Článek
Před mnoha lety se moje kamarádka dostala do situace, kdy odmítla podepsat další hypotéku. Ta měla financovat nákup manželova auta, které mělo sloužit k jeho nevýdělečné podnikatelské činnosti. Proč nevýdělečné? Jednalo se hudební skupinu, která sice byla v okrese známá, ale nikam dál neprorazila, takže to, co vydělali na vstupném tak akorát pokrylo náklady.
Manžel mé kamarádky se staral o dopravu a když došlo k poruše vozidla, jejíž odstranění nebylo finančně výhodné, rozhodl se, že si koupí nové, velké auto, do kterého se vejde celá hudební skupina včetně nástrojů a dalšího potřebného vybavení. S tím kamarádka zásadně nesouhlasila. Částka za tak velké vozidlo, které bude sloužit především hudební skupině, se jí zdála moc vysoká také proto, že měsíční splátky by šly právě za jejím manželem. Navíc byla v té době na končící mateřské dovolené a v dohledné době plánovali dalšího potomka. Také spláceli hypotéku na dům, který koupili těsně před narozením prvního dítěte.
Hrdost partnera utrpěla takovým způsobem, že se nedokázal s odmítnutím smířit a manželství po mnoha hádkách a vzájemném obviňování a nepochopení, časem skončilo.
Já jsem do manželství vstupovala velmi mladá, velmi zamilovaná a velmi naivní. Oba jsme měli na vkladní knížce zhruba tu stejnou částku. Zhruba 5 roků po svatbě jsem zdědila nějaké peníze po prarodičích, a protože jsem byla v té době na mateřské dovolené, peníze se hodily.
Jenže můj manžel se začal chovat jako milionář, a tak jsem čím dál častěji sahala do úspor, až z nich po pár letech nic nezbylo. V té době manžel povýšil a k povýšení samozřejmě patřila i přítelkyně bokem. Bylo těžké konkurovat o 15 let mladší bezdětné holčině, když máte zároveň úspory na nule. Po 5 letech snažení jsem to vzdala a manželství bylo rozvedeno.
Letos to bylo 20 let od rozvodu. Prošla jsem pár vztahy, které z různých důvodů nedopadly, ale před 5 lety jsem potkala báječného muže. Nejsme manželé, ale žijeme spolu a víceméně spolu hospodaříme. Překonali jsme covid, nemoc, ztrátu zaměstnání atd. Sice si nemůžeme vyskakovat, ale nestrádáme.
Minulý týden mne přítel večer překvapil otázkou, zda bych byla ochotna si vzít půjčku na nákup ojetého auta. Byla jsem překvapená, protože každý máme své auto, takže proč další. Bylo mi řečeno, že našel výhodnou koupi ojetého auta, které bylo vždy jeho snem a on by ho chtěl,
a protože splácí už jednu půjčku z minulosti, další nedostane.
Hlava mi začala šrotovat, zvažovala jsem všechna pro i proti, a nakonec jsem řekla, že si to rozmyslím do druhého dne. V tu chvíli se urazil a přestal se mnou komunikovat. Nenechal mne ani domluvit, proč si to musím rozmyslet, prostě neřekla jsem hned ano, tak konec diskuse.
Byla jsem v šoku, to jsem opravdu nečekala. Celou noc jsem o tom přemýšlela, a nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že si tu půjčku vezmu, ale budu mít 3 zásadní podmínky. Přítel je totiž v tuto chvíli bez práce, čeká na vyřízení invalidního důchodu, má celkem finančně náročného koníčka, a je tady ta jeho půjčka z minulosti. Nechtěla jsem vděčnost, závislost nebo ho nějak vydírat, ale musím chránit sebe a svoji budoucnost.
Ráno po snídani, která proběhla v naprostém tichu, jsem příteli řekla, že už jsem se rozhodla. On zvedl pobaveně hlavu a sdělil mi, že už ho to nezajímá, že to vyřešil beze mne. Když jsem se zeptala jak, oznámil mi, že si půjčil od kamaráda. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se půjčka nekoná, ale na druhou stranu mne trápí, že ho nezajímal můj názor a mé důvody a případné podmínky.
Zbytek dne proběhl v tichu s minimem komunikace. Další den jsme byli nuceni spolu řešit jistý problém, nicméně, klid, pohoda, soulad a porozumění je pryč.
Dnes je to týden a situace je pořád divná. Mluvíme, bavíme se, ale jen o praktických věcech, vřelost a náklonnost je pryč. Na můj dotaz, zda to bude už pořád takové studené, mi řekl, že za něj je vše v pořádku, že to já mám problém. Skoro mám pocit, že mu to vyhovuje…
Už mi není dvacet, za pár let mne čeká důchod. A jsem dost stará na to, aby mne někdo vydíral špatnou náladou nebo odmítavým chováním, to už jsem zažila.
Jak říká klasik: „Všechno nebo nic“.
Nevím, co bude dál, myslím, že jsem neudělala nic špatného, a mám právo myslet taky na sebe, a nejen na potřeby druhých…co myslíte? Budu ráda za vaše názory.
