobře vím, že dělám chyby.

Někdy z nepozornosti, jindy něco přehlédnu nebo špatně vyhodnotím situaci.

Stačí třeba při odbočování z vedlejší silnice přehlédnout auto přijíždějící po hlavní, které se schová za kamion. Několikrát se mi stalo, že jsem takové auto na první pohled neviděl. A kdybych mu vjel do cesty? A čí by to asi tak byla vina?!

Nikdo z nás není neomylný. A čím víc jsme přesvědčení, že chyby dělají jen ti ostatní, tím snáz přehlédneme ty vlastní.

Třicet let za volantem

Kdysi dávno jsem jel metrem a zaslechl rozhovor dvou mužů. Pravděpodobně jsem tehdy jel do školy, protože to už je opravdu hodně let. Bavili se o řízení a jeden z nich se chlubil, že má řidičák už třicet let a nikdy neměl nehodu.

„Třicet let? Tak to už musí mít volant pořádně osahanej,“ pomyslel jsem si tehdy.

A možná jsem v té době ještě ani sám řidičák neměl.

Dnes už ho mám třicet let taky. A když si na toho muže vzpomenu, napadá mě, že samotný údaj o délce řidičské praxe vlastně vůbec nic neříká.

Kolik toho za těch třicet let najezdil? Kolikrát týdně sedal do auta? Kolik kilometrů má skutečně za sebou?

Vlastně asi ani nejezdil autem do práce, když jsem ho potkal v metru. Možná auto vytáhl jen několikrát do roka. Třeba na Dušičky, o Vánocích a na nějakou rodinnou návštěvu.

A to je docela zásadní rozdíl.

Řidičský průkaz totiž není potvrzení o tom, kolik toho člověk za volantem skutečně zažil. A počet let od jeho získání nám sám o sobě o řidičských schopnostech neřekne skoro nic.

Někdo má řidičák pět let a za tu dobu najede stovky tisíc kilometrů. Jiný ho má třicet let, ale za celý život nenajede ani tolik.

A přesto se může stát, že právě ten druhý se bude považovat za zkušenějšího řidiče. Vždyť má přece řidičák už třicet let! Co na tom, že ten první za pět let zažil na silnicích mnohem víc než on za celý život?

Zkušenosti se nedají počítat podle toho, jak dlouho máme řidičák, ale podle toho, kolik toho za volantem skutečně zažijeme.

A ke zkušenostem patří i nehody a nejrůznější krizové situace. Nejde totiž jen o to, jestli dokážeme nehodě předejít, ale také o to, jak se zachováme, když už se něco stane. Jestli dokážeme zachovat chladnou hlavu, správně zareagovat a hlavně se z celé situace poučit.

Protože i špatná zkušenost může být nakonec k něčemu dobrá. Samozřejmě za předpokladu, že ji ve zdraví přežijeme.

Předvídání

„Předvídejte, co udělají ostatní.“

Kolikrát jsme tuhle větu slyšeli v autoškole? Zní to jako obyčejná fráze, kterou instruktor opakuje pořád dokola. Jenže čím déle člověk řídí, tím víc zjišťuje, jak velkou pravdu v sobě skrývá.

Předvídání ale není žádné věštění. Neznamená to, že musíme vědět, co přesně druhý řidič udělá. Jde o to počítat s tím, co se stát může, a podle toho přizpůsobit svoje chování.

Třeba když najíždím do zatáčky, musím počítat s tím, že se v protisměru může objevit auto.

Proto bych měl jet tak, abych se s ním bezpečně vyhnul. Zároveň se ale snažím najíždět tak, abych do zatáčky co nejlépe viděl a měl přehled o tom, co mě čeká. Nečekám, až se něco stane.

Počítám s možností, že se to stát může.

A přesně takhle bychom měli přemýšlet i v běžném provozu. Nejde totiž jen o to sledovat, co se děje přímo před námi. Důležité je všímat si i drobností, které nám mohou napovědět, co se za okamžik stane.

Vzpomínám si na jednu příhodu ze Smíchova. Bylo to někdy na konci devadesátých let a řidičák jsem tehdy ještě neměl dlouho. Stál jsem na křižovatce a naproti mně bylo auto, které se zařadilo do pruhu určeného pro odbočení jedním směrem. Jenže jeho řidič měl zapnutý blinkr na opačnou stranu.

A teď co s tím? Pojede podle blinkru, nebo podle toho, v jakém je pruhu? Chvíli jsem ho pozoroval a raději se rozjížděl opatrně. Nechtěl jsem spoléhat na to, že udělá přesně to, co naznačuje směrovkou.

Nakonec odbočil podle pruhu, ve kterém stál, a já mu musel dát přednost. Přesně s tím jsem ale počítal.

Seděla se mnou tehdy v autě moje máma. Když jsme situaci projeli, pochválila mě, že jsem si toho všiml a správně zareagoval. Dokonce přiznala, že by jí takový rozpor mezi blinkrem a zařazením auta vůbec nenapadl.

Já jsem jí na to tehdy řekl, že to možná bude tím, že zrovna nesedí za volantem ona.

Stačilo si všimnout, že něco nesedí, a nespoléhat se jen na blinkr.

Předsudky za volantem

Tím, jak dlouho a rád řídím, jsem si vypěstoval jeden možná trochu zvláštní zvyk. Rád pozoruju ostatní řidiče. A nemyslím tím jen jejich chování na silnici.

Když někoho předjíždím, občas se podívám, jak sedí za volantem, jak ho drží nebo jak se při řízení chová. A přiznávám, že si podle toho často dělám obrázek o tom, jaký je to řidič.

Všímám si také, jaké auto řídí, kdo v něm sedí, někdy dokonce i takových detailů, jako je klobouk na hlavě. A na základě těchto drobností si v duchu říkám, co od něj asi můžu čekat.

Přiznávám, že mám předsudky. Za ty roky jsem si totiž všiml určitých souvislostí, podle kterých si o ostatních řidičích vytvářím obrázek. Samozřejmě vím, že se můžu mýlit. Ale někdy je lepší počítat s tím, že se někdo zachová nečekaně, než se spoléhat na to, že udělá přesně to, co by měl.

A možná právě v tom je rozdíl mezi předsudkem a předvídáním. Předsudek nám říká, jaký někdo je. Předvídání nám pomáhá připravit se na to, co by mohl udělat.

Ještě zajímavější je to ve chvíli, kdy sedím na místě spolujezdce. Což se mi mimochodem nestává příliš často. Pokud řidiče dobře neznám, chtě nechtě sleduju, jak řídí.

Nejde o to, že bych mu počítal chyby. Spíš mě zajímá, jak přemýšlí, jak se zachová v různých situacích na silnici a jak samotné auto ovládá. Jak drží volant, jak s ním pracuje, jak zachází s pedály nebo jak řadí. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale když si je poskládám dohromady, často si podle nich udělám určitý obrázek nejen o jeho řidičských schopnostech, ale i o něm samotném.

A někdy mám pocit, že dokážu alespoň částečně odhadnout, jestli se po autoškole učil jezdit sám, nebo měl vedle sebe někoho zkušeného, kdo mu předával svoje zkušenosti.

Mentor za volantem

Protože já si myslím, že autoškola člověka řídit nenaučí.

Abych jí nekřivdil, naučí ho základy ovládání auta, pravidla silničního provozu a připraví ho na závěrečnou zkoušku. Jenže skutečně jezdit se člověk učí až potom, v běžném provozu. A právě v té chvíli podle mě hodně záleží na tom, jestli má někoho, kdo mu dokáže předávat své zkušenosti, nebo jestli si na všechno musí přijít sám.

A vůbec to nemusí být profesionální instruktor. Stačí někdo blízký, kdo má dost zkušeností a umí je předávat. V mém případě to byli především máma, táta, děda a strejda.

Pamatuju si třeba na svého dědu. Byl to pedant, a to i při parkování.

Před jeho domem se parkovalo podélně a děda si vždycky pečlivě hlídal, jak auto zaparkuju. Jestli nestojím moc daleko od chodníku, jestli jsem nenechal zbytečně velkou mezeru před autem nebo za ním a jestli jsem ostatním nechal dost místa, aby mohli pohodlně zaparkovat nebo vyjet.

A mně to kupodivu vůbec nevadilo. Naopak. Díky němu jsem se naučil opravdu dobře parkovat.

Jenže děda mě vlastně neučil jen parkovat. Učil mě přemýšlet o ostatních.

Zkušený řidič vám třeba řekne, abyste před úzkým mostkem zpomalili, protože za ním není pořádně vidět a může se tam objevit protijedoucí auto. Nebo vás upozorní, abyste při zastavení za jiným autem nechali takový odstup, že ještě vidíte jeho zadní kola.

Jsou to zdánlivé maličkosti. Jenže právě z takových maličkostí se postupně skládají řidičské návyky.

A nejde jen o bezpečnost nebo ohleduplnost. Jde také o samotné ovládání auta.

Já jsem se učil řídit ještě na staré škodovce. A kdo takové auto zažil, ví, že tehdy nestačilo jen otočit klíčkem, šlápnout na plyn a jet.

Člověk musel mít trochu cit. Vědět, jak s plynem, kdy motor potřebuje pomoct, jak správně řadit a jak se auto v různých situacích chová. Někdy existovaly drobné fígle, bez kterých člověk s autem zbytečně zápasil.

A právě tyhle věci mi předávali zkušenější řidiči.

Dnešní auta jsou v tomhle mnohem jednodušší. Elektronika se o spoustu věcí postará sama a s automatickou převodovkou odpadá i starost s řazením. Ale ani moderní auto neznamená, že jeho řidič automaticky získá cit pro řízení.

I dnes je potřeba naučit se správně odhadovat situace, pracovat s rychlostí, vědět, kdy podřadit, a hlavně vnímat, co auto dělá.

Dobrý mentor může začátečníkovi cestu k těmto zkušenostem výrazně usnadnit.

Samozřejmě za předpokladu, že sám umí dobře řídit. Protože člověk, který má třicet let řidičák, ale celý život jezdí špatně, může začátečníkovi předat spíš svoje zlozvyky než zkušenosti.

A někdo ani žádného mentora nemá. Udělá autoškolu, dostane řidičák a od druhého dne je na všechno sám.

Nemusí to nutně znamenat, že bude špatným řidičem. Jen musí spoustu věcí objevovat metodou pokus–omyl. A cestou si může vypěstovat návyky, které sice nemusí způsobit nehodu, ale ostatním na silnici dokážou pěkně znepříjemnit život.

Proto se mi tolik líbí dnešní možnost získat řidičák už v sedmnácti letech a do osmnácti jezdit pod dohledem mentora.

Za jediný rok se samozřejmě nedá předat všechno. Ale pokud má mladý řidič vedle sebe někoho skutečně zkušeného a rozumného, může získat něco, co mu samotná autoškola nikdy nedá.

Nejen první zkušenosti, ale také správné návyky, cit pro auto a ohleduplnost vůči ostatním.

A až v osmnácti vyjede poprvé úplně sám, nebude sice hotovým řidičem. Ale rozhodně nemusí začínat od nuly.

Ženy versus muži

Často se říká, že ženy jsou horší řidičky než muži. Já si to nemyslím. Podle mě to není o tom, kdo je lepší nebo horší, ale spíš o tom, jak k řízení přistupujeme.

Mám pocit, že my chlapi při začátcích často blbneme, zkoušíme limity a občas jdeme i za ně. Někdy proto, že si chceme něco dokazovat, jindy prostě proto, že nás to baví.

Sám jsem nebyl jiný. Jako mladý jsem si řízení užíval možná až moc. Občas jsme s kamarádem dělali různé blbosti. Pamatuju si třeba, jak jsme spolu jednou závodili na silnici plné zatáček.

Mně nešlo o to předvádět se. Prostě mě to bavilo. Tedy alespoň mě. Za kamaráda mluvit nemůžu.

Dnes už vím, že to nebylo zrovna rozumné. Naštěstí se nikdy nic vážného nestalo.

U žen to často vnímám opačně. Zatímco my chlapi občas nejdřív zkoušíme, co všechno si můžeme dovolit, a někdy zajdeme i za hranu, ženy k řízení podle mě častěji přistupují s větším respektem. Začínají opatrně a teprve s přibývajícími zkušenostmi si postupně dovolují víc a víc. My naopak občas začínáme tím, že si dovolujeme až moc, a rozum dostáváme teprve časem.

Samozřejmě to neplatí pro všechny. Ale myslím si, že právě v tomhle bývá mezi muži a ženami určitý rozdíl. Výsledek může být stejný, jen cesta k němu je trochu jiná.

A možná právě proto někdy vzniká dojem, že ženy jsou horší řidičky. Jenže to tak není.

Podle mě se jen častěji nechají rozhodit někým, kdo za nimi stojí, troubí a dává jim najevo, že ho zdržují.

Vzpomínám si na jednu příhodu ze Slezské ulice na pražských Vinohradech.

Asi dvacet minut jsem hledal místo k zaparkování. Když jsem ho konečně našel, dal jsem levý blinkr, zpomalil a chtěl do volného místa zacouvat. Jenže za mnou se těsně nalepil řidič ve Favoritu a začal troubit.

Čekal jsem, co udělá, ale on nepřestával troubit a nakonec dokonce vystoupil a začal mi nadávat, že ho blokuju. V klidu jsem mu odpověděl, že jsem dal blinkr včas, že mu mohlo dojít, že chci parkovat, a že se toho místa nevzdám.

On se vrátil do auta, ještě chvíli troubil a stál, a když pochopil, že to myslím vážně, couvl si a odjel.

Kdyby ale na mém místě seděla méně sebejistá řidička, možná by se toho místa raději úplně vzdala. A pokud by se rozhodla zaparkovat, mohla by mít pocit, že to musí zvládnout hned napoprvé, protože za ní stojí nervózní řidič. Tenhle tlak by ji mohl rozhodit a paradoxně by pro ni bylo parkování ještě těžší.

Ne proto, že by byla horší řidička než já. Já nejsem lepší řidič jenom proto, že zaparkuju na první pokus.

Rozdíl je v tom, že vím, že když se mi to nepovede, můžu vyjet a zkusit to znovu. Klidně i šestkrát. Už jen to vědomí mě uklidní natolik, že se mi to většinou podaří hned napoprvé.

To je podle mě ten rozdíl: ne v rukách, ale v klidu v hlavě a v tom, že vím, že si můžu dovolit chybu. Pokud se tedy dá za chybu považovat to, že nezaparkuju hned napoprvé.

Škola na celý život

Řídím už spoustu let a řízení mě pořád neskutečně baví. Jenže čím víc jezdím, tím víc si uvědomuju, kolik věcí se může stát. Kolik chyb může udělat někdo jiný. A hlavně kolik jich můžu udělat já sám.

A právě proto si nemyslím, že jsem dobrý řidič. Ne že bych si nevěřil za volantem, ale moc dobře vím, že nejsem neomylný. Že můžu něco přehlédnout, špatně vyhodnotit situaci nebo prostě udělat chybu. A že se mám pořád co učit.

A možná právě v tom je ten největší rozdíl. Ne mezi mladým a starým řidičem, mužem a ženou nebo tím, kdo jezdí rychle a kdo pomalu. Ale mezi člověkem, který si dokáže připustit vlastní chybu, a tím, který je přesvědčený, že žádnou udělat nemůže.

Protože za volantem nemusíme být dokonalí. Ale měli bychom mít dost rozumu a pokory na to, abychom si nemysleli, že dokonalí jsme.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz