Článek
Petr Klíma: Ahoj Jarku, ahoj Honzo.
Jaromír Veselák, Jan Toman: Ahoj.
Já vás sice vítám, ale my sedíme u vás v ateliéru ve zvýšeném suterénu domu, který si nechal před zhruba 90 lety postavit Josef Skupa, známý plzeňský pedagog a loutkoherec, zakladatel Loutkového divadla feriálních osad, otec Spejbla a Hurvínka, kteří tady přebývali, a to dokonce patrně v místech, kde právě sedíme, protože sedíme v někdejším skladu rekvizit. Jak se vám tady v tom domě pracuje? Jak se jeho genius loci promítá do vašich návrhů?
Jaromír Veselák: Tak jak se genius loci promítá do našich návrhů, by museli posoudit naši zadavatelé a klienti. Každopádně nám se tady pracuje dobře, protože je tu domácká atmosféra, máme fajn domácí. A samozřejmě mít možnost chodit do práce každý den na takovýhle místo, tak má vliv.
Jan Toman: Souhlasím. Je to tady příjemný. Vlastně získali jsme tuhletu možnost být tady v tom prostoru úplně náhodou. Hledali jsme samozřejmě místo a byla to taková poslední, poslední šance před jedním usnutím, Jarkova. Rychlý odeslaný email. Tady jsem našel tohle a ve výsledku se to ukázalo, že to je vlastně úplně parádní místo s atmosférou. A fůra příběhu se nám už tady setkalo, od známých kamarádů, který tady bydleli nebo se sem chodili se dívat jako děti ze starší generace na Skupu a tak.
JV: Ona i ta návaznost na naší práci je taková přenesená v tom, že o dvě podlaží výš nad námi, tak je zařízen interiér pana Skupy, který patří do skupiny těch tzv. loosovských interiérů nebo přinejmenším Loosem inspirovaných. My jsme pak měli vlastně záhy poté, co jsme tady zasedli a začali tvořit, možnost podílet se na obnově Semlerovy rezidence na Klatovské 110, kde je vlastně ten nejvýznamnější plzeňský interiér od Adolfa Loose. Takže je možný, že náhody neexistujou ani večer, ani ráno a že to bylo řízení osudu.
My se k té Semlerově rezidenci a k vaší práci na ní ještě dostaneme. Na začátku bych se chtěl zeptat nejdřív, Jarku, tebe, potom Honzo, tebe, jak se, nebo nakolik se dneska cítíte být architekty, nakolik je to pro vás obživa, nakolik je to pro vás něco jako poslání? A ptám se na to kvůli tomu, že my jsme, Jarku, spolu před nějakým časem mluvili o tom, že pro tebe jsou velmi důležitý ty ostatní aktivity, kterýma žiješ, aktivity, který by se asi daly označit jako občanský, protože ty jsi členem platformy ProHnutí, jsi taky aktivní v Domaslavi, o čemž můžeš taky pohovořit, je pro tebe důležitá role otce a další životní role. Jak vlastně intenzivně vnímáš sebe sama jako architekta? Nebo jak intenzivně děláš dneska architekturu?
JV: Já už když jsem viděl tu otázku od tebe na papíře, který jsi nám poslal dopředu, tak mi přišla zajímavá, protože máš pravdu, že jsme o tom mluvili. Ono je to spíš tak, že architektura pro mě v tuhle dobu, tak se rozšířila vlastně, že přestala mít ty jasný kontury, který člověk nabral někde na škole a po škole, že to je tvorba prostoru, navrhování domů a všeho, co s tím souvisí, příprava, dokumentace, jednání s klienty. A víc se mi stala tvořením a všechny ty ostatní role, o kterých jsi mluvil a ke kterým já se cítím být volán, tak souvisí s tvořením. Takže vlastně rychlá odpověď na tu otázku, jak moc se cítíš být architektem, by byla ta, že čím dál víc, ale je možné, že v pohledu zvenčí, ve vztahu ke konvenčnímu pojetí architektury, tak vlastně čím dál míň, že míň záleží na tom, jak skvělý baráky člověk zrovna kreslí, ale víc záleží na tom, jak moc u toho, co dělá, dokážu naplno bejt, bejt přítomnej, bejt pozornej. Ať v roli otce, nebo v roli občanského aktivisty.
To znamená, že pořád záleží velmi na tom, jakej otisk ve světě zanecháváš už, ale nejenom jako prostřednictvím těch realizací nebo těch návrhů, který vytváříš, ale i prostřednictvím těch dalších aktivit.
JV: Já mám pocit, že nejde snad ani o ten otisk ve světě, ale že jde opravdu o druh pozornosti, kterou jsem schopnej v danou chvíli věnovat tej či kterej věci, na kterej zrovna pracuju nebo kterou se zabývám, a v tom je architektura ale výbornej trénink, i studium architektury, tím, jak je širokospektrální, jak se člověk může věnovat psychologii a výtvarnému umění a obojí dobře použije při tvorbě anebo architektuře jako takové. A že o ten otisk se člověk vlastně nemusí starat až tak moc, že záleží na kvalitě pozornosti, kterou se snažím nějak kultivovat a nějak ji prohlubovat, a ty výsledky pak přijdou nějak samy. Je to stejně jako u tý otcovský role, já si nemůžu vlastně dopředu naprojektovat, jaký budou moje děti, jaký budou moji synové a myslím si, že den co den, ráno co ráno mě překvapujou v tom, dokážou bejt kreativní a inovativní, v tom, jak jsou jiný, než je moje představa o nich. A tak jediný, co můžu dělat, je skutečně bejt u nich bejt pozornej a přítomnej a věnovat se tomu, co zrovna si ta chvíle žádá. A u architektury je to stejně, když jsem dobře pozornej a přítomnej člověku, který sedí u tohohle stolu a chce po nás dům, a můžeme absolvovat třeba zrovna nebo bejt vprostřed náročného jednání, tak mám za to, že ten výsledek se nějakej dostaví, a může to být výsledek typu, že se rozejdeme a zjistíme, že si nesedíme, nebo že spolu ten dům nepostavíme, anebo výsledek v tom smyslu, že najdeme řešení i z nějaký obtížný situace. A práce pokračuje. A na konci může být radost.
Takže nejdřív pozornost, pak radost.
JV: Jo, a výsledky přijdou.
Dobře. Honzo, ty jsi taky veřejně činná osoba, myslím, že taky ti architektura pro to dává určitý předpoklady. Máš za sebou 12 let v zastupitelstvu na jednom z městských obvodů v Plzni, máš za sebou taky 12 let jako člen a po jedno volební období taky jako předseda komise pro rozvoj. Vnímáš jednak architekturu opravdu jako něco, co ti jako pomohlo otevřít dveře do toho, jak funguje město, jak má vypadat městský prostředí? A vnímáš tohle svoje veřejný působení jako výraz nějaký svý odpovědnosti vůči městu, ve kterém žiješ? Jako nějakou angažovanost, která je prostě na místě, ať už je teda člověk architekt, nebo ne?
JT: Celá moje dvanáctiletá epizoda s politikou vznikla tak, že jsem s kamarádem seděl v hospodě a tam jsme si to všechno jako vyřešili, jak je všechno špatně a jak by to šlo vlastně jako změnit, a pak jsem se teda rozhodl, že když jsme si to vyřešili v té hospodě, že to jako zkusím přes nějakou stranu, která vznikla, vlastně tehdy to byla Topka, tak vlastně přes tu Topku to nějakým způsobem dostat mezi ty lidi. No a teď chci říct, jako že to vlastně vyšlo, ale poved se ten vstup do tý topky, potom, to už bylo vlastně jako zajímavý, no, protože nemyslím si, že architektura byl jako důvod, proč jsem vstupoval do politiky, ale spíš tak jako taková ta naštvanost zdravá, si myslím. A z hlediska svého povolání jsem si potom vlastně jako našel tu pozici, kde si myslím, že jsem mohl být něco platnej nebo snad jsem byl něco platnej, takže to byla vlastně tahleta cesta. A vlastně i to, že jsem zjistil, že jako opravdu ty lidi jsou třeba jako netknutý tím, co architekt dělá, k čemu je architektura dobrá ve městě, proč je potřeba na to nějak jako hledět, proč existuje něco jako urbanismus a že jako to je pro to město dost zásadní a že opravdu jako ze všech dokumentů, který jsou pro to město je opravdu jako nejzásadnější územní plán, tak vlastně tohle to bylo zajímavý zjišťovat, že fůra jako těch politiků jako nevnímala jako nutnost nebo potřebu. A nějakým způsobem jsem se snažil do toho, do toho vnést jako tuhle to uvědomění si toho, že to jako důležitý je, no. A že to bylo 12 let, bylo to teda osm let vlastně v opozici, což je samozřejmě zase jako role i trošku jiná, čtyři roky v koalici, která město vedla, a to bylo zajímavější. Myslím si, že se jako i třeba z hlediska těch, tý komise, takže třeba jako se to osazení změnilo směrem jako k lepšímu, si myslím, že, že se tam i jako k názorům tý komise rozvoje přistupovalo potom ze strany rady, jejíž poradním orgánem je komise rozvoje, takže se potom přistupovalo líp než na začátku, kdy jsem z toho měl fakt jako dojem, že v případě, že se ta rada města bude chtít o ten názor opřít, tak se o něj opře, ale když to nebude konvenovat radě, tak prostě o tom bude mlčet nebo vlastně to nevezme v potaz, což vlastně se teďko jsem měl pocit, že se to jako zlepšuje, že vlastně ten názor je branej víc, jako že má větší váhu.
Ale když říkáš teďko, tak vlastně mluvíš o minulém volebním období, to znamená o situaci let 2018–2022, jestli se nepletu, je to tak?
JT: Mluvím o tom minulém období. To je jedna z věcí, který jsem v té politice zjistil, že vlastně, když to člověk se nějakým způsobem snaží někam směřovat, tak opravdu po těch čtyřech letech, po tom volebním období se vždycky něco stane, a je otázka, do jaký míry se povede navázat na tom místě, který jako opustil nebo na místě, kterým to skončilo v tom minulém období. Teď si myslím, že jako nastal poměrně razantní nebo nastala poměrně razantní změna ve vedení města, a i ten přístup je jako hodně jinej, vlastně čas ukáže, jestli teďko ten přístup je správnej, nebo ne. Uvidíme.
A máš pocit, že jsi dosáhnul něčeho díky svý v uvozovkách politický kariéře a hlavně třeba prostřednictvím svýho působení v tý zmíněný komisi pro rozvoj? Že jsi dosáhl něčeho, čeho by si nemohl jako řadovej architekt dosáhnout? Nějakýho ovlivnění toho, jakým způsobem město funguje, jak se vyvíjí, jaký důrazy dává třeba vedení města, rada města na určitý typy projektů, na péči o veřejný prostor a tak dál?
JT: No, jako já jsem rád vůbec, že ten hlas těch architektů, a teď nemluvím jenom o sobě, mluvím i o ostatních kolezích v komisi rozvoje, tak že vůbec jako může zaznít, že zazní a že ho někdo bere v potaz, jo, protože je to, je to prostě odbornost, je to, je to nějaká znalost, kterou všichni nemají, a je fajn, že to zazní. A jestli, jestli se díky tomu něco posunulo? Já doufám, že ano, ale samozřejmě není… To je složitý, protože to samozřejmě není jenom na tom našem hlase, ale je to i potom na těch dalších úřednících a politicích, jak si to vezmou za své, takže není to tak, že my bysme mohli něco říkat, a buď to říkáme do zdi a je to úplně zbytečný, anebo tam to najde nějakou odezvu. A pak se s tím pracuje dál, a vlastně není to proces, který já bych jako byl schopnej úplně jako říct, odteďka doteďka to slyšeli a odteďka doteďka to neslyšeli, je to prostě… Nějak to jako plyne. Samozřejmě, že některý připomínky jako nejsou akceptovaný nebo prostě i z hlediska, při pohledu do minulosti prostě, jako kdyby nezazněly. Někdy to vliv má, nebo někdy, někdy mám pocit, že to padlo na úrodnou půdu a že to mělo smysl prostě říct. A jestli se to povedlo, tak jsem rád, no.
Vás oba spojuje ještě jedna forma něčeho, co by se dalo označit jako občanský angažmá nebo minimálně jako aktivity ve veřejném prostoru, který souvisejí s vaší profesí, a to je činnost platformy Zapálení 02, která vznikla před už více než vlastně 20 lety v roce 2002. Mě by zajímalo, jestli to byla právě tahle aktivita, která se ve svém názvu odvolává na činnost a význam plzeňského architekta Hanuše Zápala. Jestli vlastně i s těmi dalšími kolegy, protože členy byli ve většině plzeňští architekti nebo lidé pro architekturu zapálení, bylo to něco, od čeho jste se potom odrazili a co vás vlastně dlouhodobě drželo pohromadě a třeba vás nakonec přivedlo až k tomu, že spolu dneska máte ateliér?
JV: Určitě to tak bylo, ať už předchozí můj ateliér, nebo ateliér náš, kde jsme byli s Radkem Dragounem a s Jakubem Chvojkou.
Což byl ateliér AeroPLAN.
JV: Ateliér AeroPLAN, anebo současný naše působení s Honzou, tak vycházelo vlastně z těch spolkových aktivit, z toho, jak jsme se poznali jako jednotlivý osobnosti, jak jsme zjistili svoje silný i slabý stránky a chuť něco dělat spolu a dohromady. Tak ta v tu dobu byla projevená právě v tom spolku Zapálení a v jeho aktivitách a ve chvíli, kdy jsme po nějakých 10 letech seznali, že se jednak naše životní situace změnily, jednak, že to, co děláme ve veřejném prostoru, tak už dělají jiní a lépe, tak se tahle aktivita utlumila a myslím si, že u nás u všech se přetavila nebo proměnila v jinej druh aktivit. U Honzy to bylo čistě… To vlastně to souviselo se začátkem působení na politickej rovině a u mě to přešlo v aktivity třeba na faře v Domaslavi, kde je spolek Domaslav. A věnovali jsme se 15 let rekonstruování tamního kostela a aktivitám, který s tím souvisí, tak aby tam bylo zázemí pro děti, rodiny mladý, tak aby mohl člověk zase jako vnímat genius loci krásnýho místa a nechávat se inspirovat a něco tam dělat s dalšíma lidma. Anebo pak i ty aktivity, který bych označil za občanský, teďko v té platformě ProHnutí.
Vy jste v rámci činnosti iniciativy Zapálení dělali výlety, přednášky známých českých architektů. Jak vás ovlivnila setkání s nimi? Protože vy jste dělali přednášky Josefa Pleskota, Aleny Šrámkové, Ladislava Lábuse, Davida Vávry a dalších výrazných postav.
JV: Pro mě byla ta setkání vždycky inspirativní v tom smyslu, jednak, že má člověk možnost poznat to velké jméno a tvůrce a osobnost, které si váží a zná její tvorbu, jako člověka v situaci, kdy většinou ti nejvýznamnější a největší lidé se jeví jako velmi lidský, empatický – nevím, jak to říct ještě jinak –, vstřícný bytosti, tak tahle možnost, kterou přes obrazovku nebo přes jiný média, tuhle zkušenost člověk nemá možnost získat. A možná další význam nebo smysl byl v tom, že některý ty přátelský nebo jak to říct, některý vztahy, který jsme během toho navázali, tak přetrvaly. Já dneska můžu říct, že s Davidem Krausem, architektem, mě pojí přátelství, byť se nevídáme skoro vůbec, píšeme si jenom párkrát do roka, tak jsou to věci, který jsou nějak pro mě podstatný.
Takže spíš než o nějaký profesní vliv šlo prostě o setkání lidskýho druhu.
JV: Profesní vliv bych spatřoval v tom, že všichni, které jsme si zvali, tak mají velmi různorodý přístup k architektuře. Mám za to, že je spojuje nějaký druh kvality, ale nejde říct, že jsou zastánci nebo představiteli jednoho směru. Takže inspirativní pro mě osobně to bylo v tom, že jsou to tvůrčí bytosti, zajímavý lidi a že žijeme v době, kdy tvorba je svobodná, je to projev svobody. Je možný cokoliv, což samozřejmě v městském prostoru, když není spojený, nebo v krajině, když to není spojený s odpovědností, tak je to většinou škodlivý, ale vlastně žijeme v krásným období, který není sešněrovaný jedním slohem, není sešněrovaný diktátem někoho, kdo by říkal, takhle mají vypadat baráky. A je to opravdu v něčem na nás jako na tvůrcích, na architektech, na urbanistech, jak bude vypadat svět kolem nás. Úmyslně jsem říkal svobodu v té dvojici s odpovědností, protože to vidíme na politické scéně, na mediální scéně úplně jednoznačně, pokud se ta svoboda nepojí s odpovědností a se znalostí a se studiem a s nabýváním zkušeností, tak se může projevovat jako velmi destruktivní chaos. Svoboda může být chaos, ale svoboda v pravém slova smyslu tak je víc architektura.
Jako něco, co má nějakou konstrukci, čemu je potřeba věnovat pozornost, co je potřeba stavět.
JV: Něco, co má klid a pořádek, kdybych to měl říct teď aktuálními slovy. Architektuře je vlastní určitá kvalita ticha, domnívám se, ticha, který v téhle mediální době se nám jako lidem nedostává. A přitom každý dům, i tahle místnost, tak má nějakej projev, nějak organizuje prostor, nějak ho uspořádává a my máme možnost se jako lidi, jako lidský bytosti, který jsou nadaný pohybem v prostoru nebo dovedností pohybovat se v prostoru, máme možnost se na tenhle klid napojovat. To mi právě přijde inspirativní a mám za to, že všichni ti tvůrci, který jsme tady měli, takže tohle každý svým způsobem nějak umí, nějak s tím umí zacházet, takže pro mě inspirace byla.
Vy jste zmínili Semlerovu rezidenci, jaký typ setkání vám zprostředkovala tahleta zakázka? A poprosil bych vás jenom, jestli byste mohl ještě osvětlit, v čem ta vaše práce na té Semlerově rezidenci, na její obnově, spočívala.
JV: Tak my jsme byli pozvaný vlastně k jedné z posledních etap obnovy Semlerovy rezidence, která spočívala ve ztvárnění interiéru pro Západočeskou galerii. Je potřeba říct, že ten dům se skládá ze dvou polovin. Je to velký činžovní dům pro bývalé, bývalý dům pro zaměstnance Škodových závodů, který vlastně Semlerovic rodina z poloviny adaptovala a nechala vestavět právě ten loosovský Raumplan a druhá polovina zůstala v původním stavu a byly tam byty. A nabídla se vlastně unikátní možnost tuhle část bytovou proměnit v zázemí pro Západočeskou galerii tak, aby ty provozy, které Semlerova rezidence potřebuje, jako je Infocentrum, přednáškový sál nebo kavárna, tak aby byly poblíž, byly nějak organicky spjaté s tím historickým interiérem, ale zároveň ho nenarušovaly a provozně mu sloužily.
Takže vaším úkolem bylo zpracovat návrh interiéru těchto prostorů.
JV: Ano, přesně tak.
JT: Přesně tak, je to vlastně zázemí, který slouží galerii k tomu, aby mohla snáz obsluhovat ten prostor toho cenného historického interiéru a současně je to zázemí pro návštěvníky tak, aby mohli při koupení vstupenky si zajít na kávu a podobně. Navíc samozřejmě Semlerova rezidence není jenom loosovský interiér, ale je to vlastně vstupní brána pro sbírku architektury plzeňské Západočeské galerie.
JV: V tom objektu je také depozitář pro sbírkové předměty a je tam, nebo rozebíhá se edukační centrum pro děti, studenty, vysokoškolské studenty.
A omezila se ta vaše práce jenom na návrh interiéru? Nebo nakonec toho bylo víc? Protože tak, jak my jsme se už spolu v minulosti bavili, tak vím, že vy jste nakonec tam byli angažovanější, než jste si na začátku mysleli.
JV: Náš interiér nikde nekončí. Plynule prochází z vnitřku budovy okny ven. Ono tady je potřeba říct, jak to probíhalo, my jsme do té práce byli zapojeni ve chvíli, kdy velmi intenzivně běžela stavba, takže první, co jsme začali pro Západočeskou galerii jako architekti vykonávat, tak byl autorský dozor, byť v tu chvíli náš projekt vůbec neexistoval, takže my jsme chodili na stavby, rozhlíželi jsme se, zaměřovali jsme si, co bylo potřeba, ujasňovali jsme si zadání a zároveň tam chodili chlapíci v montérkách a pilně zdili, tahali rozvody, řešili statický problémy a my jsme jim do toho tak zvolna…
JT: …někdy ne moc zvolna, i razantněji…
JV: …začali vstupovat ve smyslu toho, že i příčky, který byly sotva dva týdny starý, tak jsme nechávali bourat a ten prostor podle našich představ organizovat jinak. Díky tomu je třeba dneska kavárna větší, než byla původně vyzděná nebo postavená, a pak jsme měli možnost se podílet i na podobě třeba parkoviště nebo venkovní předzahrádky. Mluvit do toho, jestli bude zachovaná zrestaurovaná původní fasáda, nebo jestli se skope a udělá nová, takže náš interiér opravdu v tomhle smyslu nikde nekončil, spíš to beru tak, že jsme tam byli přítomni jako architekti nebo naše služba architektů byla služba tomu investorovi, zadavateli odborných vstupů a korigování té už tehdy probíhající stavby. Následně teprve vznikaly skici, návrhy, projekt, realizoval se ten vlastní interiér.
JT: Já k tomu dodám jenom, že my vlastně, kdybysme do té stavby vstoupili dřív, tak bysme možná zabránili nějakýmu bourání již postavených částí, na druhou stranu, kdybysme vstoupili později, tak my bysme tam zase měli jednodušší v tom, že už bysme byli daleko víc svázáni tím interiérem tak, jak by byl hotovej. Vlastně naštěstí, si myslím, že naštěstí jsme tam byli v takovou dobu za pět dvanáct, kdy teda to nebylo úplně komfortní pro stavbu, nicméně se povedlo leccos změnit a myslíme si, že jako k lepšímu, lepšímu provozu, zlepšilo to ten provoz a otevřenost celé té budovy.
JV: Možná s tím souvisí i určitá dovednost improvizace. To je důvod, proč nás baví dělat dozory a účastnit se té vlastní realizace. A souvisí to s tím, co jsem říkal na začátku, s určitou pozorností nebo druhem pozornosti, kterou je člověk schopnej věnovat tomu, co se právě děje, to, co vidí, to, co se odhaluje na té stavbě, která je rozestavěná a syrová a také s druhem pozornosti. Umět tu svoji vizi nebo myšlenku, nápad, ideu, která v souvislosti s tím přijde, tak jí hned prosadit a umožnit jí, aby se zrealizovala i v té probíhající stavbě přes všechny komplikace, které to přináší.
Mě by zajímalo, co jste se na tom naučili a jestli tohle je typ zakázek, který normálně děláte? Protože je potřeba říct, že vy jste dva, máte k sobě dva stále spolupracovníky a takže se ptám, co děláte, jakou typologii, co máte rádi, co se k vám tak jako organicky dostává a co byste případně chtěli dělat?
JT: Já si myslím, že to má trošku souvislost tou otázkou, co jsi položil předtím. My jsme do toho šli samozřejmě… Jako to zadání vlastně byl ten interiér, to zadání vlastně bylo daleko menší, než byl potom výsledný balík práce, ale myslím si, že stále ještě to byl rozsahem i vzdáleností od naší kanceláře – teda, to bylo taky docela důležitá věc, což je pět minut chůze –, tak tohleto samozřejmě jako zásadní a důležitý a byli jsme schopni vlastně reagovat pružně a v rámci toho rozsahu práce, který to nakonec byl, tak si myslím, že jsme to byli schopni jako obsáhnout, ale už by to asi nemohlo být o moc víc. Úplně jako bylo to složitý a my jsme se teda striktně snažili držet se mimo ten historický interiér, do toho jsme se vlastně snažili zasahovat opravdu jako jenom v případě, že jsme byli přímo tázáni, a pak jsme to ještě se snažili jako opravdu jako, abysme do tohohle nezasahovali, tam přece jenom byly větší kapacity. A tam pro mě třeba bylo strašně zajímavý setkání s těmi restaurátory, který tam na tom pracovali, že to bylo úžasný, řemeslně prostě krásný vidět, no, a takže rozsahem to bylo tak jako uchopitelný ještě. Co děláme, tak jsou věci, řekněme, od rodinných domků přes ty interiér nebo od interiéru jako nejmenších věcí, přes rodinné domy po rekonstrukce činžovních domů. Semlerova rezidence byla jedna z těch větších. Máme teďko nějaký přístavby k veřejným budovám, je to takový, že se to samozřejmě stále vyvíjí; projekt, nějaký bytový dům poměrně větší, když to, když to vyjde, uvidíme, zatím je to v plenkách. Dělali jsme, oba jsme dělali jako větší věci, třeba v rámci, v rámci kanceláře Mastný, kde jsem byl zaměstnaný předtím, ale je to potom samozřejmě o tom už hledat si jako další spolupracovníky, abysme my dělali opravdu tu naši práci a kolegové stavaři, aby zase nám s tím pomáhali a dělali svoji práci.
JV: Pro mě na Semlerově rezidenci bylo cenné setkání s architektem na straně zadavatele, což byl náš nebo je náš kamarád Petr Domanický. Protože na to se možná často zapomíná, ale ona kvalita architektury a architektonického výstupu tak je v přímé úměře k tomu, jak moc je kvalitní i ten investor a zadavatel, jak moc dokáže specifikovat svoje potřeby, svoje přání, jak moc dokáže být také pozorný k realizaci jako takové. A tady myslím, že nejenom restaurátoři, stavební dozor, vůbec stavební firma, která tu rekonstrukci zaštiťovala, že se vzácně sešli lidi přes všechny peripetie a problémy, které bylo potřeba vyřešit, kteří byli schopni spolupracovat a opravdu tu svojí profesní znalost směřovat k řešení problému a Petra Domanickýho, jeho znalosti a jeho erudici, odborný zázemí, který on má jako architekt a zároveň člověk, který se věnuje badatelské činnosti, tak považuju za klíčový pro úspěch vůbec té realizace, takže to pro mě bylo zajímavý. Společný jmenovatel je setkání s lidmi a s jejich energií, s jejich jako bytostným založením k tomu rozsahu těch zakázek, kterým se zrovna věnujeme, tak bych možná doplnil právě probíhající realizaci obnovy barokní zahrady na zámku v Nebílovech, což je takový můj starší projekt, který jsem si přinesl z dřívějšího působení v AeroPLANu, který v loňském roce procházel a ještě prochází realizací, a doufejme, že se ho podaří v letošním roce ještě do léta završit.
Já jsem se chtěl zeptat, jestli se vám vrací klienti, jestli si tím, že už v té profesi nějakou dobu působíte, máte nějakou historii, a když zmiňuješ ty Nebílovy, tak ty jsi před lety, teď bys asi ty sám byl schopen říct, před kolika, ale možná to bude 10, 12, 13 let, tak jsi dělal pro nebílovského kastelána rodinný dům. Tak předpokládám, že tyhle ty osobní vazby jsou v tomhle taky důležitý.
JV: Před tebou se, Petře, nic neutají, pamatuješ si všechno. Je to tak. Tam já vzpomínám rád na takovou anekdotu ze zadávání tohohle domu, kdy přišel vysoký štíhlý pán svižným krokem a pravil, že baroka má v práci dost a že chce bydlet v moderní dřevostavbě. S Milanem Fialou mě pojí přátelské vazby. Je to skutečně tak, že jakmile tam dojde k nějakýmu porozumění nejenom teda profesnímu nebo na základě odbornosti, ale i lidskýmu, tak je samozřejmě tendence těch lidí se vracet a v té spolupráci pokračovat.
JT: To je největší odměna naše, když se můžeme s investory dál setkávat, vídat a vlastně obě strany mají zájem na tom se potkat, nebo prostě i to, že se nevidíme třeba měsíce nebo rok nebo roky, a potom se setkáme třeba náhodně, tak si máme co říct, je vlastně hrozně fajn na tomhle zaměstnání.
Já jsem, když jsem mluvil před lety opakovaně s architektkou Růženou Žertovou, která navrhovala v šedesátých, sedmdesátých a zkraje osmdesátých let docela velké, významné obchodní domy. Tak ona mi řekla, že když kreslila projekt pro Pardubice pardubický Prior, což bylo na začátku sedmdesátých let, jí nebylo ještě ani 40 a že ona vlastně nechtěla tu architekturu úplně dělat, ale našla nějaký cestu a právě při tom pardubickém projektu si řekla, tak teď už vím, o čem ta architektura je a jak asi by se měla dělat. Měli? Vy jste někdy takovejhle pocit, takový moment nebo možná to je nějakej jako trvající stav třeba, jo, možná to, jak akumulujete, zkušenost, vám dává nějakou větší jistotu a oporu, ale řekli jste si někdy, nebo říkáte si, jo, teď už asi vím, jak to dělat.
JT: Já se přiznám, že, že tohle to asi nemám nebo jsem neměl. A vlastně ke každému klientovi, ke každému domu, místu přestupuje pokaždý jinak. Někdy ten vývoj je jakoby z pohledu i mýho třeba jako krátkej, jednoduchej, přímej, protože si to nějak jako sedne; někdy je to krkolomný, delší, zdlouhavější, protože se prostě ta cesta hledá, hledá dýl, ale že bych jako měl jako nějakou chvíli vnuknutí, že takhle to je vlastně to nejlepší, takhle to půjde dál, stejně to asi nemám, no. Jako ty domy máme prostě každej jinej a vlastně není tam asi moc, nevím, nějaký rukopis, asi by se najít dal, ale nemáme nějaký úplně jako styl, který by…
Možná tam v tom případě nešlo tolik styl, jako nějaký vnitřní pocit jistoty nebo nějakou…
JT: Pocit stále nejistoty, u mě (smích).
JV: Já to možná zkomplikuju, anebo rozšířím. Já se domnívám, že v tom procesu navrhování i stavění, tak jsou vlastně takový okamžiky, jsou okamžiky nebo chvíle, kdy je si člověk jistý, že se zrovna věnuje důležitému bodu nebo důležitému momentu toho návrhu, a tam pak cítí jistotu a zároveň i nutnost se prosadit. A pak jsou body nebo místa, která jsou volnější, na kterých jak kdyby tolik nezáviselo nebo nezáleželo, které třeba podpírají tu záležitost, o které si člověk jistý je a zase je dobrý v tom umět rozlišovat. A u různých projektů samozřejmě jsou různě důležité tyhle momenty té jistoty. A jinak souhlasím s Honzou. Doprovází to jistá nejistota, ale zase jde o to, aby to nebyla nejistota destruktivní ve smyslu bezradnosti a byla to spíš nejistota ve smyslu…
JT: Dělám to správně?
JV: Ne – co pěknýho přijde? Jakej přijde nápad? A vím u sebe, když se člověk podívá kriticky zpátky, že u některých projektů se to prostě nepodaří navázat tak dobře a ty jisté momenty, tak je potřeba potom jako překlenout spíš řemeslem a dobře odvedenou prací, kvalitní dispozicí, dobrým konstrukčním řešením a přiznat si, že prostě se nepodařilo třeba s tím investorem najít natolik společnou řeč, aby to mělo úplně intenzitu, která by třeba u mě byla spojená… Intenzita radosti, stvoření, která by byla spojená právě s tou jistotou a naopak. Jsou ale projekty, kde zase, jak Honza říkal, tak kde si to třeba sedne už od začátku a tam to je opravdu jako radostná jistota, že jdeme správnou cestou, spíš jako směr nebo způsob uvažování, kterým se vydáváme a který cítíme, že nachází odezvu u těch lidí, s kterými se na tom podílíme.
JT: On jakoby krátký náznak tý jistoty, že jsme se přiblížili jako tomu úhelnému kameni, je ta chvíle, kdy ten investor je spokojený, a ta je jako relativně třeba krátká, ale je to jakoby pro nás ta odměna toho, že asi se nám povedlo jako se přiblížit tomu, čemu jsme se chtěli přiblížit, do jaké míry je potom jako otázka a vlastně jako v tom celém procesu, když ještě řeknu, tak tam jsou ty chvíle, který nás baví, to tvoření, to je vlastně jako ta radost toho, že člověk tvoří, jako tvůrčí, který je potom samozřejmě nějak jako víc nebo míň brzděný tím investorem, pak je vlastně dlouhý proces toho projektování, který nevím, jestli to můžu říct, ale vlastně nás jako úplně nebaví nebo prostě je to, je to nutnost, je to řemeslo, je to potřeba samozřejmě, abysme mohli mít tu radost na konci, že se to třeba povedlo, a to jsou vlastně jako na začátku, na konci jsou ty dva body, ke kterým vlastně jako to směřuje člověk, protože to je to, co vlastně ho žene kupředu.
JV: A aby to stálo, tak je potřeba třetí bod, a to je vlastně to samotný jednání s lidma, ať je to na začátku, ať je to mezi námi společně, anebo pak na konci s někým, kdo to realizuje, to dílo, tak vlastní tohle navázání kontaktu s druhým člověkem, schopnost si předávat schopnost naslouchat, třeba vyslovit obavu. Leckdy se odblokuje proces nějaký klopotný spolupráce, když se podaří najít, čeho se ten člověk obává nebo co má za předchozí zkušenost, a jak říkám, někdy se to nepodaří objevit, a pak v tom návrhu se nějak projeví, je skvělý, když se to naopak podaří vyslovit. A když i ti lidi, kteří k nám přichází, tak jsou na tohle nějak jako nastavený, že je to dialogická tvorba, že to je dialogický proces, a ne, že my jsme tady služebníci ve smyslu poskoků nebo těch jako podřízených profesí, ale skvělý, když jsme tady jako tvůrčí služba, vlastně ten doprovod.
Honzo, já jsem se vás ptal na jistotu, kterou nabýváte, aspoň myslím, během tý doby, který se architektuře věnujete. Ty jsi v roce 2009 získal cenu Fasáda roku za návrh a realizaci obvodového pláště divadla Alfa v Plzni. Měl jsi nějakej pocit zadostiučinění?
JT: No, přiznám se, že já jsem takový typ, že nemám úplně ty radosti z těch nejmenších věcí, teď to řeknu jako… Ne, že by tohle byla úplně nejmenší věc, ale jako vlastně to beru tak, jak to přijde, a vlastně, že se to podařilo, je fajn. Na tom divadle samozřejmě bylo jako zase zajímavý to, že to bylo tehdy vlastně dělaný jako melouch při zaměstnání, když to řeknu. Bylo to zajímavý setkání s tím divadelním světem a byla to vlastně pro mě nějaká jako první větší viditelná zakázka, která je opravdu jako znát někde ve městě a z tohohle pohledu to bylo zajímavý a jsem rád, že se to povedlo, že to bylo nějak jako oceněný, což znamená, že snad to byl přínos pozitivní do toho města, ale nemám pocit, že bych tím něco jako odstartoval, nebo že bych od tý doby měl tolik práce, že bych nemohl, nebo že bych se mohl osamostatnit třeba tehdy. Ale rozhodně to byla jako zajímavá zkušenost, dobrá zkušenost samozřejmě, na divadle, se kterým se člověk setkával, protože jsem z Doubravky, kde to divadlo Alfa stojí, takže z tohohle pohledu jsem byl rád, že jsem měl tu šanci a jako z hlediska profesního je to samozřejmě zajímavý, protože divadlo člověk nedělá, byť fasádu, tak divadlo prostě člověk nebude dělat co půl roku, takže z tohohle pohledu jsem rád, že jsem tu příležitost dostal, a snad se to povedlo.
Cena pro tebe nebyla úplně zásadní, ale potěšila.
JT: Třeba, tak samozřejmě potěšila, to jako každé ocenění potěší. Měl jsem ji chvíli na digestoři v kuchyni a už jsem ji dal pryč.
Jarku, já jsem se vás ptal na soutěže, jestli soutěžíte. Ty jsi před lety uspěl ve studentské soutěži firmy Xella a od té doby tam střídavě opakovaně působíš jako poradce, ale taky nejenom jako poradce. Jaké všechny role si tam vystřídal?
JV: Tak já jsem vystřídal role jako lepič plakátů – ještě v době, kdy jsem nesoutěžil a nedělal jsem svůj návrh, tak jsme pomáhali s instalací těch návrhů jako takových.
Takže tys tam začal od píky pěkně.
JV: Úplně jako bedňák. Pak skutečně pro mě to bylo důležitý v době studií, protože já jsem tu soutěž, neříkám, vyhrál, ale můj návrh získal první cenu ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že ho budu dělat mimo školní ateliér v čase, kdy jsem rozložil studium a chodil jsem do práce a dělal jsem tohle, a pro mě to bylo – možná to souvisí i s otázkou té vnitřní jistoty – to byl poměrně významný okamžik, kdy jsem si uvědomil, že mám jít svojí cestou, mám být soustředěný a dodneška mám někde možná schovanou poštovní obálku, kde je koncept toho návrhu nakreslenej tužkou během ranní kávy. Takže to skutečně pro mě nějaký význam mělo. A támhle za námi je kumbál, kde mám ještě schovaný ten model od toho vítězného návrhu. Dál mi to umožnilo se vlastně seznámit s osobnostmi typu Vlada Miluniče nebo Josefa Pleskota. Pak přišla nabídka na práci v jednom z ateliérů, kterou jsem odmítnul, a moje životní cesta se vydala jinudy. Pak přišla nabídka skutečně stát se porotcem, protože pro firmu Xella, která tu studentskou soutěž zaštiťuje a už dlouhá léta organizuje – mám tady na stole zadání jejího osmadvacátého ročníku – tak stála o to, aby mezi porotci byl někdo jako exot, to znamená výherce nebo někdo, kdo byl oceněn v těch předchozích ročnících. A já jsem to bral jako příležitost vlastně uvažovat jednak o vnitřní motivaci svojí, jednak o motivaci studentů, proč to dělají, co pro ně znamená třeba odezva od porotců, kdy jejich návrh je vlastně podroben dospělácké porotě a existuje prostě posudek k těm postoupivším návrhům, to znamená možnost získání zpětné vazby, která je zajímavá tím, že poroty jsou skládané z osobností z československé architektonické scény. Od úlohy porotce jsem se pak dostal i k tvorbě zadání, jako autor zadání jsem měl možnost třeba vymyslet a nabídnout studentům, jak si představují a jak by navrhli pavilon člověka do trojské zoologické zahrady, což bylo zadání, který mě bavilo už ve chvíli, kdy mě napadlo, a moc rád bych si ho jako student vyzkoušel. A přišla na něj i moc hezká odezva v tom smyslu, že Mirko Baum z technické univerzity v Cáchách tohle zadání použil i pro zadání závěrečné ročníkové práce. Já jsem z toho měl radost.
Blížíme se zvolna ke konci a jako poslední téma bych chtěl otevřít plzeňskou architekturu, protože my se ji snažíme v tomhletom podcastu a vůbec v celém projektu Od Západu nefouká?, který už obsáhl dvě výstavy a bude mít snad ještě nějaké další výstupy, snažíme se ji reflektovat. Chtěl bych se zeptat vás jako architektů, kteří jste s Plzní bytostně spjati, narodili jste se tady, přestože jste studovali v Praze, respektive Honza v Brně, tak jste se potom vrátili, co si myslíte o architektuře, která vzniká v Plzni v posledních letech nebo v posledních desetiletích? Někdy se říká v souvislosti s Prahou, že Praha potřebuje nějakou výraznou současnou stavbu. Zajímalo by mě, jestli vás někdy napadlo něco podobného v souvislosti s Plzní? Jestli by v Plzni prospělo, kdyby se tady podařilo zrealizovat nějakou dobrou současnou architekturu. A samozřejmě my tady nějaké příklady z těch posledních 30, 33 let máme, otázka je, jestli tady máme takové příklady z veřejného sektoru, jestli veřejné instituce v Plzni dokážou docílit toho, že si pro sebe postaví dobrou architekturu. Možná to dokážeme v Plzni nějakými úpravami veřejných prostranství, možná jsme to dokázali některými menšími realizacemi, třeba obnovami Loosových a loosovských interiérů, ale možná ještě nás nějaká cesta čeká v tom směru. Zajímal by mě váš názor, a protože vnímám dlouhodobě Honzu Tomana jako silný hlas veřejné diskuzi, který tohleto tematizuje a který to vyžaduje a který se ptá, proč ty věci nejsou, jak by třeba měly být? Jak to vidíš ty, Honzo?
JT: No, já s tebou souhlasím. Samozřejmě jako ten pozitivní směr nebo to, že se staví kvalitní architektura, to asi vidět je, jsou to developerský projekty, rezidenční bydlení, to asi nějak jako funguje, pokud to nejsou zase objekty, který ztratily trošku úctu vůči místu a nejsou zbytečně velký. Tak ta architektura dozajista je zajímavá nebo může být zajímavá, ale Plzeň, nebo město velikosti Plzně by si rozhodně zasloužilo nějakou veřejnou instituci, která prostě by měla tu sílu a dotáhla to vlastně do kvalitní architektury. Nový budovy… Postavili kluci, postavili krásnou přístavbu školy, budou se stavět nějaký školky nebo postavily se nějaký školky, to jako vlastně ano, ale jsou to vlastně malý věci – a mimochodem teda to neznamená, že vedle tý krásný nový architektury nevzniknou úplně hloupý věci. Typu stanice záchranky na Doubravce, to je vlastně úplně jako zbytná záležitost, kde prostě to mělo být zpracováno nově. Je to stará studie, je to špatný… Takže to může být vedle sebe. Ale rozhodně chybí prostě v Plzni významná budova, která bude kvalitní architektura, bude to jako nová značka pro tu Plzeň, protože Plzeň nemůže jako navěky čerpat jenom z Prazdroje a ze Škodovky a z Techmanie a z Depa, jo, to prostě nejde. A vlastně to, co jsem řekl, tyhlety čtyři – ještě zoologická zahrada – těch pět, pět jakoby turistických cílů, tak vlastně ale za sebou nenesou žádnou jako významnou krásnou funkční budovu, což je škoda samozřejmě. Takže rozhodně tohleto je potřeba a trošku jsem v tomhletom doufal, že se to povede v nové budově Západočeské galerie. No a po posledním vývoji si nejsem úplně jistej, uvidíme.
No, předpokládám, že ty jsi zastával ten názor, že tahleta budova měla vzniknout, konvenovala ti ta architektura, souzněl jsi s tím.
JT: Tak samozřejmě je důležitý říct, že to byl výsledek soutěže, tudíž demokratického procesu, vybráno odbornou porotou a vlastně na to místo, na které bylo navrženo, tak mně to přišlo jako zajímavý prvek, protože je to současná budova v tom, v tom náhrdelníku vlastně kolem historickýho jádra, současná nová architektura, která naváže na ty starší slohy, který jsou všechny obsaženy vlastně v tom historickým jádru, takže z tohohle pohledu mi to přišlo zajímavý. Víc asi mi jako nepřísluší to hodnotit, nechci to úplně jako rozpitvávat; samozřejmě, že jako, jako na všem se tam může najít nějaká nedobrota, dispoziční požadavek, třeba galerie nebo, nebo… To samozřejmě nevím, nechci do toho takhle vstupovat, ale vlastně mě mrzí ten proces toho, že se mávnutím proutku tohleto jako zrušilo a byť samozřejmě, když jako trošku do toho zabřednu krátce, tak jako architekt jsem rád, že se s budovou lázní něco bude dít nebo děje.
Tady je asi na místě říct pro ty, kdo by nevěděli, že ten dlouho připravovaný projekt novostavby pro Západočeskou galerii v Plzni na místě U Zvonu to současné vedení kraje odpískalo a připravuje konverzi budovy někdejších městských lázní na nové sídlo galerie, respektive na prostory, které ta galerie potřebuje, a případně na prostory dalších krajských institucí.
JT: Děkuju, to jsi dobře zmínil. Nechci už do toho nějakým způsobem dlouho zasahovat, ale vlastně trošku jsem z prezentace, která zatím z kraje vzešla, nezískal názor, že získá město ikonickou budovu, moderní současnou architekturu.
Já si myslím, že v tom pohledu krajské reprezentace na věc bylo důležitý, že podstatná část místní veřejnosti vnímala ten projekt od kanceláře Kuba Pilař, ten vítězný projekt, který uspěl v soutěži už v roce 2009 na tu novou budovu, že vnímala trošku kontroverzně a že kraj prostě cílil na ty politické body, které mohl mnohem snáz získat, nebo může mnohem snáz získat na té adaptaci, adaptaci budovy, jejíž stav prostě dlouhodobě trápil řadu lidí. Ale to místo U Zvonu nezmizí. To bude pořád, myslím, jako jedno z kruciálních míst v Plzni a bude si říkat o to, aby dostalo nějaký nový, nějakou novou funkci, aby byl zastavěné, protože myslím, že alespoň my se shodneme, že prostě tam nějaká stavba patří a že tam patří současná architektura. Dokážete si představit, kdyby v nějaké budoucnosti, doufejme spíš bližší než vzdálenější, se představitelé města rozhodli – protože to je městský pozemek – se rozhodli, že třeba na tomto místě má vyrůst nová knihovna, městská, která dlouhodobě bojuje s těmi současnými prostory v ulici Bedřicha Smetany? Šli byste do toho jako soutěžící?
JV: To je trochu osobní otázka, protože moje maminka dlouhý léta pracovala v knihovně města Plzně, takže já na to mám vzpomínky vlastně od dětství. A i na to, že za ní do práce chodilo do budovy někdejší banky, která je pro provozy knihovny jenom adaptovaná. Stálo by to za to, do toho jít, zkusit vymyslet podobu nové knihovny.
Tak v tom případě nezbývá než doufat v odvahu některé z budoucích politických reprezentací města, že si řekne, že i přes případný nesouhlas části veřejnosti, že do toho půjde, že to za to stojí, že na to bude mít tu politickou odvahu a taky, že na to dokáže sehnat peníze. Jarku, Honzo, děkuju moc, že jste si dneska udělali čas, bylo mi ctí i potěšením a přeju vám do vaší práce i do vašich ostatních aktivit i do života všechno dobré.
JV: My děkujeme za vyslechnutí, za otázky a těšíme se na setkání příště.
JT: Děkujeme za návštěvu u nás ve sklepě.
