Přísahal milence věrnost, ale spal s její otrokyní. Když služka odmítla další sex, začal ji vydírat

Jeho milenka Corinna měla podezření, že ji podvádí s vlastní otrokyní. On však všechno popíral. Dokonce se pohoršoval nad samotnou představou, že by svobodný a vzdělaný muž mohl mít intimní vztah s obyčejnou služkou. Taková žena přece není hodna jeho pozornosti. Proč by měl toužit po někom, koho ostatní považují za pouhý majetek?

Obhajoba působila přesvědčivě. Muž se dovolával své společenské úrovně, zdůrazňoval oddanost milence a přísahal, že je nevinný.

Ve skutečnosti však lhal.

Takový příběh zachytil římský básník Publius Ovidius Naso, který žil na přelomu 1. století př. n. l. a 1. století n. l. Ve dvou navazujících elegiích své sbírky Amores (Lásky), konkrétně ve druhé knize, básních 7 a 8, rozehrál pozoruhodné drama nevěry, žárlivosti a sexuálního vydírání.

Je třeba zdůraznit, že jde o literární vyprávění, nikoli o doložený zážitek ze skutečného Ovidiova života. Básník vytvořil postavu milence, který promlouvá v první osobě. Ani Corinnu a její otrokyni Cypassis nelze bez dalšího považovat za historicky existující osoby. Ovidiovy verše však vypovídají o představách a vztazích, které byly římskému publiku srozumitelné.

Zejména o tom, jak propastný rozdíl mohl existovat mezi postavením svobodné ženy a otrokyně, přestože se obě staly sexuálními partnerkami téhož muže.

Corinna je jednou z ústředních ženských postav Ovidiových milostných elegií. V básníkově literárním světě vystupuje jako žádoucí, přitažlivá, ale také žárlivá milenka. Muž usiluje o její přízeň, stěžuje si na její chování, trpí její nepřítomností a současně se netají tím, že jej přitahují i jiné ženy.

Corinna má svou osobní služebnou Cypassis, která pečuje o její vlasy. Úprava účesů byla v bohatých římských domácnostech důležitou a často časově náročnou činností. Některé otrokyně se na ni specializovaly a dokázaly vytvářet složité účesy podle přání svých paní.

Cypassis tedy patří k ženám, které se pravidelně pohybují v bezprostřední blízkosti své majitelky. Zná její zvyky, účastní se její každodenní intimní péče a může být přítomna také situacím, které by svobodná žena před ostatními raději skrývala.

Takové postavení mohlo otrokyni poskytovat jistou důvěru a výhody. Zároveň ji však činilo mimořádně zranitelnou. Byla neustále k dispozici a její paní měla nad jejím životem zásadní moc.

Ovidiův milenec si Cypassis všiml a navázal s ní sexuální poměr. Okolnosti jeho vzniku básník podrobně nepopisuje. Nevíme tedy, zda Cypassis o muže sama stála, zda na jeho návrhy přistoupila pod nátlakem, nebo jak svůj vztah skutečně prožívala.

V básni ovšem vystupuje jako žena, která se ocitla v mimořádně nebezpečné situaci. Jejím sexuálním partnerem se stal milenec její vlastní paní.

A Corinna začala něco tušit.

V sedmé elegii druhé knihy se Ovidiův literární milenec rozčiluje nad neustálými podezřeními. Corinna podle něj hledá důvody k žárlivosti téměř při každé příležitosti. Stačí, aby se podíval na jinou ženu, pochválil ji nebo si jí pouze všiml.

Tentokrát však přišlo obvinění, které se již týká konkrétní osoby. Corinna jej podezírá ze sexuálního poměru se svou služkou Cypassis.

Muž se začne bránit a jeho způsob obhajoby je pozoruhodný.

Nepopírá pouze samotný poměr. Pokouší se dokázat, že by něco takového bylo pod jeho úroveň. Proč by se svobodný muž zahazoval s otrokyní? Proč by měl objímat ženu, jejíž záda mohou nést stopy po bičování?

V Ovidiových verších se objevuje výslovný odkaz na služčino nízké postavení a na tělesné známky otroctví. Muž tím chce svou milenku přesvědčit, že Cypassis nemůže být jeho skutečnou sexuální partnerkou.

Jeho argumentace je krutá právě proto, že ženu, s níž se intimně stýkal, veřejně ponižuje. Připomíná její nesvobodu, znevažuje její společenské postavení a předstírá, že samotná představa sexu s otrokyní je pro něj odpudivá.

Současně dobře ví, že ji tím může vystavit dalšímu nebezpečí.

Pro svobodnou Corinnu je nevěra jejího milence osobním ponížením. Pro Cypassis by odhalení jejich poměru mohlo znamenat trest od majitelky, před nímž by se prakticky neměla jak bránit.

Muž však přemýšlí především o tom, jak z celé situace vyváznout bez následků.

Bezprostředně následující elegie přináší překvapivý obrat. Muž se tentokrát obrací přímo k Cypassis a z jeho slov je zřejmé, že Corinnino podezření bylo oprávněné.

Oba spolu skutečně spali.

Najednou se mění také tón jeho řeči. Žena, kterou před chvílí vydával za nehodnou své pozornosti, je nyní půvabná a schopná služka. Chválí její umění upravovat vlasy a naznačuje, že se dokáže výborně uplatnit nejen ve službách své paní, ale také v jeho náruči.

Dvojí metr je nepřehlédnutelný.

Před Corinnou se mu otrokyni hodilo ponižovat. Když s ní hovoří o samotě, dokáže být lichotivý a důvěrný.

Přesto se v jeho slovech okamžitě objevuje podezírání. Ptá se, kdo jejich tajemství vyzradil a jak se Corinna mohla dozvědět o jejich sexuálním poměru. Sám přece neudělal žádnou chybu. Neprozradil se nevhodným slovem a dokázal zachovat klid.

Pak připomíná Cypassis okamžik, kdy se na ni její paní rozzlobeně podívala.

Otrokyně se tehdy začervenala.

Muž její reakci zaznamenal a nezapomněl na ni. Zatímco on dokázal obvinění odmítnout a zachovat si sebejistotu, Cypassis svůj strach nebo rozpaky skrýt nedokázala.

Právě v tomto okamžiku se naplno projeví rozdíl mezi jejich postavením. Muž se může opírat o své svobodné postavení a schopnost přesvědčivě mluvit. Otrokyně nemá stejnou možnost obhajoby. Její pocity se navíc stávají dalším argumentem proti ní.

Muž dává Cypassis najevo, že díky jeho pohotovosti se podařilo podezření odvrátit. Dokázal Corinnu přesvědčit o své nevině, a tím podle svého názoru zachránil také služku.

Za tento údajný projev ochrany však chce zaplatit.

Požaduje další sexuální setkání.

V básni je jeho požadavek formulován jako odměna za služby, které Cypassis prokázal. Jestliže jí pomohl vyhnout se nebezpečí, měla by mu nyní vyhovět.

Otrokyně se však zdráhá.

Z Ovidiových veršů neznáme její přímou odpověď. Cypassis v obou básních vůbec nedostává vlastní hlas. Její reakce jsou zachyceny výhradně prostřednictvím mužova vyprávění. Víme pouze, že další setkání odmítá nebo se mu snaží vyhnout a muž její chování interpretuje jako nevděk a zbytečné obavy.

Pak přichází otevřená výhrůžka.

Pokud mu Cypassis nevyhoví, prozradí Corinně všechno. Poví jí, kde se se služkou scházel, kolikrát spolu spali i další intimní podrobnosti.

Muž je připraven sám přiznat svou nevěru, pokud tím dokáže otrokyni přimět k poslušnosti.

V této chvíli už nejde o žádné milostné přemlouvání. Cypassis je postavena před volbu, v níž obě možnosti představují ohrožení. Buď bude pokračovat v sexuálním vztahu, kterému se chce vyhnout, nebo riskuje odhalení před ženou, která nad ní má přímou moc.

Ovidiův literární milenec tak využívá vlastní provinění jako nástroj vydírání.

Moderní historikové věnují Ovidiovu příběhu značnou pozornost. Nejde totiž pouze o literární hříčku založenou na odhalení nevěry. Obě elegie ukazují, jak snadno se sexuální vztah může proměnit v prostředek nadvlády, pokud jeden z partnerů disponuje výrazně větší mocí než druhý.

Historička F. Mira Green ve studii Witnesses and Participants in the Shadows: The Sexual Lives of Enslaved Women and Boys z roku 2015 upozorňuje na dvojí úlohu, kterou otrokyně v římských domácnostech zastávaly. Mohly být svědkyněmi intimního života svých pánů a současně se samy stávat sexuálními partnerkami svobodných osob.

Cypassis v Ovidiově vyprávění obě role spojuje. Zná milostný vztah Corinny a jejího partnera, ale současně se s ním sama intimně stýká. Je tedy nejen svědkyní cizího soukromí, nýbrž také osobou, jejíž vlastní sexuální život se stává předmětem zájmů a požadavků svobodných lidí.

Green zdůrazňuje, že Cypassis musí přihlížet vlastnímu ponižování. Slyší, jak ji muž, s nímž spala, před Corinnou označuje za nedůstojnou partnerku. Později se od něj dozví, že její bezpečí závisí na tom, zda mu bude dále sexuálně k dispozici.

Takové vztahy nelze jednoduše hodnotit stejnými měřítky jako vztahy mezi dvěma svobodnými lidmi. Otrokyně nebyla rovnocennou partnerkou, která by mohla bez obav říci ne a odejít.

Navíc je důležité, že Cypassis nepatří samotnému muži, ale Corinně. Nejde tedy pouze o moc vlastníka nad jeho otrokyní. Ovidius ukazuje i situaci, kdy svobodný muž zneužívá zranitelnosti ženy vlastněné někým jiným.

Literární příběh tak odhaluje složitost vztahů uvnitř římské domácnosti, v níž se osobní city prolínaly s majetkovou a společenskou hierarchií.

Ovidiův milenec v druhé elegii své jednání také ospravedlňuje prostřednictvím řecké mytologie. Připomíná slavné hrdiny Achilla a Agamemnona a jejich vztahy k zajatým ženám Bríseovně a Kassandře.

Jestliže si takové ženy mohli nárokovat významní hrdinové, proč by se měl on sám stydět za poměr s otrokyní?

Argument je příznačný. V předchozí básni tvrdil, že by žádný slušný svobodný muž o služku nestál. Nyní se naopak dovolává příkladu slavných mužů, kteří měli sexuální vztahy se zajatkyněmi.

Rozpor mu nepřekáží. V každé situaci použije takové vysvětlení, které mu právě nejvíce vyhovuje.

Zajímavé je rovněž to, že se oba příklady vztahují k ženám, které byly válečnou kořistí a nemohly o svém osudu svobodně rozhodovat. Básníkův literární milenec v nich vidí ospravedlnění své touhy, nikoli důvod k pochybnostem o oprávněnosti vlastního jednání.

Právě tuto stránku zdůrazňuje také badatel Ryan Shayne ve studii publikované roku 2024. Podle jeho výkladu nelze druhou elegii chápat pouze jako pokus o svádění. Muž postupně využívá lichotek, argumentace, zastrašování a nakonec vydírání, aby si vynutil sexuální přístup k nesvobodné ženě.

Jeho vzdělání a řečnické schopnosti se mění v prostředek manipulace.

Na celém příběhu je snad nejpozoruhodnější právě Cypassino mlčení.

Ovidius nechává promlouvat muže, který se nejprve obhajuje před Corinnou a později zastrašuje její služku. Čtenář slyší jeho argumenty, výmluvy, komplimenty i výhrůžky.

Cypassis však nedostane příležitost vysvětlit, co si o celé situaci myslí.

Nevíme, zda ji původní poměr těšil, zda se bála již od začátku nebo zda se její postoj změnil teprve ve chvíli, kdy Corinna pojala podezření. Nevíme ani, jak by odpověděla na mužovu poslední výhrůžku. Báseň končí jeho slovy.

Toto mlčení má hlubší význam, než by se na první pohled mohlo zdát. Většinu dochovaných svědectví o sexualitě ve starověkém Římě vytvořili svobodní muži. O svých vztazích k otrokyním mohli psát jako o milostných dobrodružstvích, důkazech vlastní přitažlivosti nebo příležitostech k erotickému potěšení.

Hlas žen, které se takových vztahů účastnily, zpravidla chybí.

Nelze samozřejmě vyloučit, že mezi svobodnými muži a otrokyněmi existovaly i vztahy založené na skutečné náklonnosti. Sama existence citového pouta však neodstraňovala nerovnost, kterou vytvářelo otroctví.

Pro muže mohl sexuální poměr znamenat dobrodružství. Pro otrokyni mohl současně představovat riziko trestu, ztráty postavení v domácnosti nebo dalšího nátlaku.

A pokud se rozhodla vztah ukončit, nemusela mít možnost své rozhodnutí prosadit.

Ovidiovy dvě básně jsou staré více než dva tisíce let, přesto v nich můžeme rozpoznat mechanismy, které se neomezují pouze na antický svět.

Muž podvádí svou milenku, ale odpovědnost přenáší na druhou ženu. Tu nejprve ponižuje, aby ochránil sebe, a později jí nabízí zdánlivou ochranu výměnou za další sexuální služby. Když narazí na odpor, začne vyhrožovat.

Zůstává přitom přesvědčen o oprávněnosti vlastních požadavků.

Dnešní čtenář může v jeho chování snadno rozpoznat manipulaci, zneužívání mocenské převahy a sexuální nátlak. Ve starověkém Římě však existovala ještě další okolnost, která Cypassis vystavovala mimořádnému nebezpečí: nebyla svobodná.

Její paní vlastnila její práci i tělo. Muž, který se s ní stýkal, mohl využít jejího podřízeného postavení. Mezi těmito dvěma svobodnými lidmi se Cypassis ocitla v situaci, v níž neměla srovnatelné prostředky k vlastní obraně.

Nevíme, jak by její příběh pokračoval. Ovidius nám to neprozradil.

Známe pouze poslední mužovu výhrůžku. Pokud mu nebude po vůli, prozradí všechno její paní.

A právě tím se z milostné epizody, kterou bylo možné ve starověku číst jako důvtipnou erotickou poezii, stává také mimořádně výmluvné svědectví o vztahu sexuality a moci.

OVIDIUS NASO, Publius. Amores. Kniha II, elegie 7 a 8. Latinský text [online]. Wikisource [cit. 2026-10-15]. Dostupné z: https://la.wikisource.org/wiki/Amores/2.7 a https://la.wikisource.org/wiki/Amores/2.8.

GREEN, F. Mira. Witnesses and Participants in the Shadows: The Sexual Lives of Enslaved Women and Boys. Helios. 2015, roč. 42, č. 1, s. 143–162, zejména s. 156–158. DOI: 10.1353/hel.2015.0009.

SHAYNE, Ryan. Ovid’s Amores 2.8: A Genuine Offence. Eugesta [online]. 2024, č. 14 [cit. 2026-10-15]. DOI: 10.54563/eugesta.1536. Dostupné z: https://www.peren-revues.fr/eugesta/1536.