Článek
Dnes už pracuji jinde, takže můj současný nadřízený může zůstat v klidu.
Tehdy mi padl do oka článek o jednom známém herci. Kromě filmových úspěchů a životních peripetií tam psali, že také maluje obrazy, píše poezii a navrhuje módu. To mě uhranulo. Celý den jsem na něj musela myslet.
Jakožto oceněná autorka několika básní, které jsem začala psát již v pubertě, jsem k němu okamžitě pocítila uměleckou náklonnost. Když večer dávali v televizi film, kde hrál hlavní roli, vesmír byl kompletní. Mozaika se dotvořila ve sprše. Právě tam mě totiž políbila múza a já složila báseň s názvem „Fascinace“. Mimochodem, ve sprše mě napadá tolik věcí, proto tam mám permanentně nachystaný blok a propisku. Sice jsou stránky občas trochu vlhké a písmo nečitelné, ale zabraňuje to tragické ztrátě myšlenek. Dokonce jsem o tom napsala báseň, protože vím, jaké to je, když vám uletí skvělý rým s prvním krokem z koupelny: „Proč ty nejlepší verše napadají mne ve sprše, kde pero ani tužka na papír nepíše…Tak stírám kapku za kapkou z horkého rudého těla a najednou krásná myšlenka, jak pírko v dál uletěla…“
Ráno jsem dílo vyšperkovala a poslala na e-mail z hercových stránek. Jen tak, pro radost. Co by se mohlo stát? Maximálně ho smaže.
Jenže za pár dní mi napsal. Děkoval a chtěl adresu, aby mi poslal svou knihu básní. Když balíček s osobním věnováním dorazil, byla jsem nadšená. Pochlubila jsem se doma i v práci.
Tím to ale neskončilo. O pár měsíců později měl dotyčný moderovat akci v nedalekém městě. Děti mne přesvědčily, že tam musíme jet. Po skončení se k němu nahrnul dav lovců autogramů. Herec byl milý, trpělivý, usmíval se na všechny strany. Já si počkala, až úplně nakonec. Děti mne postrkovaly, jako přátelé prince v pohádce o Popelce: „No tak, běž!“ Tak jsem se osmělila a oslovila ho.
Zpočátku vypadal dost zaraženě. Logicky – neměla jsem v ruce papír, památník ani pero. Když jsem ale řekla, že jsem ta odvážná básnířka, které posílal knihu, roztál. Usmál se a začal se vyptávat, co mě to proboha napadlo. Nakonec sám navrhnul, že se spolu vyfotíme.
Bylo to neuvěřitelně milé setkání. A pointa? Halenka, kterou jsem měla tenkrát na sobě, už je mi sice dávno malá, ale pořád ji schovávám na dně skříně.
