Článek
Myšlenka „Nikdy nelituj toho, co jsi udělal, ale lituj toho, co jsi udělat mohl, ale neudělal“ je vlastně drobný kompas lidského života. Připomíná nám, že činy, i když končí chybou, mají hodnotu, zatímco promarněné příležitosti zanechávají v duši prázdno, které se nedá zpětně zaplnit.
Když člověk udělá chybu, má z ní zkušenost – bolí, ale učí. Každý neúspěch se stává stavebním kamenem pro další rozhodnutí. Naopak neuskutečněná možnost nezanechá žádnou stopu kromě neurčité otázky „co kdyby?“ A právě tato otázka dokáže člověka pronásledovat celý život, protože nemá řešení ani uzavření.
V jádru je tu i apel na odvahu. Jednat, riskovat, zkusit – protože jedině tak lze život opravdu žít. Je to trochu paradoxní: naše kultura často zdůrazňuje jistotu, plán, vyvarování se chyb. Ale tento citát tvrdí pravý opak: chyby jsou přirozené a snesitelné, zatímco nevyužitá možnost je němý stín, který se už nikdy nerozptýlí.
Z filozofického hlediska tu najdeme ozvěnu existencialismu – Sartre či Kierkegaard psali o svobodě volby a odpovědnosti za ni. Nejednat znamená vzdát se vlastní svobody. Psychologové by k tomu dodali, že lítost nad neuskutečněným bývá těžší než lítost nad chybou: chybu můžeme racionalizovat, proměnit ve zkušenost, ale neuskutečněný krok zůstává prázdným místem.
A nakonec je v té myšlence i naděje: že i když naše volby někdy skončí pádem, právě ony dělají náš život autentickým. Člověk, který se odváží jednat, i za cenu nezdaru, má šanci naplnit svůj příběh.
Takže shrnuto: lituješ-li, lituj spíše toho, co jsi nikdy nezkusil, protože odvaha je lepší než věčné „kdyby“.
