Když otrok řekl ne: Odmítání, které římské muže vzrušovalo

Nechtěl polibek, který by dostal dobrovolně. Mnohem víc ho přitahovalo, když se mu druhý vzpíral. Dokonce přiznával, že ho jeho zlost vzrušuje více než samotná krása. A aby odpor vyvolal, neváhal použít násilí.

Takový obraz intimního vztahu zachytil římský básník Marcus Valerius Martialis v jednom ze svých epigramů z konce 1. století n. l. Oslovuje v něm mladého Diadumena, který podle všeho patří mezi sexuálně využívané otroky, a otevřeně popisuje zvláštní potěšení, jež nachází v jeho odmítání.

„Tvůj hněv se mi líbí víc než tvoje tvář,“ sděluje mu básnický mluvčí. Potom přiznává, že ho opakovaně bije, aby jej mohl znovu přemlouvat k projevům náklonnosti.

Celý epigram končí překvapivým zjištěním. Výsledkem takového zacházení není láska ani strach. Mladík svého pronásledovatele podle básníkových slov ani nemiluje, ani se ho nebojí.

Pro dnešního čtenáře mohou podobné verše působit jako otevřené přiznání krutosti. V římském prostředí však byly součástí literární kultury, která dokázala proměnit mocenskou převahu, sexuální touhu i násilí v námět krátké, duchaplné básně.

Martialis samozřejmě nemusí popisovat skutečnou událost ze svého života. Epigram je literární útvar založený na nadsázce, překvapivém obratu a často také provokaci. Přesto nám taková vyprávění umožňují nahlédnout do představ o sexualitě, které byly jejich dobovému publiku srozumitelné.

A především ukazují, jak komplikovaný mohl být vztah mezi mužem, který měl právo rozhodovat, a nesvobodným člověkem, jehož tělo mu bylo podřízeno.

Diadumenus nebyl jediným mladým mužem, jehož odmítání Martialis ve svých verších zachytil. V jiném epigramu se obrací k Hyllovi a vyčítá mu, že se jeho chování náhle změnilo.

Ještě včera byl podle básníka přístupný jeho přáním. Dnes se však zdráhá a odmítá to, co předchozího dne dovoloval.

Martialis se pohoršuje nad jeho náhlou odtažitostí. Jak se mohl někdo během jediné noci tolik změnit? Proč je najednou tak nepřístupný?

Hyllus se podle básně vymlouvá na svůj věk, vousy a ochlupení. Naznačuje tím, že už není chlapcem, jakým býval, a nechce nadále vystupovat v roli mladého milence staršího muže.

Básník jeho vysvětlení odmítá a ironicky se ptá, jak jej mohla jediná noc proměnit z chlapce v dospělého.

Z dnešního pohledu je na této krátké scéně pozoruhodné především to, že Hyllus vyjadřuje vlastní rozhodnutí. Nechce pokračovat ve vztahu za stejných podmínek jako dříve. Jeho partner však toto rozhodnutí nepřijímá jako dostatečný důvod k ukončení intimního kontaktu.

Báseň zároveň odráží antické představy o mužské kráse a mládí. Ve vztazích mezi starším mužem a mladším partnerem hrály důležitou roli věk, tělesný vzhled i sociální postavení. Dorůstající vousy mohly symbolizovat konec období, kdy byl mladík považován za žádoucího pasivního partnera.

O Hyllově právním postavení nemáme naprostou jistotu. Klasický filolog Gideon Nisbet jej však právě v souvislosti s tímto epigramem považuje pravděpodobně za oblíbeného mladého otroka, jehož přechod do dospělosti znamenal také konec dosavadní sexuální role.

Jeho odmítnutí proto nemuselo být pouhou erotickou hrou. Mohlo souviset s pokusem vystoupit z postavení, v němž byl dosud vnímán především prostřednictvím svého mladistvého těla.

V bohatých římských domácnostech nebyli otroci pouze pracovní silou. Někteří vykonávali specializované činnosti, jiní sloužili u stolu, doprovázeli své pány nebo pečovali o jejich osobní pohodlí. Mladí otroci mohli být také vyhledáváni pro svůj vzhled a sexuálně využíváni.

V literárních pramenech se setkáváme s představou zvlášť krásných chlapců a mladíků, jejichž půvab byl součástí luxusu bohaté domácnosti. Jejich majitelé oceňovali jemnou pokožku, mladistvý vzhled nebo dlouhé vlasy.

Právě vlasy představovaly významný symbol. Zatímco dospělý římský muž měl odpovídat určitým představám o mužnosti, mladí otroci určení k osobní obsluze mohli být zobrazováni jako jemní, upravení a téměř zženštilí.

Jejich vzhled tak někdy zdůrazňoval nejen krásu, ale také podřízené postavení.

Jméno Diadumenus navíc připomínalo slavnou řeckou sochu mladého atleta, který si kolem hlavy uvazuje vítěznou stuhu. Autorem původního bronzového díla byl sochař Polykleitos v 5. století př. n. l.

Tato souvislost nebyla náhodná. Antická společnost spojovala ideál mladého mužského těla s krásou, dokonalými proporcemi a erotickou přitažlivostí. V prostředí římských elit se tak estetický obdiv mohl prolínat s vlastnictvím a sexuálním využíváním nesvobodných osob.

Pro mladého otroka ovšem představovala taková pozornost dvojznačnou situaci. Obliba u pána mu mohla přinášet výhody, lepší zacházení nebo pohodlnější život. Současně však znamenala mimořádnou zranitelnost.

Jeho postavení totiž nezáviselo pouze na pracovních schopnostech, ale také na tom, zda se jeho tělo a chování nadále líbily člověku, který nad ním měl moc.

Martialis v epigramu o Diadumenovi výslovně přiznává, že nechce polibky získané bez námahy. Přitahují ho ty, které musí druhému vzít navzdory jeho odporu.

Ještě důležitější je ovšem tvrzení, že hněv mladého partnera považuje za přitažlivější než jeho krásu.

To naznačuje, že předmětem touhy nebylo pouze tělo druhého člověka, ale také samotná dynamika odmítání a dobývání. Muž chtěl zažívat situaci, v níž musí překonávat zdánlivou překážku, usilovat o přízeň a nakonec ji získat.

Moderní historička F. Mira Green upozorňuje, že podobné literární výjevy mohou zachycovat představu hraného odporu jako součásti erotického scénáře. Otrok měl vystupovat jako někdo, kdo se zdráhá, přestože jeho pán očekával, že nakonec vyhoví.

Tato představa však obsahuje zásadní rozpor.

Jak rozpoznat hrané odmítání od skutečného nesouhlasu, pokud jeden člověk nemá možnost bezpečně a bez následků odmítnout?

V rovnocenném vztahu mohou partneři dobrovolně vytvářet nejrůznější erotické scénáře. Oba však musejí mít možnost takovou hru ukončit.

Otrok se nacházel v jiné situaci. Jeho majitel mohl rozhodovat o práci, životních podmínkách a tělesném trestání. Sexuální přístup k nesvobodným osobám byl v římské společnosti do značné míry spojován s právy vyplývajícími z vlastnictví.

Odmítnutí proto mohlo znamenat skutečné nebezpečí.

Pokud si majitel přál, aby se otrok bránil, mohl jeho odpor považovat za součást hry. Pokud však otrok odmítal vážně, mohlo být jeho chování vyhodnoceno jako neposlušnost.

Právě tato nejasná hranice činí Martialovy verše tak významnými pro moderní historické bádání.

V epigramu o Diadumenovi nejde pouze o přemlouvání. Básník přímo přiznává fyzické násilí.

Podle vlastních slov mladíka opakovaně bije, aby mohl znovu usilovat o jeho náklonnost. Výsledkem má být paradoxní situace, v níž násilí nevede ani k lásce, ani ke strachu.

Pro římského čtenáře byl takový závěr literárně účinný. Epigram pracuje s překvapivou pointou: muž se snaží vyvolat určitý cit, ale jeho jednání vede k opaku očekávaného výsledku.

Právě humor a literární nadsázka však mohou zastírat skutečnost, že podobné chování by pro nesvobodného člověka představovalo fyzické ohrožení.

V římské společnosti nebyly tělesné tresty otroků ničím výjimečným. Majitelé měli rozsáhlé možnosti jejich disciplinace a v různých obdobích se tyto pravomoci měnily jen postupně.

Sexuální násilí přitom mělo zvláštní postavení. Pokud někdo sexuálně využil otroka patřícího jinému majiteli, mohly vzniknout právní spory týkající se zásahu do cizího majetku. Samotná újma nesvobodné osoby však nebyla posuzována stejným způsobem jako v případě svobodného člověka.

Moderní historik Matthew Perry upozorňuje, že římští právníci se při posuzování sexuálních zásahů vůči otrokům zabývali především otázkou škody, která mohla vzniknout jejich majitelům. Někdy přitom rozlišovali mezi tělesným poškozením a ztrátou hodnoty v důsledku změny pověsti nebo chování otroka.

Takový právní pohled ukazuje, jak hluboce bylo postavení nesvobodného člověka spojeno s majetkovými zájmy.

Při výkladu Martialových epigramů je důležité nepřenášet do starověkého prostředí dnešní představy o sexuální orientaci a partnerských vztazích.

Římská společnost samozřejmě znala sexuální vztahy mezi muži, ale jejich společenské hodnocení nebylo založeno na totožných kategoriích, jaké používáme dnes.

Velmi důležitou roli hrálo postavení jednotlivých partnerů a jejich sexuální role. Svobodný dospělý muž měl vystupovat jako dominantní a aktivní osoba, zatímco pasivní postavení bylo spojováno s nižším statusem a mohlo být pro svobodného muže společensky ponižující.

Vztah svobodného muže k otrokovi se proto neposuzoval stejným způsobem jako vztah mezi dvěma svobodnými občany.

Sociální nerovnost byla součástí očekávaného uspořádání. Bohatý muž mohl vlastnit mladého otroka a sexuálně jej využívat, aniž by tím automaticky zpochybňoval své společenské postavení. Naopak mohl takovým vztahem dávat najevo své bohatství a moc.

To neznamená, že všichni římští muži podobné chování schvalovali nebo praktikovali. Antické názory na sexualitu byly rozmanité a také jednotliví autoři se lišili v tom, co považovali za přijatelné, směšné nebo nepřiměřené.

Martialovy básně však svědčí o prostředí, v němž mohlo být sexuální využívání mladých otroků zcela otevřeným literárním tématem.

Římští literární autoři často zobrazovali otroky a otrokyně jako osoby, které samy usilují o sexuální vztahy se svobodnými lidmi.

Podobný motiv najdeme například u Apuleia v románu Proměny, kde se mladý Lucius sbližuje se služkou Fotis. Ta v jejich rozhovorech působí jako sebevědomá žena, která umí flirtovat a otevřeně projevovat vlastní touhu.

Na první pohled jde o výrazný kontrast k Martialovým odmítavým mladíkům. Zatímco jedni se zdráhají, Fotis vystupuje jako ochotná a aktivní partnerka.

Obě podoby však spojuje jedna důležitá okolnost: příběh vypráví autor píšící pro publikum svobodných lidí.

Historici proto upozorňují, že podobné postavy nemusely zachycovat skutečné zkušenosti otroků. Mohly naopak představovat přání jejich majitelů a dalších svobodných osob.

Představa otroka, který po svém pánovi sám touží, odstraňovala nepříjemnou otázku, zda je sexuální vztah dobrovolný. Majitel mohl sám sebe vnímat jako žádoucího partnera, nikoli jako člověka využívajícího své moci.

Opačný motiv, tedy předstírané odmítání, poskytoval zase jiný druh uspokojení. Muž mohl zažívat pocit, že o sexuální přízeň musí bojovat, i když konečný výsledek závisel především na jeho společenské převaze.

V obou případech však zůstávala rozhodující perspektiva svobodného muže.

Skutečné city a přání nesvobodného partnera se do vyprávění dostávaly pouze prostřednictvím jeho představ.

Na tuto otázku nelze odpovědět jednoduchým ano nebo ne.

Otrok mohl samozřejmě vyjadřovat neochotu, odpor či nesouhlas. Někteří se dokázali bránit požadavkům svých pánů, jiní se pokoušeli vyjednávat nebo využívat osobní náklonnosti, kterou k nim majitel choval.

Rozhodující však bylo, zda měl jejich odpor nějakou skutečnou váhu.

Dnes považujeme možnost svobodně odmítnout intimní kontakt za základní součást sexuální autonomie. Ve starověké otrokářské společnosti však nesvobodný člověk neměl stejnou právní ani praktickou možnost chránit své rozhodnutí.

Někdy mohl svého pána přesvědčit, že si nepřeje pokračovat. Jindy mohlo odmítnutí vyvolat trest nebo další nátlak. Velkou roli hrála osobnost majitele, postavení otroka v domácnosti i konkrétní okolnosti.

Proto také nelze z Martialových epigramů automaticky vyvozovat, že Diadumenus nebo Hyllus představovali skutečné osoby, které zažily přesně popsané situace. Básník mohl vytvářet typické postavy, využívat literární konvence a záměrně přehánět.

Můžeme však konstatovat, že jeho publikum dokázalo porozumět scénám, v nichž dospělý muž usiluje o přízeň mladého otroka, ten se zdráhá a muž jeho odpor vnímá jako součást erotického vzrušení.

A právě tato samozřejmost je z historického hlediska podstatná.

Martialis nám zanechal několik velmi krátkých básní, ale otázky, které vyvolávají, jsou překvapivě složité.

Proč člověka přitahuje právě ten, kdo jej odmítá? Proč může být vzdor žádoucí? A kdy se touha získat něčí přízeň mění ve snahu druhého ovládnout?

Podobné otázky se samozřejmě netýkají výhradně starověkého Říma. Odmítání, nedostupnost a napětí mezi dvěma lidmi mohou být součástí erotické přitažlivosti v různých kulturách i historických obdobích.

V případě římských otroků však existoval zásadní rozdíl.

Nebyla to hra mezi rovnocennými partnery. Jeden z nich mohl druhého vlastnit, trestat a rozhodovat o jeho životě.

Martialův Diadumenus v básni nedostává možnost vysvětlit, proč se brání, co cítí nebo zda si přeje v intimním vztahu pokračovat. O jeho odporu se dozvídáme pouze z úst muže, kterého odmítá.

Právě tento muž rozhoduje o tom, zda je vzdor přitažlivý, směšný nebo hodný potrestání.

A také o tom, zda jej bude respektovat.

Martialovy epigramy proto nejsou pouze zajímavostí z dějin sexuality. Ukazují společnost, v níž mohl být nesouhlas druhého člověka proměněn v erotickou zábavu právě proto, že jeho rozhodnutí nemělo stejnou váhu.

Mladý otrok mohl říci ne. Otázkou zůstávalo, zda mu jeho pán dovolí, aby toto ne skutečně něco znamenalo.

MARTIALIS, Marcus Valerius. Epigrammata. Kniha IV, epigram 7; kniha V, epigram 46; srov. také kniha III, epigram 65. Konec 1. století n. l.

GREEN, F. Mira. Witnesses and Participants in the Shadows: The Sexual Lives of Enslaved Women and Boys. Helios. 2015, roč. 42, č. 1, s. 143–162, zejména s. 155–158.

NISBET, Gideon. ‘I get more of a kick out of your bad temper than your good looks’: Martial’s guide to getting boys. OUPblog [online]. Oxford University Press, 18. 11. 2015 [cit. 2026-10-16]. Dostupné z: https://blog.oup.com/2015/11/martial-epigrams-love/

PERRY, Matthew. Sexual Damage to Slaves in Roman Law. Journal of Ancient History. 2015, roč. 3, č. 1, s. 55–75. DOI: 10.1515/jah-2015-0016.

FITZGERALD, William. Slavery and the Roman Literary Imagination. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.