Článek
Můj děda byl komunista. Komunista z přesvědčení.
Skoro celý život dělal předsedu národního výboru v malém pohraničním městečku.
Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. A přestože mám politické názory úplně jiné než můj děda, začínám mít podezření, že na tom přísloví něco bude.
Děda byl komunista z přesvědčení.
Já jsem kamioňák z přesvědčení.
Děda původně pracoval jako kádrovák v kamenolomu. Pak jednoho dne odešel dělat předsedu místního národního výboru. Ten příběh nám vyprávěla babička až po jeho smrti. Říkala, že si tím tehdy platově výrazně pohoršil. Myslím, že snad skoro na polovinu.
Moje sestra to nechápala.
„Babi, a proč to teda děda dělal, když šel s platem tak dolů?“
Babička odpověděla naprosto klidně:
„Protože strana chtěla.“
Často si na tu větu vzpomenu.
Protože já jsem po letech na manažerské pozici udělal něco vlastně dost podobného. Odešel jsem řídit kamion. A taky jsem si platově pohoršil.
Tak mě napadá, jak jednou, až tu nebudu, bude moje žena vyprávět našim vnoučatům o mně.
„Babi, a proč se děda vzdal manažerského místa, šel řídit kamion a ještě za míň peněz?“
A co jim odpoví?
„Protože chtěl.“
Nebo možná:
„Děti, děda byl prostě trochu blázen.“
Vlastně by měla pravdu v obou případech.
Chtěl jsem? Jednoznačně.
Jsem blázen? Možná.
Jenomže jestli je bláznovství dělat něco, co máte opravdu rádi, pak mi tenhle druh bláznovství docela vyhovuje.
Nechodím do práce. Řídím kamion.
Každá cesta je pro mě trochu zážitek. A na rozdíl od zážitků ze Slevomatu za ně nemusím platit.
Někdo platí mně.
A tak jestli se jednou moje vnučka opravdu zeptá:
„Babi, proč to ten děda vlastně dělal?“
Doufám, že odpověď bude docela obyčejná.
„Protože ho to bavilo.“
A možná je to nakonec lepší důvod, než se na první pohled zdá.
