Článek
Jako už po několikáté jsem rozklikla platformu, kam lidé píší své životní příběhy, někdy to dělávám, třeba když sedím u doktora, někdy ráno, když se mi ještě o víkendu nechce vstávat anebo někdy v noci, když nemůžu usnout.
Některé příběhy zní neuvěřitelně, nad některými kroutím hlavou, proč to aktéři příběhu nechali zajít tak daleko a u některých si říkám, že to vlastně znám…
Dnes se příběhy nakombinoval tak, že jsem měla intenzivní pocit, že mne autoři znají anebo, že jsem to psala já.
Moji tchýni jsem vždy popisovala jako součet všech těch nejhorších tchýní z ženských časopisů na pultu v trafice. Trochu se to zlepšilo až pár let po rozvodu…
Já v té době byla mladá, blbá a ztracená, dobrovolně daleko od rodičů a zbytku rodiny, a hlavně slepě zamilovaná…navíc rodiče byli z generace, kdy není dobré říkat pravdu a svůj názor anebo dokonce vyvolávat konflikt. I proto jsem se pak po letech strašně bála jim říct, že se budu rozvádět, naštěstí tatínek byl dost nemocný a maminka to asi nechtěla slyšet, tak si šla raději uvařit kávu…
Moje tchyně trpěla syndromem jediného syna a příchodem vnoučat se to ještě zhoršilo.
Dnes tady v příbězích paní/slečna popisovala, že to vydržela 5 let, já 14 a dost mne to vyšťavilo.
Začalo to už dnem svatby, kdy jsem jí měla začít říkat maminko, pak hlazení břicha v těhotenství, radami, kde má stát obyváková stěna, jak se má jmenovat vnouče, až po rady v kuchyni, nebo co si mám obléct, jestli jsem dost reprezentativní typ pro jejich rodinu atd.
Každodenní telefonáty s mezi mým mužem a maminkou byly samozřejmostí, když jsme se po příjezdu z návštěvy neohlásili, že jsme v pořádku doma, byl oheň na střeše. Maminka v té době již nepracovala, a tak chtěla řídit všechny a všechno. Kdyby to šlo, tak předělá i fyzikální zákony a země se bude točit naopak.
A pak ty rady, o všem, ke všemu, ke každému – pořád radila. A taky uměla být pěkně jízlivá, ale to jen mezi 4 očima. Můj bývalý manžel dodnes asi netuší, že dárek, který jí vybíral sám
a s láskou mi pak mezi 4 očima otřískala o hlavu se slovy, ať si to strčím někam…
Nikdy nezapomenu, jak mne nutila vařit 2 jídla v době kojení, protože já jsem ostré nesměla
a její syn přece to mdlé jíst nebude – přitom to stačilo dochutit.
Když se můj exmanžel vyboural a málem se zabil, to snad poprvé neřekla nic na moji adresu, možná proto, že v tom autě bylo i naše dítě, kterému se naštěstí nic nestalo. A taky proto, že auto bylo na odpis a platili ho moji rodiče.
Takže, když si dnes pročítám podobné příběhy, jako byl ten můj, tak mám radost, že se s podobnými lapáliemi s tchýní autorky příběhů vypořádaly dříve nebo později s razancí, kterou situace vyžadovala.
Mne jen mrzí, že jsem neměla kde čerpat zkušenosti, protože jinak bych s tou svojí situací udělala krátký proces (jak se říkávalo u nás doma): děti neděti, tchyně netchyně.
