Článek
Moje malá úchylka
Nebaví mě nakupování. A už vůbec mě nebaví vybírat, porovnávat a hledat, kde koupím něco co nejlevněji a zároveň co nejkvalitněji.
Když něco potřebuju, zajdu do obchodu, nebo ještě častěji otevřu internet, a koupím první věc, která mi padne pod nos. Takže nejspíš tu, jejíž prodejce si zaplatil reklamu a dostal ji na první místo ve vyhledávači.
Prostě mě nebaví listovat nabídkami a porovnávat, jestli je někde něco o dvacet korun levnější.
Jenže když si mám pořídit něco většího a dražšího, přece jen by bylo dobré věnovat výběru trochu pozornosti.
Naštěstí je tu ještě YouTube.
Tam dokážu strávit hodiny. Sleduju recenze, zkušenosti majitelů, testy a srovnání. A mám jednu zvláštnost. Nezajímá mě jen to, proč bych si měl danou věc koupit a co je na ní dobrého, ale stejně tak mě zajímá, proč bych si ji koupit neměl. Jaké má nedostatky, co se na ní kazí a jaké s ní mají ostatní špatné zkušenosti.
Když už mám za něco utratit větší peníze, chci předem vědět, co všechno se na tom může pokazit.
A podobně jsem přistupoval i ke kamionům.
Samozřejmě ne proto, že bych si chtěl nějaký koupit. Zajímalo mě, jaké to je s ním jezdit.
Ještě než jsem se definitivně rozhodl stát se kamioňákem, sledoval jsem na YouTube videa řidičů, kteří ukazovali svůj každodenní život. A často jsem slyšel hlavně stížnosti.
Nekonečné čekání na nakládku, nesmyslná pravidla, papírování, nepříjemní vrátní a úředníci na nakládkách a vykládkách, kteří se k řidičům někdy chovají jako k otravnému hmyzu, jehož by se nejraději co nejrychleji zbavili.
Když jsem ta videa sledoval, skoro jsem začínal mít pocit, že největším problémem kamionové dopravy nejsou silnice ani samotné řízení, ale lidé, se kterými se řidič musí potkávat.
Jenže mě to neodradilo. Některé věci, na které si řidiči stěžovali, mi dokonce připadaly jako něco, co by mě mohlo bavit. Přesto jsem byl trochu napnutý, jaká bude skutečnost.
Kupodivu mě čekalo docela příjemné překvapení.
Na většině míst jsem totiž potkával úplně normální lidi. Ochotné, vstřícné, často připravené poradit. A když viděli, že jsem někde poprvé a trochu tápu, většinou mi pomohli.
Dokonce i v Německu, kde moje znalost němčiny končí někde mezi pozdravem a poděkováním a angličtina na tom není o mnoho lépe, jsem se zatím vždycky nějak domluvil. Když jsem potřeboval, dokázal jsem si o pomoc říct. A k tomu mi dopomáhej Plzeň!
Ne, nemám na mysli žádnou nadpřirozenou sílu. Jen občas vozím pár českých piv, kterými můžu někomu poděkovat za ochotu. A musím říct, že české pivo je v Německu docela srozumitelný způsob komunikace. Dokonce k němu nepotřebuju ani slovník.
Jenže ne vždycky jde všechno tak hladce.
Hannover
Kolega mě předem varoval, že vykládka ve Volkswagenu v Hannoveru není záležitost na pár minut.
Ne že bych mu nevěřil, ale někdy mám pocit, že trochu přehání. Nebo mám možná jen větší štěstí. Třeba štěstí začátečníka.
Jednou mi vyprávěl, jak na jedné vykládce strávil skoro čtyři hodiny. Když jsem tam o týden později přijel já, za necelou hodinu jsem měl hotovo.
Jeho reakce mě pobavila. Položil mi totiž otázku, kterou zde nemůžu citovat, aniž bych byl vulgární. Zajímalo ho, čí anatomii jsem tam vkleče poznával.
Takže jeho varování před Hannoverem jsem bral trochu s rezervou. Třeba budu mít zase štěstí.
Jenže pohled na parkoviště plné kamionů po příjezdu do Hannoveru naznačoval, že tentokrát by mě štěstí mohlo opustit.
Zaparkoval jsem, sebral doklady a vyrazil do kanceláře. Fronta řidičů se táhla podél okýnek. Nad každým semafor. Jediná zelená nikde. Za okýnky nikdo a já nechápal, co se děje.
Nikde žádná informace. Jen pár nervózních pohledů a pokrčení ramen. Pak jsem zaslechl češtinu. Dva řidiči mi vysvětlili, že je pauza až do půl jedenácté.
Paráda. Alespoň jsem měl čas vyplnit formuláře, o kterých jsem do té chvíle ani nevěděl, že existují. Naštěstí mi ti dva řidiči poradili, co kam napsat.
Konečně naskočila zelená.
Dostal jsem se k okénku a předal doklady. Pán za přepážkou je začal přepisovat do počítače. Já trpělivě čekal.
Pak najednou přestal pracovat, založil ruce a díval se na mě.
Já na něj. On na mě. Já pořád na něj.
Začínal jsem mít pocit, že jsme se právě přihlásili do soutěže v blbém zírání. Jen jsem nevěděl, jaká jsou pravidla. Prohraje ten, kdo první promluví, nebo ten, kdo uhne pohledem? A už vůbec mi nedocházelo, co je hlavní výhra, pokud to teda vůbec výhra je.
Po nějakých dvaceti vteřinách jsem se jí tedy vzdal a tázavě na něj kývl. On jen sklopil hlavu směrem k tabletu, který ležel přede mnou, a podíval se na mě, jako bych byl analfabet, který se neumí ani podepsat.
Aha, podpis!
Tablet tam ležel celou dobu. Jenže předtím byl zhasnutý. Nenapadlo mě, že se na něm mezitím objevilo něco, co mám podepsat. A pánovi zase zřejmě nenapadlo to říct.
No samozřejmě. Jak mě to jen mohlo nenapadnout? Přece když někdo přestane pracovat, založí ruce a začne na vás mlčky zírat, je úplně jasné, že máte něco podepsat.
Nakonec jsme se ale nějak domluvili. I beze slov.
Dostal jsem zařízení připomínající mobilní telefon, na kterém se zobrazovaly další pokyny, a vrátil se do kamionu.
Čekal jsem, že tam strávím další věčnost, ale za chvíli zařízení oznámilo, že můžu jet.
Ty jo, tak to nakonec nebylo tak hrozné.
Nastartoval jsem a vyrazil k vrátnici.
„Tiket!“
Ukázal jsem vrátnému zařízení, které jsem dostal.
„Nein, nein! Small ticket! Small paper!“
Jaký zase tiket?
Vrátný mi směsicí angličtiny, němčiny a gest vysvětlil, že potřebuji ještě malý papírek, který dostanu na vrátnici. Ale musím tam přijít pěšky. S technickými průkazy a občankou.
Vždyť já jsem na vrátnici!
Jenže já tam stál s kamionem, a to se zřejmě nepočítalo.
Takže mě pustil dovnitř, abych se tam mohl otočit.
Slavnostně jsem vjel do Volkswagenu. Jen proto, abych z něj zase vyjel.
Zpátky na parkoviště, zaparkovat, vzít doklady a pěšky k té samé vrátnici, u které jsem před chvílí stál s kamionem.
Tentokrát už jsem byl zřejmě ve správné podobě. Bez kamionu.
Dostal jsem vytoužený tiket, vrátil se na parkoviště, nastoupil do kamionu a znovu vyrazil k vrátnici.
A představte si, tentokrát mě pustili!
Dojel jsem na určené místo, odplachtoval návěs a čekal.
Po chvíli na mě nějací lidé začali volat:
„Documents! Documents!“
Teprve tehdy jsem si všiml další kanceláře, která nebyla nijak výrazně označená. Vzal jsem papíry a šel za nimi.
Vysvětlili mi, že příště mám nejdřív přijít s dokumenty a teprve potom odplachtovat. Nebyla v tom žádná arogance, prostě mi poradili, jak to tam chodí.
Pak jsem čekal. Asi tři hodiny.
Měli totiž další pauzu.
Zpětně to ale nebylo zas tak hrozné. Problém není ani v papírování, ani v tom čekání samotném. Spíš v celé té kombinaci papírování, nejasných pokynů a pobíhání mezi kancelářemi.
Ale až tam příště pojedu znovu, už budu vědět, co kde podepsat, kam jít a co se tam po mně vlastně chce. Takže to bude mnohem jednodušší.
Škodovka
A pak jednoho dne byla nakládka ve Škodovce v Mladé Boleslavi.
Přijel jsem, zaparkoval a vyrazil se přihlásit. V kanceláři měli systém pořadových čísel, podobný tomu na poště. Na automatu čtyři tlačítka. Jednička – nakládka/vykládka. Dvojka – prázdné obaly.
Jel jsem na nakládku, takže volba byla jasná. Zmáčkl jsem jedničku, vzal si pořadové číslo a po jeho rozsvícení na displeji zamířil k okénku.
„Dobrý den, jedu na nakládku.“
„Na jakou nakládku?“
„Volkswagen Braunschweig.“
„Potřebuju kód nakládky.“
Kód? Jaký kód?
Odstoupil jsem od okénka s tím, že zavolám dispečerovi. Jenže pak jsem zjistil, že mi ten kód už poslal. Akorát v samostatné zprávě, kterou jsem přehlédl.
Výborně. Takže nový lístek, znovu jednička a znovu čekání.
Konečně jsem přišel na řadu podruhé. Tentokrát už s kódem.
Jenže jsem se dozvěděl, že se musím nejdřív zaregistrovat u jiného okénka.
Aha. Tak to jsem samozřejmě nemohl tušit.
Takže zpátky ke kamionu pro technické průkazy a občanku. Znovu do kanceláře, tentokrát k registračnímu okénku.
Tam mi vystavili potřebné dokumenty a dali čipovou kartu.
A poslali mě zase k automatu pro pořadové číslo.
Tentokrát ale prý musím zmáčknout dvojku.
„Prázdné obaly.“
„Ale já jedu na nakládku.“
„Vždyť to tam máte napsané.“
No jo, napsané to tam bylo. Jen mě nenapadlo, že když jedu nakládat, mám si vybrat prázdné obaly místo nakládky.
Takže už potřetí k automatu pro pořadové číslo. Potřetí čekání. A konečně jsem se dostal ke správnému okénku.
Paní si vzala dokumenty, něco zadala do počítače a oznámila mi, že nakládka je v Řepově, asi šest kilometrů odsud.
Čipovou kartu mi zase vzala, protože v Řepově ji potřebovat nebudu, předala mi papíry a vysvětlila, kam mám jet.
Takže jsem se po třech pořadových číslech, třech návštěvách stejného okénka a jedné návštěvě registračního okénka konečně dozvěděl, kde budu nakládat.
Řepov
Do Řepova jsem dorazil za chvíli. Zastavil jsem u vrátnice, vystoupil a šel se přihlásit.
„To nevidíte tu STOPku? Neznáte značky?“ přivítal mě vrátný.
Podíval jsem se na značku. Byla hned vedle kabiny. Zastavil jsem asi o metr nebo dva dál, než jsem měl. Tedy těsně za stopkou.
Vrátný mi dal jasně najevo, že takhle tedy ne. Nakonec mě poslal mezi dvě haly, kde se mám přihlásit v další kanceláři.
Tam seděla příjemná mladá slečna. Podal jsem jí dokumenty, podívala se na ně a povídá:
„Dobrý, tak můžete jet.“
„A kam?“
„No na paletiště.“
„A paletiště je kde? Já jsem tady poprvé.“
„Jo, vy nevíte, kde je paletiště? Tak se otočte, objeďte tuhle halu a jeďte až dozadu. Tam uvidíte takovej plácek a hodně palet. To poznáte. Oni vám tam pak řeknou.“
Poděkoval jsem a vyrazil.
Objel jsem halu a skutečně našel ten zmíněný plácek. Teda aspoň jsem doufal, že je to ono. Klasické palety tam totiž nikde nebyly. Místo nich tam byly na sobě naskládané jakési metr vysoké kovové klece. Říkal jsem si, že třeba tomu tady říkají palety. Ale jistý jsem si nebyl. Zamířil jsem tedy k nim.
Celý areál byl vyasfaltovaný a cesty byly vyznačené bílými čarami. Abych se dostal ke klecím, sjel jsem z vyznačené cesty, pořád ale po asfaltu.
Vtom ke mně přijel ještěrkář. Vousatý chlapík, který se rozhodně netvářil, že by měl radost z mé návštěvy.
„Ty nepoznáš silnici? Proč se jí nedržíš?“
Tak to bychom měli. Druhé vřelé přivítání během několika minut.
Vysvětlil jsem mu, že jsem tady poprvé, jedu na nakládku a nejsem si jistý, jestli mám nakládat právě tyhle kovové klece. Zeptal jsem se, kam mám s kamionem zajet, a podal mu doklady.
Vzal si je a odjel.
Bez jediného slova.
Tak jsem čekal, co bude dál.
Po chvíli jsem ho uviděl opodál. Začal na mě mávat. Jenže ne tak, abych poznal, co vlastně chce. Spíš mi to připomínalo, jak se kdysi, když jsem byl ještě kluk, mávalo na prvomájový průvod.
Tak jsem se pomalu rozjel jeho směrem.
Najednou začal troubit.
Pokračoval jsem ještě kousek, protože jsem netušil, co tím troubením myslí. Pak jsem zastavil, vystoupil a šel se ho zeptat, jestli jsem správně a kam mám vlastně zajet. A taky proto, že mi to jeho troubení pořád vrtalo hlavou.
„Ty nevíš, že když troubím, máš stát?!“ vyjel na mě.
„No tak fajn, teď už to vím.“
„Teď si koukni couvnout a až zatroubím, zůstaneš laskavě stát.“
Hurááá! Konečně vím, co mám dělat! Sláva!
A tak se i stalo a mohlo se nakládat.
Po nakládce jsem se vrátil do kanceláře mezi halami pro dokumenty. Byla tam ta samá příjemná slečna. Řekla mi, že mají zrovna pauzu, ale papíry mi přesto vydala.
A cestou zpátky jsem si uvědomil jednu docela zajímavou věc.
V Hannoveru jsem nerozuměl skoro ani slovo německy, s angličtinou na tom nejsem o moc lépe, a přesto jsme se nakonec vždycky nějak domluvili. Dokonce v jednom případě úplně beze slov.
Tady v Čechách jsem rozuměl každému slovu. Jen jsem občas vůbec netušil, co po mně vlastně chtějí.
Takže jsem se nakonec i přes jazykovou bariéru domluvil v Německu jednodušeji než doma.
