Článek
V práci střídáme dlouhé a krátké týdny. Nejsou to klasické směny, spíš způsob, jakým mám rozdělené ježdění s kamionem. Dlouhý týden znamená vyjet v neděli večer nebo v noci na pondělí a vracet se v sobotu nad ránem. Krátký je vyjet někdy v pondělí a vrátit se v pátek ráno.
V obou případech je přitom plán postavený tak, že se obden dostanu domů.
A jako každý krátký týden jsem měl být uprostřed týdne doma.
Jenže nebyl.
První zakázka vypadala docela zajímavě. Měl jsem naložit staré tiskařské stroje a odvézt je do Německa.
Nakládalo se na dvoře, který byl asi tři nebo čtyři metry pod úrovní ulice. Když byly stroje naložené, zbývalo se vůbec dostat ven. Všude kolem stály další kamiony, místa nebylo moc a ostatní řidiči se dole nějak otočili a vyjeli dopředu.
Já se rozhodl vycouvat.
Po rampě nahoru, přes vrátnici a s celou soupravou až ven na ulici.
Když jsem byl nahoře, vrátný mi řekl, že tohle tam ještě nikdo neudělal. Všichni se dole otáčeli. A ještě tak uznale přikývl.
Nebudu tvrdit, že mě to nepotěšilo. Přece jen jsem pořád začátečník a takové malé uznání od člověka, který tam těch kamionů vidí denně desítky, prostě zahřeje.
Pak už jsem mohl vyrazit se starými tiskařskými stroji do Německa.
Na vykládce mě čekala další couvací disciplína. Když bylo vyloženo, potřeboval jsem se dostat zase ven. Otočit se tam ale nedalo. Jediná možnost byla vrátit se stejnou cestou zpátky.
Prvních asi padesát metrů bylo hodně natěsno. Po levé straně stály kontejnery a místy jsem od nich měl snad jen pět nebo deset centimetrů.
Oči v zrcátkách. Hlídám si návěs. Trochu srovnat soupravu, zase ji zlomit, kousek popojet, znovu srovnat. Každý pohyb volantem si hlídat, protože to, co udělám teď, se na návěsu projeví až o kus dál.
A právě v tu chvíli přestane existovat všechno ostatní.
Člověk se soustředí jen na soupravu. Na návěs v zrcátku. Na těch pár centimetrů vedle kontejneru. Na to, kam potřebuje dostat jeho zadek.
Žádný stres. Právě naopak.
Takové to plné soustředění, kdy všechno ostatní zmizí.
Když jsem se protáhl kolem kontejnerů, mohl jsem soupravu trochu narovnat. Ale zdaleka nebylo hotovo. Pořád jsem couval dál. Rovnat, lámat, hlídat návěs, zase rovnat.
Celkem asi 560 metrů pozpátku.
Víš co?
Mě to fakt bavilo.
A možná právě v takových chvílích si nejvíc uvědomuju, proč mě ten kamion tolik baví.
Dálnice je potřeba. Ale tohle?
Tohle je pro mě řízení.
Jenže můj krátký týden se mezitím začal trochu komplikovat.
Z Braunschweigu jsem vyrážel už se zpožděním. Kolona, pak vykládka v Úžicích a místo pauzy doma rovnou další nakládka.
Domů jsem se prostě nedostal.
Další zastávka byl Klášterec. Tam bylo potřeba odplachtovat jednu stranu návěsu, zvednout střechu, potom odplachtovat druhou stranu a zvednout střechu i tam.
A najednou jsem si uvědomil jednu věc.
Já už nad tím vlastně nepřemýšlím.
Ještě před pár týdny bych řešil, jak se tohle dělá. Co mám povolit, co zvednout, jestli to zvládnu a jestli něco neudělám špatně.
Teď jsem přijel, vystoupil, odplachtoval, zvedl střechu, přešel na druhou stranu a udělal to samé.
Prostě práce.
A možná právě na takových obyčejných věcech člověk nejlépe pozná, že se někam posunul. Ne podle toho, že zvládne něco velkého. Ale podle toho, že věci, ze kterých měl ještě nedávno respekt, najednou dělá automaticky.
A hlavně v klidu.
Z Klášterce jsem vyrazil dál. Další zastávka byl Hannover.
Volkswagen.
Obrovský areál. Vlastně takové malé město samo pro sebe.
Na vykládku jsem přijel přesně na čas. Návěs připravený, odplachtovaný, střecha zvednutá, všechno tak, jak po mně chtěli.
A pak jsem tři hodiny stál.
Samozřejmě nevím, co všechno se v tu chvíli dělo někde za mnou. Možná proto měli důvod. Jenže z místa, kde jsem stál já, to vypadalo trochu jinak.
Pauza. Před pauzou už se toho moc nedělo. Po pauze zase chvíli trvalo, než se něco začalo.
A do toho kolečko po kancelářích. Abyste se dostali do jedné, musíte nejdřív do jiné, tam dostanete papírek a s tím jdete zase někam dál.
Osmnáct let jsem pracoval v jedné firmě a postupně se dostal až do managementu. Po těch letech se na podobné věci asi dívám trochu jinak. Nejen jako ten, kdo čeká za volantem. Pořád mi někde vzadu běží hlavou čas, lidi, prostoje, procesy a peníze.
A tady jsem měl chvílemi pocit, že sleduju přesně to, čemu jsem vždycky říkal práce pro práci.
Možná jsem viděl jen jeden špatný den na jednom místě. To samozřejmě nevím. Ale když pak čtu, že Volkswagen řeší úspory, musí se člověk nad tím, co právě tři hodiny sledoval, alespoň trochu pousmát.
Když mě konečně vyložili, vyrazil jsem opět, jako obvykle, do Braunschweigu.
Tam je postup pořád stejný. Přijedu, odstavím prázdný návěs tam, kam mi řeknou, vezmu si připravený naložený a jedu zpátky do Čech.
Tentokrát to ale bylo jinak.
Prázdný návěs jsem odstavil, jenže naložený pro mě nebyl.
Bude až druhý den ve 12:30.
Volal jsem dispečerovi. Tomu se to moc nezdálo a zkoušel zjistit, jestli tam přeci jen nějaký návěs není.
Nebyl.
Nakonec se mu podařilo zařídit, že můj návěs bude připravený alespoň v osm ráno.
Takže další noc v Německu.
Měl jsem čas, tak jsem si šel projít podél řeky. Udělal jsem pár fotek a poslal je domů.
Nevadí mi sedět v kamionu nebo trávit čas někde na cestě. Vlastně mě to pořád baví.
Ale přesto se těším domů za rodinou.
A tentokrát už mi bylo jasné, že podle původního plánu domů ráno nepřijedu.
Bude z toho až večer.
A tak se z krátkého týdne stal dlouhý krátký týden.
Za volantem se těch pár hodin navíc snadno ztratí. Jenže doma se čas počítá trochu jinak.
A možná je na tom všem nejzvláštnější ještě jedna věc.
Když po točce zaparkuju kamion, sednu do auta a jedu domů, občas míjím kolegy, kteří právě vyjíždějí z areálu na další cestu.
A já jim závidím.
Přitom se těším domů za rodinou.
Asi to zní jako protimluv. Ale možná právě to nejlépe vystihuje, jak moc mě tahle práce baví.
Takže jo.
Byl to dlouhý krátký týden.
A upřímně doufám, že ten příští krátký týden už opravdu krátký bude.
Kvůli rodině.
A možná se potom o to víc budu těšit na noc na pondělí, kdy mi začne pro změnu ten opravdu dlouhý.
