Článek
Lidé se mě občas ptají, proč mě baví řídit kamion.
A já se pokaždé na chvíli zarazím, protože na to vlastně neumím úplně odpovědět. Jen vím, že to mám nějak jinak.
Když jsem ještě pracoval jako manažer, měl jsem kancelář v Praze. Často jsem jezdil do Ostravy, do Zlína a po celé Moravě.
Když jsem odjížděl z pražské kanceláře domů, byl jsem rád, že budu za chvíli doma. To je v pohodě.
Jenže když jsem se večer vracel z Ostravy a uviděl naši vesnici, napadla mě úplně jiná myšlenka.
Škoda, ještě bych si dal Hamburg.
Jo, vím, že to zní divně, ale přesně tak to mám.
Stejné je to i na dovolené. Jedeme třeba třiadvacet hodin do Bulharska. Na dovolenou se těším a užívám si ji. Jenže už druhý den mě přepadne pocit, že bych se vlastně už klidně těšil na cestu zpátky.
Ne že by mě dovolená nebavila, naopak. Ale prostě mě přitahuje samotná cesta.
A právě tehdy jsem si uvědomil jednu zvláštní věc.
Čím víc jezdím, tím víc chci jezdit.
Většina lidí se časem vyjezdí. Ze začátku je řízení baví, ale po letech je to přejde. Já jsem čekal, že to jednou přijde i u mě.
Jenže se dělo přesně naopak.
Každý další kilometr mě utvrzoval v tom, že jsem si za volantem opravdu našel svoje místo.
Měl jsem období, kdy jsem autem najel kolem sto tisíc kilometrů za rok. To už není pár služebních cest, to je pořádná porce. Člověk by čekal, že toho bude mít dost.
Jenže já jsem měl pocit, že je to pořád málo.
Pořád jsem měl chuť sednout si za volant a jet dál.
Když jsem odcházel z bývalé práce, můj šéf se na mě usmál a řekl:
„Jsem zvědavý, kdy tě to přestane bavit.“
Usmál jsem se taky.
Ne proto, že bych znal budoucnost, ale protože jsem už tehdy tušil, že se ptá špatného člověka.
Možná se jednou opravdu vyjezdím. Nevím.
Ale zatím se děje pravý opak.
Čím víc jedu, tím víc chci jet.
