Článek
Všechno začíná sladce. Přijdeš do banky a máš pocit, že jsi středem vesmíru. Usměvavý bankéř, káva zdarma, složky plné lesklých obrázků vysněných bytů. Jsi vážený klient. Skoro investor. Skoro někdo, kdo má navrch.
Jenže tahle idyla končí jedním jediným podpisem. V okamžiku, kdy ti schválí úvěr, se role obrací. Už nejsi ten, koho si banka hýčká, ale ten, kdo musí splácet – pravidelně, bez výjimek, s vědomím, že jediná chyba může spustit lavinu problémů. Každý měsíc přichází frustrace a pocit, že dluh je stále nad tebou.
Ten jazykový obrat z „klienta“ na dlužníka není náhoda. Banky moc dobře vědí, že lichotky mají své meze a že nakonec jde hlavně o peníze, ne o vztah. První dopis s oslovením „vážený dlužník“ působí drtivě – je to oficiální oznámení, že sen se změnil v povinnost.
Z klienta dlužníkem se nestáváme postupně, ale lusknutím prstu. A právě v tom je krutost moderních půjček – sliby na začátku se mění v každodenní frustraci, ze které není jednoduché uniknout.
