Článek
O víkendu jsem mluvil s kamarádem, který četl moje předchozí články. Přišel se zajímavým přirovnáním.
Když má někdo za sebou velkou kariéru, třeba jako tenista, pak zestárne a výkonnost už nestačí, začne dělat něco jiného. Třeba si otevře restauraci. A moje cesta z předchozí práce za volant kamionu mu to trochu připomíná.
A já mu vlastně musím poděkovat.
Ne proto, že bych si najednou nebyl jistý, proč jezdím. Ale proto, že mě donutil se zastavit a napsat to nahlas.
Protože zvenku to může vypadat jednoduše. Člověka to přestane bavit, práskne dveřmi a jde dělat něco jiného.
Jenže já těmi dveřmi nepráskl.
A hlavně ten příběh nezačal v práci. Začal někdy v první třídě základní školy.
Děti chtějí být kosmonauti, hasiči, popeláři nebo závodníci. Já jsem v první třídě základní školy chtěl řídit autobus.
Na tom není nic zvláštního.
Zvláštní je, že mě to nepustilo. Nikdy.
Pak přišel normální život. Nejdřív průmyslovka, pak výška, kterou jsem nedokončil. Pak obchod, který mě začal bavit, reality a nakonec z toho byla docela slušná kariéra.
Jen ten autobus tam byl pořád. Někde vzadu.
Pořád jsem si říkal, že jednou.
Až bude čas. Až budou peníze. Až bude vhodná chvíle.
Loni v létě jsme byli na dovolené a já měl pracovní telefonát. Nic neobvyklého. U nás se pracovalo i na dovolené. Jenže tenhle telefonát mě vytočil. Hodně.
Položil jsem telefon a řekl si: Končím.
A tady by kamarád mohl spokojeně říct: „Vidíš? Tenista a restaurace.“
Jenže ne.
Protože člověk vychladne, dovolená skončí, vrátíte se do práce a jedete dál. Nebylo to tak, že bych svou práci najednou neuměl nebo ji nenáviděl. Dokonce pro bývalého zaměstnavatele občas něco udělám i dnes. Poradím, něco zanalyzuju.
Nedávno mi dokonce volali, jestli nechci vozit klienty po projektech.
Nechtěl.
A právě to je možná ten rozdíl.
Ten telefonát na dovolené nebyl důvod. Byl to spouštěč. Přiměl mě položit si úplně jinou otázku.
Kdy má přijít to „jednou“?
Je mi skoro padesát. Budu čekat dalších deset let? A pak v šedesáti na psychotesty?
Najednou byla odpověď jasná.
Kdy jindy než teď?
Tak jsem do toho šel.
Přihlásil jsem se do autoškoly na C. Poprvé jsem se rozjel s náklaďákem a říkal si: Ty jo, tohle je dobrý. Vlastně hodně dobrý.
Ale plán byl pořád jasný.
Autobus.
Pak jsem začal dělat déčko. Sedl jsem za volant autobusu a po pár jízdách jsem měl jasno.
Tohle je ono. Přesně na tohle jsem čekal celý život.
Budu autobusák.
Definitivně.
Definitivně zhruba do chvíle, než jsem za náklaďák zapřáhl přívěs.
Rozjel jsem se, koukal do zrcátek, sledoval, co ta věc za mnou dělá, přemýšlel, kam si nadjet, aby se to celé správně poskládalo…
A byl jsem ztracenej.
Bylo to ještě lepší.
Skoro padesát let jsem čekal, až si splním dětský sen. Sedl jsem za volant autobusu a zjistil, že je přesně tak skvělý, jak jsem si celý život představoval.
A pak stačilo zapřáhnout přívěs a celoživotní sen dostal konkurenci.
Dneska už místo přívěsu tahám návěs. A když někde lámu soupravu mezi baráky nebo na malém kruháči sleduju, kudy jedou kola, pořád mě to baví.
Vlastně čím horší cesta, tím větší radost.
A tím se vracím ke kamarádovi.
Měl pravdu?
V něčem možná ano.
Kdyby v mé původní práci všechno fungovalo dokonale, možná bych tam ještě pokračoval. Možná bych si dál říkal, že autobus přijde jednou.
Takže ano, nespokojenost sehrála svou roli.
Ale nebyla důvodem.
Za volant mě neposlala.
Jen mě přiměla přestat čekat.
Proto svému kamarádovi za jeho přirovnání vlastně děkuju. Přiměl mě popsat něco, co jsem v sobě nosil celý život, ale možná jsem to nikdy pořádně neřekl nahlas.
A jestli si z toho někdo odnese jen jednu věc, pak asi tuhle:
Na změnu není nikdy pozdě.
Protože to „jednou“ nemusí přijít samo.
A tak někdy stojí za to položit si docela jednoduchou otázku.
Kdy jindy než teď?
