Článek
Když ostatní zůstávají doma
Když se normální člověk podívá ráno z okna a zjistí, že přes noc napadlo dvacet centimetrů sněhu, začne přemýšlet, jestli by se dnešní cesta nedala odložit, případně co udělat, aby vůbec nemusel ven.
Já naopak začnu přemýšlet, kam bych mohl jet.
A není to nadsázka. Já to tak opravdu mám.
Jednou moje kolegyně vyrazily pracovně z Prahy do Ostravy. Zrovna tehdy přišla pořádná sněhová kalamita.
Druhý den líčily, jak se cestou trápily na zasněžených silnicích.
A já jim záviděl.
To já měl sedět v tom autě a užívat si to!
Ostatně moje kolegyně mě už dobře znají. Když někde pořádně nasněží, občas mi zavolají nebo pošlou fotku.
„Tohle by se Honzovi líbilo!“
Pravda, kdybych jel já, nejspíš bych se dálnici vyhnul obloukem. Ne proto, že bych se bál sněhu, ale že bych se bál, že místo jízdy budu několik hodin obdivovat zadní světla auta přede mnou.
Raději bych si našel nějakou zapadlou okresku, ideálně takovou, na kterou by se v tom počasí vydal jenom blázen.
Takže bych tam nejspíš byl sám.
A přesně o to mi šlo – nikdo mě neblokoval, nikomu jsem nepřekážel a mohl jsem si jet svým vlastním tempem. Prostě si tu zasněženou silnici užívat tak, jak jsem chtěl.
A pak tu bylo ještě něco, co jsem na těchto cestách miloval.
Prašan.
Ten nádherný lehký sníh, který se při jízdě zvedal za autem jako obrovský bílý oblak.
A když jsem někde zastavil, vystoupil a podíval se na auto, měl jsem radost jako malý kluk.
Celý zadek auta obalený sněhem, registrační značka úplně zmizela, zadní světla se schovávala pod centimetrovou vrstvou bílé peřiny. Někdy už skoro nebylo poznat, jakou má auto vlastně barvu.
A čím silnější vrstva, tím větší radost.
Někdo by nadával, že to všechno musí očistit.
Já se kochal.
Záchranář, kterému ujíždí vlastní auto
Jenže sníh mi nepřinášel jenom radost. Občas mi také připomněl, že ani auto s pohonem všech čtyř kol nedokáže poručit fyzikálním zákonům.
Jednou jsem jel někde v kopcích u Vizovic. Silnice byla pokrytá uježděným sněhem a místy ledem.
Ještě než jsem do těch kopců vjel, zastavil mě řidič protijedoucího traktoru.
„Vy tam opravdu chcete jet? Vždyť to tam strašně klouže! A to i s tím vaším jeepem!“
Měl jsem Nissan X-Trail s pohonem všech čtyř kol, který pán zjevně považoval za terénní auto. A hlavně měl upřímnou starost, jestli se tam vůbec dostanu.
Pokusil jsem se nasadit výraz člověka, který si plně uvědomuje vážnost situace.
„No, zkusím to,“ odpověděl jsem s předstíraným respektem.
Kdyby ale v tu chvíli někdo dokázal slyšet moje skutečné myšlenky, zaslechl by něco úplně jiného.
„Super! Hurá! Tak tam jedu!!!“
A vyrazil jsem.
U krajnice jsem zahlédl auto v příkopu a lidi, kteří se ho snažili dostat ven.
Samozřejmě jsem zastavil. Vždyť mám čtyřkolku, tak jim přece pomůžu!
Jenže sotva jsem vystoupil, moje auto se rozhodlo pokračovat v cestě beze mě.
Přestože bylo zabrzděné, začalo po zledovatělé silnici pomalu klouzat z kopce.
Takže místo abych zachraňoval někoho jiného, měl jsem najednou plné ruce práce s tím, abych nemusel zachraňovat vlastní auto.
Rychle jsem naskočil zpátky do auta a pomalu sjel z kopce dolů.
Tam jsem se otočil a vyjel zpátky nahoru za těmi lidmi.
Tentokrát už jsem byl o něco chytřejší.
Z auta jsem raději nevystupoval. Stáhl jsem okénko a požádal je, jestli by se mi nepodívali do kufru, jestli tam nemám tažné lano.
Přece jen jsem jim přijel pomoct. Bylo by trochu trapné, kdyby nakonec museli vytahovat z příkopu dvě auta.
Jenže lano v kufru nenašli.
Tak jsem znovu sjel dolů, tentokrát zaparkoval na rovině a vrátil se za nimi pěšky.
Nakonec jsme jejich auto společnými silami vytlačili zpátky na silnici.
Bez tažného lana, bez mého slavného pohonu všech čtyř kol.
Prostě jsme ho rozhoupali a dostali ven.
Moje záchranná akce tedy dopadla úspěšně, jen trochu jinak, než jsem si původně představoval.
A tahle příhoda mi připomněla jeden zajímavý paradox.
Samozřejmě jsem věděl, že je silnice namrzlá, proto jsem jel opatrně. Dokud jsem ale seděl za volantem, dokázal jsem se po tom ledu pohybovat.
Stačilo vystoupit a najednou byl problém udržet se na vlastních nohou.
A moje auto? To bez řidiče nedokázalo ani stát na místě.
Takže jsme na tom vlastně byli oba stejně – já bez auta a auto beze mě.
Salsa, která se nekonala
Ale jedna zimní příhoda mi utkvěla v paměti ještě mnohem víc.
Ten den jsem byl pracovně ve Zlíně. Jednání se protáhlo a skončil jsem až v pět odpoledne.
A v osm večer jsme měli s manželkou v Praze salsu.
Už při odjezdu mi bylo jasné, že to bude hodně napnuté. Než jsem se vůbec dostal ze Zlína, musel jsem projet dlouhou ulicí plnou semaforů a provozu.
Zavolal jsem manželce, že vůbec nevím, jestli to stihnu. Ať na salsu určitě jde a já jí budu průběžně volat, aby věděla, jestli má potom počítat se mnou, nebo s cestou domů vlakem.
Venku pořádně sněžilo.
Na dálnici ležel sníh a já jel směrem na Brno nějakých sto dvacet až sto třicet kilometrů za hodinu.
V rádiu zrovna hlásili, že na sto čtvrtém kilometru D1 je dálnice uzavřená kvůli náledí a hromadné nehodě.
Navigace mi ukazovala příjezd do Prahy v půl desáté večer.
Takže salsa byla prakticky ztracená.
Jenže když jsem projel kolem sto čtvrtého kilometru a dostal se někam k devadesátému, čas příjezdu na navigaci se najednou změnil.
Osm večer!
Výborně! To přece stihnu!
Hned jsem volal manželce.
„Super! Stíhám! Určitě na tu salsu běž! Za hodinu jsem tam!“
Jenže někde kolem pětačtyřicátého kilometru D1 jsem dojížděl kamion, za kterým jel Ford Mondeo. Oba jeli podstatně pomaleji než já.
Rozhodl jsem se je předjet.
Právě když jsem byl vedle Mondea, dostalo smyk a narazilo mi do pravých zadních dveří.
Náraz dostal do smyku i moje auto.
Chvíli jsem jel po zasněžené dálnici bokem. Podařilo se mi ale auto srovnat a vrátit se do pravého pruhu.
Jenže tím moje problémy neskončily.
U krajnice byla sněhová závěj. Ta mě stáhla ze silnice a skončil jsem v příkopu.
A bylo po nadějích na salsu.
Auto zůstalo stát na kolech, ale pořádně nakloněné do příkopu. Bylo mi jasné, že vlastními silami se odtud už nedostanu.
Vystoupil jsem a rozhlédl se kolem sebe.
Nejdřív jsem se snažil najít auto, které do mě narazilo.
Jenže nikde nic.
Až po chvíli jsem si všiml Mondea, které stálo nahoře na svahu s vytočenými koly. Vedle něj stál jeho řidič.
„Já se vám omlouvám! Já se vám omlouvám!“ křičel na mě už z dálky.
„Jste v pořádku? A byl jste v autě sám?“ volal jsem na něj.
„Já se vám omlouvám! Já se vám strašně omlouvám!“
Zkusil jsem to znovu.
„Jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Byl jste v tom autě sám?“
„Já se vám omlouvám!“
Vypadalo to, že je pořádně v šoku. A že se od něj jiné odpovědi jen tak nedočkám.
„V pohodě, v klidu! Nic se neděje. Nic si z toho nedělejte. Jenom mi prosím řekněte, jestli jste v autě sám, jestli jste v pořádku a jestli nepotřebujete záchranku!“
Konečně se trochu uklidnil.
„Jo, jo, jsem sám. Nic mi není.“
„Tak vidíte. Hlavně že se nikomu nic nestalo. Ale budu muset zavolat policii. Mám služební auto, takže to musíme vyřešit oficiálně.“
Po příjezdu policie nás oba samozřejmě prolustrovali.
Stál jsem opodál a z policejní vysílačky zaslechl informace o druhém řidiči.
Žádné body. Žádné záznamy o přestupcích.
Zkrátka naprosto čistá karta.
Napadlo mě, že možná nemá za volantem tolik zkušeností.
A pak přišla řada na mě.
„Ten je teď bez bodů, ale v minulosti má docela bohatou historii. Hodně přestupků, hlavně za rychlost.“
No, co vám budu povídat.
Vedle mě stál řidič s naprosto čistým rejstříkem. Žádné body, žádné přestupky. Zkrátka řidičský svatoušek.
A tenhle vzorný občan se pořád dokola omlouval mně.
Mně! Takovému hříšníkovi!
Jenže já jsem se na něj vůbec nezlobil.
Pořád jsem ho uklidňoval, že se nic neděje, hlavně že jsme oba v pořádku.
„Nedělejte si z toho hlavu. Stalo se. Všechno vyřeší pojišťovna.“
Sám už jsem měl za sebou několik nehod. Někdy jsem byl viníkem já, jindy někdo jiný. A nikdy jsem neviděl důvod zlobit se na člověka, který do mě neúmyslně naboural.
Co bych tím změnil?
Auto už bylo poškozené. Křikem bych ho nespravil.
A právě naše chování zaujalo i policisty.
Jeden z nich poznamenal, že je docela neobvyklé vidět dva účastníky nehody, kteří se k sobě chovají takhle slušně.
Vyprávěl nám, že u nehod, kde se vlastně nikomu nic nestalo a odnesly to jenom plechy, by se lidé někdy nejradši pozabíjeli.
Ale tam, kde už šlo skutečně o život, se k sobě naopak chovali ohleduplně a byli na sebe hodní.
Tenhle paradox mě zaujal.
Čtyřicet tun pokory
Zimní jízdy jsem zkrátka miloval.
Za volantem osobního auta, zvlášť s pohonem všech čtyř kol, jsem se na sněhu cítil jistě a bezpečně. Ne že by mě nemohlo nic překvapit. Jen jsem si jízdu užíval, místo abych se stresoval tím, co mě čeká za další zatáčkou.
Letos mě ale čeká něco úplně jiného.
Moje první zima za volantem kamionu.
Zasněžené silnice, krajina pod bílou peřinou. Všechno, co jsem měl na zimě vždycky tak rád.
Jenže zatímco osobní auto jsem znal, o tom, jak se bude na sněhu chovat čtyřicetitunová souprava, zatím nemám ani ponětí.
Největší obavy mám z kopců.
Do kopce? Tam je to jednoduché. Maximálně nevyjedu a počkám, až silničáři silnici upraví. Ostatně na čekání jsme my kamioňáci zvyklí.
Ale z kopce?
Dolů se dostanu vždycky.
Otázka je, jestli budu mít možnost rozhodnout, kde zastavím.
A právě tahle nejistota je pro mě něco úplně nového.
Na sníh se těším pořád jako malý kluk. Jen mám z něj respekt jako nikdy předtím.
A mám takové tušení, že letos možná budu poprvé v životě první, kdo bude vyhlížet silničáře.
