Článek
Petr Klíma: Ahoj Vítku, ahoj Přemku.
Přemysl Spálenský: Ahoj.
Vít Spálenský: Čau.
Jsem rád, že jste si udělali čas, sedíme u vás v ateliéru v bývalé ledárně na Roudné, jak dlouho tady jste?
VS: No, jsme tady, co jsme to zrekonstruovali a já myslím, že to je nějakých pět let, 5–6 let, ne?
PS: Bude to, no, 5–6 let to bude určitě.
Já jsem vás zaregistroval jako ateliér Flat & House, který jste založili někdy před třema, čtyřma lety. Kdy k tomu došlo a jaká cesta k tomu založení vlastního ateliéru, který není, myslím, jenom ateliérem, ale taky realizační firmou, kdy k tomu došlo?
VS: No, ono to bylo takový jako samovolný, to nebylo úplně jako, že by to byl nějaký jako jeden bod, jedno datum, ke kterýmu něco vzniklo a od toho se to jako datuje, ale spíš to byla taková volná forma. Já jsem vlastně začínal s architekturou, protože nejsem úplně jako čistej architekt, protože jsem vystudoval ČVUT, pozemní stavby – architektura, takže jsem ne ten jako Ing. arch., ale jsem jako spíš vystudovaný projektant s tím, že tam byl ten přesah do té architektury, tak jsem pak přišel do Vyšehradu ateliér, tam jsem byl zhruba dva roky, a pak jsem vlastně navázal spolupráci s klukama ze Sféra ateliér, to bylo v Praze. Bratr, ten dělal nějakou dobu tady v ProCeramu, že jo, tys tam dělal, vlastně projektovýho manažera.
PS: Ono to ProCeram z ní, když se řekne ProCeram, tak lidi, co to znají, protože to je jako velká firma na obklady a dlažbu, tak si myslí, že jsem tam dělal něco s dlaždičkama, ale já jsem tam primárně dělal prostě stavbyvedoucího tomu majiteli toho ProCeramu a bylo to vlastně období, kdy on sháněl stavbyvedoucí, který by mu vypomohl s výstavbou toho ProCeramu, který teďko stojí na Jateční, a ta spolupráce přesáhla, protože se mu líbila funkce, jakou jsem tu výstavbu vedl, takže jsem pak jako pokračoval a vystavoval mu jeho vlastně soukromý projekty. Ale pak jsem zjistil, že už to je pro mě, tam nebyla společná cesta, on měl trošku jinej názor a jinej… Všeobecně ta jeho výstavba a ty objekty jsou takový… Nedokážu na to najít teďko úplně slovo, jo, ale prostě jsme se nesešli, takže pak jsem zjistil, že bych rád zkusil svojí cestou jít a napadlo mě, že bysme teda začli nějakým způsobem realizovat vlastní projekty.
A ty máš jako profesní zázemí a nějaký vzdělání taky v oboru?
PS: V podstatě stejný jako bratr, máme v podstatě velmi podobnej ten obor. Já mám akorát pozemní stavby, já jsem čistě stavař se zaměřením v podstatě na tu výstavbu a architekturu tam vůbec nemám nikterak jakoby zavedenou.
Cesty obou z vás vedly na školu do Prahy, a pak po nějaký době, buď po škole nebo po nějaký praxi, zpátky do Plzně.
VS: No, jasně, my jsme se, my jsme se vlastně jako rozdělili, já v Praze zůstal, působil jsem pak ve Vyšehrad ateliér, pak jsem dělal ve Sféra ateliér, tam jsem s klukama byl téměř jako pět let, a bratr byl vlastně v Plzni, on dělal čistou stavařinu, já jsem dělal architekturu. A vlastně ta společná… Nebo to, co nás vedlo dohromady, bylo vlastně ten první projekt toho Hřímalýho, protože bratr si začal tím, že jako byl na stavbě, znal tu stavbu, tak samozřejmě víc byl v tý stavařině, v tý čistý stavařině, to házení tou lopatou atd. S těma klukama komunikoval a měl ty svý lidi a začal si vlastně rekonstruovat byty, koupil nějaký byt, zrekonstruoval a prodal.
Když jsi zmínil Hřímalýho, tak to je historizující dům, kterej bratr koupil, nebo který jste koupili jako v rámci nějakých jako rodinnejch vazeb a zrekonstruovali jste ho.
VS: Přesně, on ho koupil vlastně bratr, koupil ho částečně ze svých peněz a částečně z tátovo peněz, tam asi teďka není úplně důležitá jako struktura těch financí.
Ale byl to vlastně rodinný podnik.
VS: Přesně, rodinný podnik a tím se ty cesty vlastně začaly scházet, jo, tím, že vlastně on měl tu stavbu, já měl jako tu projekci, tak jsme jenom zjistili, jako, že tohle to by mohlo fungovat dohromady, že jo, ale vlastně ten první projekt nás svedl jako dohromady, a já vlastně jsem pak začal víc a víc dojíždět do Plzně. Tím, že tady ta stavba byla, tím, že, člověk na tý stavbě byl, a měl jsem tady vlastně i rodinný zázemí. No a pak přišly další projekty a zjistil jsem, že vlastně v té Praze už toho mám relativně málo a vlastně přišlo to stěhování a se stěhováním vlastně se tak nějak jako datuje už vznik toho ateliéru Flat & House.
To znamená, že jste si řekli, že byste tímhle tím způsobem mohli pokračovat dál, jako ta zkušenost s tím prvním projektem byla pozitivní a ukázala vám to nějakou cestu, kudy jít, nebo?
VS: Já nevím, jestli byla úplně pozitivní ta zkušenost, ale jako ukázalo to tu cestu.
Protože vy jste podobných projektů pak udělali ještě několik.
PS: No, jasně, primárně tam je důležitý, že já jsem taky to Hřímalýho kupoval z nějakýho osobního zájmu, že jsem si chtěl někde v podstatě zrekonstruovat nějaký projekt, chtěl jsem někde pro sebe vlastní bydlení, a to vlastní bydlení bylo pro mě nereálný sehnat na současným trhu. Ten trh byl takovej před těma 10 lety hodně jako stereotypní, ty projekty byly vesměs velmi podobný si, a to nám nějakým způsobem nevyhovovalo, takže já jsem věděl, že prostě pro mě jiný řešení bude jít do něčeho, v uvozovkách většího, s tím, že tam pak ten projekt vybyde.
Vybyde.
PS: Přesně, ten bonbonek, jak jsem na začátku říkal, ten tam vybyl a prostě s tím jako vzniklo to moje taky, ono to pak se trošku promítlo do mýho asi neustálýho stěhování, když jsem se asi šestkrát stěhoval, vždycky to pro mě bylo zase nedostačující z nějakýho důvodu, a zase jsem někam postoupil. Taky mě samozřejmě nějaký život nějak určoval ty cesty. Takže my jsme teda s bratrem začali trošičku dřív, my jsme začali vlastně před výškou, my jsme měli rodinnej podnik geodezii, takže tam jsme si otrkali, že to mezi náma jako fungovat možná může, samozřejmě to úplně mimo náš obor, nicméně je to furt do jisté míry velká součást stavařiny, takže my jsme vlastně při vejšce dělali geodézii, a pak teda bratr šel čistě dělat tu svoji architekturu a já jsem dělal tu svoji stavařinu. Už na začátku toho, když jsme začínali vytvářet tenhleten Flat & House, já jsem věděl, že ta moje pozice bude ne jakoby stavební firma, ale takový realizátor.
To znamená třeba koordinátor teda celýho toho procesu.
PS: To mi nejvíc jako vyhovuje, já… My třeba doteď se snažíme zcela maximálně jet jakoby vlastní projekty, cizí projekty velmi těžko, a spíš se nám ty zkušenosti jako neosvědčily, cizí projekty.
Teďko myslíš to, že byste jako pomáhali realizovat projekt někoho jinýho?
PS: Třeba i to. Možná to řeknu úplně jednoduše, kdyby přišel člověk z ulice, že chce postavit rodinný domek, tak si jakoby úplně nedokážu představit, že bysme to úplně realizovali. Bratr to asi dělá, bratr samozřejmě projekty připravuje, připravuje tu projekční část, ale já už se jakoby jako realizátor v tomhle neangažuju, když je to cizí projekt. Tam nějak se nedokážu…
To je možná, o čem tady jsme, že pak jakoby ta spolupráce se mnou a s bratrem, když pak ten projekt realizujeme, je trošku taková odlišná. Jako já nemám od bratra úplně daný, že mi dá takhle výkresy, ty si přistřílím na zeď a jedeme, jo, to prostě u nás vždycky je takový hodně na vodě, bratr to ví, takže já jako ty detaily od něj úplně nepotřebuju, ale řešíme je v podstatě neustálýma telefonátama, že prostě volám, teď máme ten detail, teď ho potřebuju vyřešit. Protože vím, že ten detail ve výkresu bude vždycky trošku jinej, než ta skutečnost ukáže. Je to o lidech, ono to není úplně o těch materiálech, ale je to o šikovnosti těch lidí. On ten detail se hrozně hezky kreslí, ale hůř se realizuje.
VS: Ono jako tam je podle mě jeden důležitý bod a to, že ty věci, který si navrhneme, tak si realizujeme. A chybí tady jedna podstatná část celýho toho procesu, a to je nějaký stavební rozpočet, tenhle ten stavební rozpočet když si realizuješ vlastní věci, tak nemusíš mít úplně přesně danej. To, že něco jako překročíš. Tak už jenom to, že třeba v případě tý jako malý developeřiny nevyděláš třeba tolik, anebo nevyděláš třeba vůbec nic. Ale není to něco, na čem ti někdo utrhne ruce, jo. Ale problém je, když přijde někdo z ulice, ta třetí osoba a řekne, já chci tady něco realizovat, tak ty potřebuješ jet přesně podle nějakýho rozpočtu. A tohle je v podstatě jako téměř samostatná profese a je to relativně jako složitá věc tu věc nacenit, a pak ten rozpočet dodržet. Jo, a tohle já vnímám jako gros vlastně toho, když jedeš pro někoho jako dalšího.
V mým případě ta architektura a to projektování, tak je, já nevím, dvacetina toho rozpočtu, jako desetina toho rozpočtu, velmi malá část, která se dá jako relativně dobře nacenit, ale nacenit stavbu jako takovou, už vyžaduje mnohem větší úsilí, relativně velký zkušenosti. A pak na to potřebuješ i lidi, jako jo, to není úplně jako, že si to uděláš sám jako po večerech, takže proto se do tohohle nepouštíme, protože to je fakt jako úplně, bych řekl, jiná disciplína.
Do jaký míry jste to měli propočítaný? Do jaký míry šlo o nějakou jako intuici a o to, že prostě náklady jsou jako plovoucí a můžou vám vzrůst a buď na tom nevyděláte tolik, nebo trošku míň, nebo vůbec? Ty už jsi měl, Přemku, zkušenosti jako stavbyberoucí, byl jsi na stavbě, asi už si měl jako představu, jak by to mělo ekonomicky celý vyjít, ale to, co říká teďko Vítek, je, že ty mantinely nejsou úplně úzký, jako že jste si mohli prostě během toho procesu to trošku jako přizpůsobit, jak to bylo prakticky?
PS: No, bylo to samozřejmě do jisté míry trošku jako jistý malý hazard, protože samozřejmě ano, ze stavby jsem zkušenosti měl, ale zrovna ty stavby, o kterých se tady bavíme, ať už je to Hřímalýho, ať už je to Wintrovka, nebo ať už je to Roudná, tak byly opravdu zchátralý domy, ty domy nikdo nechtěl, to nebyla věc, že bysme přišli a lidi: to se vám podařilo dobře koupit, oni je nechtěli ty lidi, nechtěli, prostě tam nebyl zájem. Roudná se tady prodávala dva roky, jo, a prostě bylo tady samozřejmě riziko povodní, ten barák byl původně, jakoby… Bylo tady romské obydlení, takže ten barák měl svojí jako černou minulost, a nikdo ho nechtěl.
Já jenom zmíním teda to, že my teďko sedíme ve dvorní stavbě, v tý ledárně, ve dvoře toho domu, o kterém teďko právě mluvíš, to znamená zase nájemní bytovej dům.
PS: Ten byl vybydlenej. Když jsme do něj vešli, tak tam byl smrad, zápach, bylo to opravdu velmi jako nevkusný a mimo jiné před nějakýma 15, 20 lety tady byla obrovská… Se tady vařil pervitin tady vzadu. Tady, si to pamatuju, tady byl obrovský zátah, 20 let, a tady se jako, bylo to jedno z největších českých jakoby nalezišť tenhle tý… Takže tenhle barák jako nikdo nechtěl. Nikdo o něj zájem neměl. A Roudná byla taková… Ona pro tu Plzeň to byla dost taková zapomenutá jakoby čtvrť, dřív to bývala jako ta špatná čtvrť, kdy tady opravdu se shromažďovalo to horší z Plzně. V současnosti za mě ta Roudná má svůj jakoby takovej potenciál, a to jsme viděli před těma sedmi lety.
A abych se vrátil zpátky k tomu, na co jsi se ptal, je o tom, že tam ten rozpočet se skoro nedal určit. Byly rozpadlý stropy, nevěděli jsme, jestli budeme rekonstruovat všechny stropy, jestli to celý vymlátíme. Tam samozřejmě byla i jako varianta, že to celý půjde k zemi, protože to jsme prostě si nebyli jistý, jestli ty základy nějakým způsobem vydrží. Samozřejmě byla tam bezesporná zkušenost tím, že jsem tyhlety stavby v podstatě řešil i právě v tý minulý práci, kdy opravdu jsme řešili tyhlety jakoby dezolátní stavy. Takže jsem tušil, že… Říkal jsem si, jo, tak tohle to v podstatě není nic, co by nás mělo zruinovat, kdyby se to mělo nějakým způsobem celý rekonstruovat. Ale jako že bysme přišli a měli na stole, no, tak budeme tady někde kolem týhletý částky se pohybovat s rekonstrukcí, to by bylo nereálný, ale představa, přesně, že bysme to měli dělat pro někoho, že by za mnou přišel někdo z ulice a řekl nám: tady tenhle ten projekt, umíte mi dát částku? Řeknu vůbec, já… To prostě není reálný skoro.
VS: No, nám ten rozpočet vlastně rovnou se vešel tak, podle mě, na jednu jako A pětku. A ještě tam bylo jako docela, docela místo, takže ta dvacetimilionová stavba dneska jde prostě na 10, 20 prostě A čtyřek, že jo, je to relativně jako složitý. A ta rekonstrukce, to je jako jeden velký kostlivec, tam nejsem ani schopen některý věci vůbec jako nacenit. Takže v tom je ten bonus tý věci, že ty do toho vstupuješ a můžeš si dovolit jako jít do toho bez rozpočtu, jo, to prostě v případě nějakýho, nevím…
Protože vy jste zároveň investoři, stavitelé, autoři projektu, máte to vlastně celý vlastně režii.
VS: Ano, tak je to a je to ta výhoda tý věci, protože ono je opravdu jako šikovný… A já dneska třeba, mně se možná jako trochu hůř navrhuje i projektuje pro jako třetí osobu, protože já si ty věci jako uzpůsobuju tím svým zkušenostem, jo, tím zkušenostem z tý stavby, vím, co se nám prostě dělá dobře, vím, co se nám dělá jako špatně, a tohle je taky jako podstatná věc. Ta nabytá zkušenost z tý stavby, pak v tý projekci ji prostě zhodnotíš prostě desetkrát, a dokážeš tu stavbu i do jisté míry jako zlevňovat. Jako ta ekonomika tý věci je pak na tvý straně, jo, protože prostě máš tu zkušenost, víš, co si můžeš dovolit, víš, že to tam dělá ten člověk, se kterým jako děláš už 10 let, tak víš, že tohle prostě není schopen, když to tam navrhneš, i když nakrásně bys to tak chtěl, že by to tak bylo hezký prostě a tak, tak nakonec to tam nedáš, protože víš, že to nejsi schopen udělat, takže tohle je jako určitě jako výhoda tý věci.
Zajímalo by mě ještě, jakou roli hrálo to, že jste měli v těchhle těch domech vlastní bydlení? Ty jsi, Přemku, zmínil, že jsi do akce Hřímalého šel, protože jsi tam chtěl získat vlastní bydlení a taky jsi tam bydlel nějakou dobu.
PS: Ano, ano.
Nevím, jak to bylo s obdobným domem Zikmunda Wintra, protože když mluvíme o Hřímalého, Zikmunda Wintra a Na Roudné, tak to jsou tři víc než 100 let starý domy, který vy jste zrekonstruovali. Nevím, jestli někdo z vás bydlel v ulici v tom domě Zikmunda Wintra?
PS: Taky já.
A Vítek dodnes bydlí tady na Roudný, je to tak?
VS: Ano, ale tady jsem taky bydlel.
Hrálo nějakou roli ještě jinou, kromě toho, že to byl ten zásadní impuls minimálně v tom prvním projektu a možná ve všech třech, to vlastní bydlení, v tom smyslu, že byste tomu třeba věnovali nějakou jako větší pozornost, než by to bylo jinak? Nebo… Já chápu to, že bez tohohle záměru byste vlastně těžko do těch projektů šli, bez tý touhy jako po realizaci vlastního bydlení, třeba lepšího, než bylo v tom posledním případě nebo většího nebo… Šli byste do toho v podstatě jako v uvozovkách malý developeři bez toho, že byste tam třeba si to dělali i pro sebe, pro to vlastní bydlení?
PS: Hraje to zásadní roli, pro nás zcela zásadní. Vlastně i ty projekty, a když jsem na začátku zmiňoval, že ty projekty nebyly v podstatě líbivý pro ostatní lidi, tak pro nás v těch projektech ve všech vlastně skoro z 90 % hraje roli nějaká osobní vazba, že se nám… Že jsme cítili, že to je ono, že to je prostě něco, co bysme hrozně chtěli, jsou to prostě ty lokality. A všechny ty projekty, kde jsme, tak jsme buď bydleli, bydlíme, anebo tam máme nějakou rekreační záležitost, takže všechno, ať už je to jakoby tady ta Roudná, Zikmunda Wintra, tak všude jsme chtěli bydlet, a bylo to kvůli tomu místu. A co si myslím, že většinou dělá jakoby základ toho celýho projektu, je místo a samozřejmě nějaké to okolí, a to se nám vždycky prostě strašně zamlouvalo.
Vlastně to překročilo až teďko do tý poslední fáze, kde už možná jsem se i našel, a to je ten Sylván, kde jsme dělali ten projekt na těch nožičkách, tak zase ten projekt, který se táhne úplně všema, tak skrz, od začátku vlastně Hřímalýho, protože já ho koupil na začátku Hřímalýho, jo, a táhnul se 12 let. Dneska je to 12 let, co ten projekt řešíme, takže i tak jsme se… A kdyby ten projekt nebyl osobní záležitostí, tak by se asi tak dlouho netáhnul a už by byl dávno asi v koši a nějakým způsobem bysme se ho snažili prodat a zbavit se toho, protože to bylo prostě… To jsme několikrát už kvůli tomu i s bráchou jako měli těžký chvíle, když jsme říkali, že to už není možný, protože tam jsme měli opravdu… Nechci říct, že nám někdo házel klacky pod nohy, ale bylo to velmi nepříjemný. Tak tam kdyby to nebylo osobní měřítko, tak už ten projekt dávno nerealizujeme.
VS: No, ještě jedna věc. Ono to, že se nám to místo strašně líbilo, jako není úplně jako beze zbytku, jo, protože Hřímalého a Zikmunda Wintra nejsou jako třeba ulice, který by úplně byly ten top tý Plzně. Pro mě třeba hrála i roli jedna věc, a to je, že si jako do jisté míry člověk vytváří takový jako malý ekosystém, jo. To, že máš možnost si rekonstruovat celej barák, včetně sklepů, včetně nějakýho okolí, včetně zahrady.
V případě třeba Roudný, je to opravdu jako objekt, který má nějaký jako vnitřní prostor, má nějaký vzadu zázemí, má nahoře nějakou půdu, má prostě nějaký jako řešení prostě tý technologie a tak dále, tak si vytváří prostě relativně jako celkově jako takový ekosystém, do kterýho pak jako vstupuješ a žiješ nejenom v tom bytě, není to jenom jako to bytí za těma dveřma toho bytu, ale je to to bytí v celém tom jako prostoru, a tohle je jako velmi příjemný. Já třeba jako bych si Roudnou asi jako úplně nevybral jako za místo, kde bych jako chtěl bydlet, kdybych měl jako nějaký – jako, že to tak nejde – neomezený finance a tohle, tak jako v Plzni bych si třeba vybral jiný místa, ale ta možnost si vytvoření jako celkovýho, celý tý věci od A do Z je opravdu jako šikovná a přináší jako mnoho benefitů.
Ještě bych se zeptal na to, jestli nějakou roli v tom hrála ta samotná rekonstrukce, jako povaha tý věci. To znamená, že dáváte nový život něčemu starýmu. Já vím, že v tom jistě hrála roli ta jako ekonomika celý věci, ale když jsi zmiňoval to, že jste přemýšleli, jestli to třeba nezbořit celý v té Hřímalého, jestli kromě těch jako racionálních faktorů taky nehrálo nějakou roli nebo nehrálo i v těch dalších projektech roli to, že prostě oživujete něco, co má smysl? Protože když se podívám tady na tu Roudnou, tak jste si tady dali záležet se zachováním nebo obnovou nějakých historických prvků. Je vidět, že je to něco, co pro vás mělo nějaké význam. Tak jestli jako těmahle rekonstrukčníma projektama se táhne jako podtext to, že vás vlastně ty rekonstrukce baví a baví vás na tom to, že prostě uchováváte nějakou hodnotu, zlepšujete ji, předáváte ji dál?
VS: No, za mě je to možná jako trošku jako… Vždycky, když vstupuješ do nějakýho jako projektu nebo do nějaký jako navrhování, tak je nějaký jako kontext tý věci a vůbec jako povaha, ty rysy toho objektu, tak jako neříkám, že by to bylo vždycky jako úplně jako záměrem, jo, protože někdy člověk jako třeba… Protože většina těch realizací probíhala jako ve dvou až třech lidech, to nebylo jako přesycená stavba, jak dneska člověk někdy vidí, že prostě je to relativně malá stavba, je tam 6–8 jako lidí. Tady jako vlastně většina těch objektů když se realizuje, dělají tam dva lidi plus jako dva nějaký jako externí pracovníci, takže tam není ani velký počet lidí a ty tomu jako i přizpůsobuješ vlastně tu jako stavbu, takže se nepouštíš do nějakých velkých jako zásahů, a to ti do jisté míry umožňuje i to, že třeba jako v případě, že by tady přišel nějaký velký developer, tak řekne: hele, prostě vyrubeme stropy, uděláme tohle, tohle, a v tom objemu už pak jako zapomíná na takový ty malý prvky.
Kdežto my tím, že to není nějaký jako velký počet lidí, tak si dokážeme i všímat těch jako detailů, protože jsme na tý stavbě, protože jako nad tím víc přemýšlíme a ta stavba běží i trochu jako pomaleji, jo, že to není ta rychlost, i když jako zrovna třeba bratr na tu rychlost jako tlačí, bych řekl, že jako extrémně, myslím si, že se to pronáší třeba i někdy do zdraví a tak, tak mám pocit, že jako to, že jako jedeš trochu pomaleji a jedeš jako v menším počtu lidí, tak dokážeš něco vnímat jako víc a dokážeš se na to třeba víc zaměřit a nechat třeba to i víc vyniknout.
PS: Jako je to základ těch míň lidí. Je pro mě jako velmi důležitý aspekt. Já bych si nedokázal představit, že bych tam jako kočírovat 20 lidí, to prostě… Nebo dokážu si to představit, ale pak by tam odpadla tahleta složka. Je to složka, kdy má člověk trošku čas, teď člověk odkryje něco, co se mu líbí, a u toho developera je to: no, do zítra, do zítra, v pondělí musíme začít zahazovat, musíme dělat štuky, rozmysli si to. Já ten čas mám, já ty kluky pošlu jinam a máme čas třeba tejden s bráchou vymejšlet detail, který by byl jako lepší a zachoval se tenhle ten prvek. My jsme takhle odkryli ty trámy třeba na Hřímalého, odkryli jsme je tady na Roudný a měli jsme ten prostor na to si říct: hele, je nějaký řešení, který samozřejmě musí splňovat jako hluk, samozřejmě vyhovovat požárně, řešení, který by mohlo ty původní trámy zachovat, a ten čas je tam potřeba.
Člověk musí oslovit samozřejmě hlukaře nebo člověka, který pracuje s tím hlukem, s tím přenosem toho hluku, a musí oslovit nějakýho požárního technika, a samozřejmě, když se mu dostane zpětný vazby obzvlášť dnes v tý době, tak samozřejmě musí nějakou dobu vyčkat. A ten prostor my jsme měli. Když tam má člověk těch 5–6 lidí, tak řekne: hele, tamhle nahoře můžeme dělat tohleto, přesuňte se tam, a my budeme pracovat na tomhle. A samozřejmě, zase nevýhodou velkou… Nebo nevýhodou, já nevím, jestli to je nevýhoda…
Vlastně u všech těch projektů, u těch jakoby zásadnějších prací se asi vlastně pohybujeme s bráchou v rukavicích a montérkách, protože to jinak nejde, tam prostě ty kluci nestačí na to a věci, který jsou trošku složitější, jako třeba na Rudě jsme betonovali takhle spodní patro, tak u toho jsme prostě byli, protože jsme si zase řekli, že to uděláme sami, že to prostě na tom nic složitýho přece nebude, že to dělá každej, tak jsme si koupili bednění a začali jsme to, že si to vylejeme. No samozřejmě první, co se stalo, bylo, že se to rozpadlo, beton všude. Jako to bylo smrtelný tam, že jo, vyboulený, doteďka tam máme 20 centimetrů prostě bouli dole. Samozřejmě jsme dolů nedali jenom pár naprosto jednoduchých věcí, který samozřejmě technik, který to dělá 20 let, tak by ho ani nenapadlo tam seshora lejt ten beton. Ale jak to člověk nestíhá, teď samozřejmě projektuje, do toho prostě řídí ty kluky a na tý stavbě ještě je, samozřejmě za den zvedne dvacetkrát telefon, tak si těchhletěch detailů nevšimne. Takže má to něco pro i proti.
Jsou to samozřejmě zajímavý zkušenosti, který prostě nám nikdo jako nikdy už nevezme. Za prvé nás to baví, to úplně jako za prvé, chvilku projektovat a na chvilku si odskočit na stavbu je prostě úplně super, ale je tam samozřejmě obrovská nevýhoda v tom, že tam samozřejmě můžou vznikat tyhlety, tyhlety renoncy. Takže jestli jako myslíme na to, že tomu dáváme nový život? Určitě se mi hrozně líbí, že prostě tyhlety starý baráky začínají zase znovu žít, protože je tady spousta zchátralých baráků, a není to jenom tady samozřejmě v Plzni, to po celé republice člověk jede, prochází se v Praze… Nebo já hodně běhám, takže když běžím, tak vidím nějaký nádherný místo a ty baráky jsou prostě brutálně vybydlený a je mi to prostě hrozně líto, protože ten barák čítá neskutečně potenciálu, jde z něho udělat opravdu hezkou věc, a pak jedu za 14 dní, znovu běžím, a ten barák je srovnanej se zemí a staví se tam novej barák, to mi trošku mrzí.
Vy jste udělali tři po sobě jdoucí projekty toho typu – Hřímalého, Zikmunda Wintra, Roudná –, kde jste zrekonstruovali starší dům, pak ale jste od toho trošku ustoupili, ne? Když jsme byli v rámci Dne architektury 2021, jestli se nepletu, právě tady na Roudné, kdy jsme procházeli ten dům i tu bílou ledárnu, tak Vítek o tom mluvil, že je to prostě náročný, ta rekonstrukce, protože nikdy nevíte, do čeho úplně jdete, a že se to nedá úplně jako propočítat. A mluvil o tom, že byste se rádi soustředili na novostavby. Platí to?
VS: No, jako rekonstrukce, to je peklo, to je prostě jako ten asi nejhorší způsob vlastně nějaký jako realizace a nějaký stavební činnosti. Tam fakt jako máloco dokážeš jako odhadnout a je to fakt jako spousta věcí, který se objevujou na stavbě, ty máš něco naplánované, rozjíždí se to, a prostě ta věc, kterou sis naplánoval, prostě nenavazuje na tu předchozí, protože ta předchozí se prostě rozsypala jako domeček jako z karet, ale nemyslel jsem to úplně tak jako dogmaticky, že už bysme do rekonstrukcí jako nešli. Ono to je fakt jako daný do jisté míry v tom našem případě jako těma možnostma, jo, jakmile prostě by se jako nabídla nějaká jako rekonstrukce, která dává smysl a dává smysl finančně, tak se jí nebráníme.
Teďka jako přistupujeme k nějakýmu jako takovýmu rodinnýmu domu, kterým nějakým způsobem budeme rekonstruovat, je to zase rekonstrukce, protože to prostě dávalo smysl. A jakmile ta věc nedává smysl a dneska, když jako se člověk koukne a prostě chtěl by koupit na nějakým jako takovým, jako nevím, jestli se dá říct veřejným, komerčním trhu, kdy prostě, já nevím, sreality, koukne se na bytovky před rekonstrukcí, tak jsou to za nekonečný peníze, jo, zase je to o tom, že prostě na tohle finančně nedosáhneme, je to obrovský objem peněz, který člověk musí mít. Jako třeba chvíli zpátky nebo rok zpátky jsi dokázal jako z toho projektu některý věci jako prodat, ale to dneska už zase jako neplatí, začínají jako vyčkávat a ten realitní trh se mění, což samozřejmě neprospívá úplně tý věci, že se něco jako naučíš, máš nějaký jako scénář, který ti funguje, dokáže s ním pracovat a najednou je to jako jiný. Takže to, že bys dneska prodal prostě jako tři byty nebo 100 procent tý věci, tý rekonstruovaný, třeba zrovna v případě rekonstrukcí, 100 procent těch věcí, tak z projektu, tak to není, to už jako podle mě zase se jako trochu změnilo. Možná se to zase vrátí, že bude hlad potom, ale teďka každý vyčkává, že jo, co se stane s tím realitním trhem.
PS: Já pokaždý stavby řeknu, že už nikdy, nikdy, naposled to bylo, naposled jsem tohleto dělal. Tam opravdu spoustukrát ten člověk jako ty nervy a síly jako ztrácí velmi rychle, no, protože ta nepředvídatelnost obzvlášť těhletěch opravdu historických domů, který jsou 100 let starý a ta jejich životnost byla na začátku výstavby úplně jinde, tak samozřejmě se musí počítat s tím, že tam na něj vždycky vykoukne nějaký kostlivec a to, že teda vykouk, a že opravdu se nestalo ani u jedné stavby, že by nebyl nějaký zásadní problém, jako fakt zásadní. Několikrát tam prostě jsme museli, opravdu to bylo až na hraně nějakých našich sil a možností i finančních, a to prostě ten samozřejmě první jako impuls byl, že to prostě problém, který skoro ani nevyřešíme. Samozřejmě vždycky jsme to vyřešili a nějakým způsobem jsme se s tím poprali, ale jako jednoznačně už bych byl radši za nějaký novostavby, to je samozřejmě velmi čistý a jednoduchý, ale jako určitě jako rekonstrukce dál, stejně nás jako potkají, to vím, už teď. Tady šestkrát řeknu, že ne a vím, že nás zase něco jako bude lákat a uvidíme, kde nějaký projekt, který bude prostě na pěkným místě, určitě si zaslouží nějakou hezkou rekonstrukci.
Vy jste mluvili o tom, že jste vlastně trošku cíleně malý, respektive, že jste dělali takový věci, co se týče těch rekonstrukcí, který jste mohli téměř vlastníma silama provést nebo aspoň zkoordinovat. To platí pořád? A jak vlastně fungujete? Máte firmu, která má zaměstnance nebo máte lidi, který jsou OSVČ, který třeba výhradně nebo téměř výhradně pro vás pracujou? Máte nějaký spřátelený profese, lidi, který pracujou u vás na stavbách, ale kombinujou to ještě s jinou prací nebo s jinýma pracema?
PS: Jo, máme svý zaměstnance, ty máme na ty hlavní profese, což je vlastně, jelikož většinou i ty interiéry řešíme… Takže máme jednoho truhláře – truhlář, tesař, takhle, on je zrovna ten člověk naprostej všeuměl. To je pro nás zásadní, zcela důležitý člověk, bez kterého bysme ty stavby v podstatě skoro nedali, on opravdu je schopný tu stavbu řídit. Je neskutečně oddanej, oddanej tý stavbě, takže to je jako velký bonus. A pak máme klasický zedníky, který zase jsou schopný v podstatě, že jo, bez nich by ta stavba taky nefungovala. A máme i takový jako pomocníky, který ale v podstatě zedničinu taky, takže máme takovou úzkou skupinku čtyř lidí, který jsou opravdu zaměstnanci firmy. A pak přesně, máme vyzkoušený subdodavatele, kterým v podstatě dáváme práci, třeba 50 % práce, a to je buď prostě klempíř, popřípadě samozřejmě zámečník, instalatér, veškerý tzb, tzn. Vlastně instalatérství, topenářství, takže to máme jako externě, protože instalatéra, elektrikáře skoro uživit samostatně jako stavební firma je skoro nereálný. To člověk by musel provozovat jakoby přímo to instalatérství.
A to jsou lidi, který jste si tak jako vypěstovali během let, že prostě jste je někdy našli a pracujou od tý doby?
Moc jsme ani nezměnili, máme prostě třeba fakt klempíře, ten s náma dělá 12 let, zámečník s náma dělá 12 let. Instalatéra jsme sice teďko změnili, ale to byla čistá náhoda. To jsme právě zrovna shodou okolností dělali jeden projekt na Železný Rudě a tam jsme… Já jsem zoufale sháněl instalatéra, to jsme sháněli snad čtyři měsíce, to bylo šílený. A našli jsme instalatéra, který prostě nám tak sednul, že už nám teďko realizuje i plzeňský projekty. Sice dojíždí prostě z Klatov, ale byl tak jako šikovnej a tak jako pružnej, což prostě bohužel jako je náš problém na tý stavbě, že prostě ty lidi jsou zvyklí, že dostanou jakoby jasný noty a ví, ale my to fakt jako měníme, my fakt jako se rozhodneme v jednu chvíli, že ne, že se to fakt asi nevejde, můžeme to tak nechat, ono by to jako, ten kupec by se našel, ale my bysme se s tím prostě nesmířili, že to tak je, a to ty lidi nemají rádi, jako instalatéři, elektrikáři, jako měnit projekt v průběhu prací, to je jedna věc, která je úplně ubíjí. Ono to není o financích, to je jejich vlastní pocit, že třeba musí něco znovu jako rozebrat a znovu dát zpátky, to vám řekne každý řemeslník, že úplně to jako… To hrozně neradi slyší, takže my bohužel tyhle lidi ale potřebujeme, jo, to hodně se nás…
VS: Výhoda je, když, co se týče pěstování, když ten profesant pěstuje tebe.
Když je to oboustranný vztah.
VS: Ano, když on je ten, který přináší to know how, nějakou tu jako tu, nechci říct jako novotu, ale prostě tu zkušenost, jo, tu nabytou slušnost, jakmile jako ty musíš jako do jisté míry jako jim říkat, jak se ty věci mají dělat, tak to většinou dopadá jako špatně, jo. Takže se snažíme pracovat s lidma, který právě oni přinášejí ty zkušenosti a jsou schopný jako improvizovat, což je jako jedna z velmi důležitých vlastností na stavbě, protože já tomu už ani jako na tý stavbě neříkám problémy, protože to vypadá, že žiješ jenom v problémech, jo, ale to jsou prostě věci, který jsou… Permanentně něco musíš řešit, je to prostě furt, něco se jako děje, něco je trošku jinak, jakmile jako pracuje člověk s lidma, který jako nejsou schopný improvizovat, tak to prostě ta stavba je jako krkolomná, jako hrozně kulhá, no, takže tam jako je dobrý, že oni pěstujou tebe.
Máte pocit, že jste se po těch letech, který to děláte, něco naučili tak, že to můžete, ošklivě řečeno, jako replikovat? Nebo máte nějaký jako – možná to souvisí s těma rekonstrukcema – takový jako šablony? Myslím, že už to tady padlo, jako že jste se něco naučili, jo, co byste mohli vlastně rozvíjet dál? Máte tenhleten pocit, i co se týče těch technických řešení a toho know how, který přinášejí ty lidi zvenčí? Nebo máte pocit, že ještě máte se pořád jako co učit a kam v tomhle směru se vyvíjet?
VS: No, on to možná bude trochu ten oslí můstek jako k těm mobilním objektům. Já si právě myslím, že jako, nebo já nevím, jestli si to nějak blbě vybíráme, ale že jako je to furt jinak, jako že neexistuje nějaká… Bratr to možná vidí jinak, ale já mám pocit, že neexistuje jako šablona, do který by nějakej jako další projekt jako zapadnul, jo, jasně, máš nějaký jako osvědčený jako principy, ale není to vyloženě, že bys věděl, hele, tady půjdeme to, jak jsme to dělali tamhle. Pokaždý je ten krov jinej, pokaždý používáš jiný skladby, pokaždý je tam jiný zatížení, pokaždý je tam v těch případě novostaveb jako… Jednou jsme dělali rekonstrukci, která měla jako železobetonový první patro, na to se zdilo, podruhý jako jedeme ocelový skelet a na to stavíme prostě jako panelový dřevostavby, potřetí jdeš do rekonstrukce, kde máš dřevěný stropy, ty můžeš nechat. Ve třetí rekonstrukci je musíš nahradit ocelovýma vazníkama a udělat jako nějaký filigránový stropy a tak dále jako, jo.
Takže třeba v případě těch rekonstrukcí, co byly takový ty první rekonstrukce, toho Hřímalýho, Roudná a Zikmunda Wintra, tak si právě třeba myslím, že tam nějaká šablona jako do jisté míry existovala, proto jsme se toho třeba taky jako trošku jako možná jako slepě, nevím, jako drželi, to spíš byla jako náhoda, že i přišly ty bytovky za sebou, možná do jisté míry, tak tam něco jako takovýho možná trochu existovalo. Jinak si myslím, že to je pak právě tak hrozně jako náročný, že furt musíš vymyslet nový a nový, nový řešení.
Ještě mě, pardon, v tý souvislosti napadá jedna otázka, jestli, když kreslíš nebo kreslíte projekty, třeba těch rekonstrukcí nebo možná novostaveb taky, jestli už jako přemýšlíte o tom, jak to budete dělat a jestli vlastně ty možnosti tý realizace vaše trochu ovlivňujou to, jakým způsobem to bude vypadat nebo jak o tom přemýšlíte, když to navrhujete?
VS: No, to podle mě jednoznačně jako A do Z. Já bych řekl, že to jako neustále člověk jako balancuje mezi tím jako co, jak jsem říkal, jako prostě víš, jaké jsou tvoje možnosti, a když víš, jaké jsou svoje možnosti, tak tomu ten projekt můžeš jako uzpůsobit. To platí, bych jako řekl, beze zbytku.
PS: Jednoznačný. Tam není o čem, tam to zesnadňuje celý ten proces tý práce, takže první, co vidím, je: přijedu tam, dokážu tam postavit jeřáb, dokážu sem postavit výtah, jak tady budou stát kontejnery – nebudou překážet autům? Je to tady… Prostě tyhlety věci, když pak na tý stavbě řeším, tak to strašně znepříjemňuje tu stavbu a zesložiťuje a samozřejmě logicky zdražuje zcela zásadně. Takže tohleto, na tohle člověk kouká vždycky, a pak projekty, který jsou fakt, jako, bohužel jsme teda vždycky dělali, nevím proč, máme na to prostě smůlu, ale jako, že prostě ty projekty byly v tomhle neskutečně složitý a že prostě jsme si vybírali vždycky opravdu komplikovaný. Tak mě to třeba opravdu… Už je mi 40, dělám v tom 13 let, mě to fakt jako docela ubíjí, jak tam není ten model, jak tam není ta ikeacká věc, jo, kterou bych prostě… I ty kluky, je to… Vidím, že jsou z toho už jako nervózní, protože každý projekt…
Teďko děláme vlastně ten projekt na Sylvánu, je to vlastně pět rodinných domků. Já nevím, proč jsme si zase každý vymysleli trošku jinak, prostě… A zase ty kluci jsou z toho nervózní, protože zase nedělají jeden podle druhýho, já nemůžu na ten tejden odjet a říct, hele, víš, jak jsi to dělal vedle, běž se na to podívat, můžeš to dělat stejně. Ne, to prostě zase nejde, jo, takže mě to trochu do jistý míry už trošku jako… A jak říkal bratr o oslím můstku – jsme u Wheelhausu a u mobilních domků – že tam je to trošku jednodušší v tomhletom.
VS: Ono jako, jasně, je taky důležitý říct, že my známe ty svý možnosti, ale zároveň jako se těch mantinelů ani tolik jako nedržíme, že jako třeba v případě rodinného domu v Železný Rudě, tak jsme věděli, že budeme muset dělat jako betonovej skelet, že to bude prostě železobetnová spodní stavba, protože jsme tam měli vysokou podzemní vodu, bylo tam nějaký jako úplně nesoudržný podloží. Nikdy jsme to nedělali, ten železobeton, a přesto jsme nakoupili bednění, přesto jsme začali vázat výztuž, ač jsme ji v životě nevázali, a přesto jsme začali prostě si sami dělat jako železobetony. Takže i když jsem viděl, že naše možnosti třeba na to jako nesahají po nějakých jako zkušenostech, protože jsme tu zkušenost neměli, tak se zase jako, to si troufám říct, jako nebojíme jít do nějakýho novýho řešení.
A to je třeba, bych řekl, i případ tady těch domků, který mají ten ocelový skelet, prostě koupil se jeřáb, kterým jsme tam – i když jsme nevěděli, jestli to bude fungovat – jako to byl takovej jako malej japonskej jeřáb na takovejch nožičkách, takovej pavouček, nevěděli jsme, jestli to bude fungovat. Tak jako se člověk jako nebojí to prostě jako zkusit, má už nějaký jako bych řekl, jako trochu zkušenosti s tím, že některý věci dokáže vyřešit. Takže jako není to tak, že bych navrhoval jenom to, co vím, že to stoprocentně umíme, to vůbec, ale navrhuju to spíš s ohledem na nějakej třeba jako počet lidí, na nějaký naše, jako bych řekl, jako fyzický a mentální jako možnosti, než bych se držel něčeho, co už jsme si někde vyzkoušeli.
Když děláte projekt vlastně od začátku do konce a vy jste těma vlastníma pánama celý tý věci, jak to prakticky funguje? Funguje to tak, že Vítek začne kreslit, a pak se jako sejdete a ty tam třeba, Přemku, vnášíš tu zpětnou vazbu s tou zkušeností z těch staveb, jak se to bude teda na místě realizovat? Já vím, že Vítek určitě má taky jako zkušenosti už tohohle typu, ale jak vlastně funguje ta interakce mezi váma ve fázi toho navrhování a projektování?
PS: No, ono to začíná už samozřejmě samotnou koupí toho pozemku, tý nemovitosti, toho činžovního domu. To většinou se snažím asi, protože brácha na to nemá nebo čas nebo prostě to nejvíc jako zajímá mě, takže to já si vždycky jako snažím tyhlety lokality v kombinaci s bratrem, protože samozřejmě pak s ním konzultuju, řeknu, hele, tohleto by bylo dobrý, co? Je to volný, pojďme se nad tím zamyslet. Brácha v tu chvíli třeba udělá rychle nějakou studii, řekne, něco nakreslí do papíru, trvá mu to prostě 2–3 dny, že si s tím trošku hraje, a pak to začíná, ten kolotoč. On říká, hele, jo, mně tady něco vychází, možná by to fungovalo.
Takže v tu chvíli v podstatě začíná proces nějaký koupě, takže u tý jsem zase převážně jenom jako já, tam se bratr, moc zase, jenom mu dám třeba přečíst jenom smlouvu, jestli to…, ať dva lidi to vidí, a pak začíná právě ten proces, kdy bratr to celý navrhuje do toho mu v podstatě vůbec nekecám, tam to, když to řeknu upřímně, tak tam já opravdu tři měsíce se vůbec nestarám o ten projekt a jenom moje velká… To je uhánět bratra, takže já ho pak jako hodně často jako bombarduju tím, jak jsme na tom, kde jsme na tom. Pak mi to ukáže, a my se pak jako spolu jako radíme a přesně nastává to období, kdy on mi říká, je tohle to reálný udělat? Zvládneme to se svýma klukama? Není to moc složitý? Kdo nám to udělá, tenhle detail? Tady budeme chtít vytrčit balkon, zvládneme to spolu, nebo tam budeme muset brát třetí osobu, která si zase prostě bude ten projekt zdražovat? Takže tohleto, tam je období, kdy my to spolu konzultujeme, no, a pak samozřejmě naprosto je nejhorší období inženýringu, což jako úplně nechce se mi o tom se ani zmiňovat, to je prostě největší problém těch staveb, a když se zpátky vrátíte, i ta rekonstrukce…
U tý rekonstrukce je tak trošku ta jistota, že tam prostě vždycky něco můžu jako vystavět. Já koupím činžák o 12 bytech, a je velmi pravděpodobný, skoro jistý, že mi tu rekonstrukci nikdo nezakáže, to je věc prostě daná. Ale pak se dostáváme k pozemkům – a krásně to je vidět třeba na tom pozemku – to je úplně nádhernej jako příklad, kdy vidím, že jsem koupil před 10 lety činžák v Hřímalýho, jo, a pak těch projektů nastalo pět, a mezitím jsem měl jenom jeden jediný pozemek, který jsem řešil 12 let. Tam se krásně ukázala ta ekonomie, jo, že v podstatě já jsem byl schopný ty činžáky nějakým způsobem fungovat, ale ten pozemek je prostě takový nejistej. Tam vás může soused zastavit, může vás zastavit úředník. Těch aspektů je mraky, který v životě nemůžete odhadnout při koupi pozemku.
To prostě i stavební pozemek, v uvozovkách stavební pozemek neexistuje, ale který bude nazývat stavební pozemek. Tak tu jistotu, že tam vystavíte barák, jako nemáte, to nejde, stoprocentní jistota neexistuje, protože ty sousedi, nevidíte jim do hlav, soused vám nedá předem souhlas s tím, že můžete tohle stavět. To neexistuje. Takže v tomhle směru pak, abych se vrátil zase zpátky od těch činžáků, takže bratr navrhne, možná někdy dostaneme nějaký povolení, no a pak já teda realizuju, a tam jsme v podstatě furt. Já jsem tam od rána do večera a bratr tam v podstatě, když je potřeba, taky skoro každý den vždycky pak dojíždí a kontrolujeme to spolu, to, co je potřeba udělat.
VS: Ten, ten, jako ten proces běží spolu, jako kráčíme ruku v ruce, jako v podstatě celou dobu to není tak, jako že se najednou na dva měsíce odloučíme, a pak se jako vrátí člověk, to jako jsme spolu v kanceláři, jsme spolu na stavbě, že tam jako to není tak, že by úplně jako na nějakou chvíli jako někdo víc, někdo jako míň. Mně přijde, že ta přímá vazba je tady jako neustále jako ve všem.
Ty jsi, Přemku, zmínil to, že si dokážeš představit, že bys měl pod sebou na stavbě 15–20 lidí. Je to něco, co myslíš, že třeba v době zase, kdy ta ekonomická křivka půjde nahoru, že se jako může stát? Nebo byste chtěli udržet ten model, který máte, to znamená počet pěti lidí, který jsou na tý stavbě, a že byste takovýmhle způsobem, kterým fungujete, fungovali dál? Je vaším cílem i třeba růst jako směrem do toho regionu? Máte řadu, asi většinu, realizací v Plzni, dělali jste dům v Železný Rudě, tak díváte se třeba i mimo Plzeň? A znamenalo by to nějaký rozkročení i zvětšení tý firmy?
PS: Nedá se na to, já, tam je to hrozně o lidech, tam prostě při 15 lidech, ono se říká, že prostě pět lidí potřebuje mít jednoho svýho mistra, jo, že 15 lidí prostě by potřebovalo tři mistry. To znamená, já bych musel vychovat nějaký tři lidi, který by nás plně jako nahradili, a nám se jako poslední dobou vůbec jako neosvědčuje… My na týden odjedeme na dovolenou a nefunguje to, nefunguje tak, jak jsme si představovali, prostě je to neustále, bohužel v tom je to možná i v gastronomii a stavařina v tomhle podobná… Je to neustálá jako přilnavost k tomu projektu, kdy se od něj skoro nemůžete odlepit. A 15 lidí by pro mě znamenalo to, že já bych prostě musel se úplně odprostit od tý developeřiny, protože developeřina má druhou stránku, a to je ten kapitál, a ty já řeším taky den co den, prostě řeším ten tok těch peněz. Já bych vůbec si nedokázal představit, že bych zvládal jakoby vymýšlet ty projekty, připravovat ten kapitál a zároveň si jako tu stavbu řídit jako stavbyoucí, jako stavební firma, to prostě, to ten developer právě pak je, nastupuje…
Já to slovo developer hrozně nemám rád, ale on to asi jako tak je, a ten developer právě si najímá tu stavební firmu. U nás tenhleten proces jako odpad. My jsme si sami najmuli sebe a sami si to jako stavíme. A tam prostě představa, že by tam bylo 15 lidí, si myslím, že by… My jsme takovou stavbu měli, viď, kde bylo prostě 10 kluků. Jsme se takhle zkusili s jiným ateliérem spojit, a dopadlo to katastrofálně. Přesně s těma 10 klukama jsem tam prostě pravidelně chodil na tu stavbu, a tam nedělo 10 kluků, ono 10 lidí neudělá víc než jeden člověk, to je základ jako na tý stavbě. Takže oni opravdu udělali jako práci za 3–4 lidi a zbytek se tam tak nějak jako ochomejtal.
VS: Když nemají dozor, když nemají dozor. Ono 10 lidí udělá, ale když ten chybí, ten dozor, když chybí jako ta koordinace a ta koordinace slábne.
PS: O tom jsem mluvil: 1–5. Prostě je taková osvědčená kvalita, že prostě ten čtyřčlenný tým musí mít prostě jednoho člověka nad sebou, a pak ta stavba funguje. Takže možný to je, samozřejmě to jako vyvracet teďko ne, ale teď si to úplně představit nedokážu.
A když zmiňuješ kapitál, tak jako fungujete především na těch penězích, který vám generujou ty předchozí projekty? Otáčíte takhle ty peníze dál a dál? Nebo do jaký míry jste třeba závislí na nějakých bankovních půjčkách nebo úvěrech? Využíváte vůbec tohle, nebo stojíte jenom na vlastních nohách?
PS: Zase my jsme začali v roce 2015, což byl prostě zase úplnej boom hypoteční, protože ta hypotéka byla prostě, já říkám, skoro zadarmo, peníze. Ano, na tom jsme stáli, protože to byly v podstatě peníze, který jsme si mohli dovolit skoro každej, a částečně to byl samozřejmě tok těch peněz, že z dalšího projektu jsme okamžitě platili. Myslím, že ukončený projekt má vždycky investovat začínající projekt, že to je takovej koloběh, který by měl fungovat. Nic jiného. S těma penězma by se dělat… Nás to baví, takže pro nás jsou to investovaný peníze do naší zábavy trošku, takže v tom je podle mě velká výhoda.
VS: Já bych řekl i to, ta finanční stránka tý věci. Bratr je teda kasa, jo, takže jako ví líp, ale je to, bych řekl, takový jako lepení všeho. Samozřejmě jako člověk se snaží jako vždycky nějak jako tu věc optimalizovat, takže vzít si jako podnikatelský úvěr a na celou věc je prostě zase něco, co vám ve výsledku prostě uřízne jako obrovský kus jako toho výdělku, a tenhle ten výdělek tam vlastně není takhle velkej, takže by to ani nešlo realizovat tímhle způsobem. Takže se to snaží člověk nějakým způsobem, vždycky jako tu si od někoho půjčí, tu prostě má něco, co mu zbude a tak dále. Že furt to prostě i v tý malosti si to člověk může jako dovolit, že prostě může ty peníze víc spočítat a počítá, nechci říct, jako koruny, ale je to do jisté míry tak jako tu věc jako propočítává, nedovolí si prostě, jako, že 10 000 ve stavbě nehraje roli, prostě to jako, že nehraje, ale je to prostě tak, že i tuhle tu částku člověk jako dvakrát otočí, než jí pustí.
Už tady padlo několikrát téma dům nebo domy na Sylvánu, tam vzniklo teda vaší péčí pět staveb, z nichž jedna je tvoje, Přemku. Fungovala tady podobná motivace, jako že ty jsi koupil před lety pozemek s výhledem vlastního bydlení, ale proto, aby se ti to zaplatilo, tak tam vznikly další čtyři domy?
PS: Ne. Prvoplánově jsem si myslel, že za dva roky budu na tom Sylvánu bydlet, že tam bude jako finální bydlení, tohle byly takový přechodný bydlení, protože se nám opravdu ten projekt strašně táhnul. Ale jako já mám hroznou výhodu u těch projektů, to vůbec je jako taková nevědomky výhoda, jak já ve všech těch projektech bydlím, tak já v tom vlastně, u mě se pracuje ten první byt, a já pak na všechny pěkně dohlížím z toho bytu jako takovýho, z toho, z tý kukaně nahoře, tak vidím všechny ty řemeslníky, jak to funguje, vidím ty chyby, který tam vznikají, ono je to neskutečná výhoda. Já jsem si tady třeba postavil ten barák na tom Sylvánu a prostě ten průběh stavby neustále vidím. Každý den se tam vracím, chodím tam se psem a okamžitě prostě vidím nějaký detail, který je prostě špatně.
Takže tvůj dům byl první, ty tam bydlíš a zatím vlastně vznikají ty ostatní.
PS: Přesně tak. On je úplně první, nejdřív bylo éčko, ta rekonstrukce. Ale je to, je to pravda, no, člověk ušetří za ty stavební buňky.
PS: Ale hlavně doprava, jo, já mám v podstatě práci pod nohama pokaždý, což jako, to je tady, že bratr vlastně sejde schody a je v práci. A jako, co si budeme povídat, ten čas strávený v autě, když někdo dojíždí, je zcela zásadní, je to i, hraje to samozřejmě na fyzickou kondici, i na psychickou kondici, to, že stráví člověk tři hodiny, abych dojel do Prahy, a vrátil se zpátky, to je samozřejmě podle mě šílený. A to nám odpadá. Tak já naopak tyhlety tři hodiny strávím tím, že mám jako čas v klidu si tu stavbu projít a s čistou hlavou, já tam nepřijedu ztahaný z toho auta, já vyjdu po kafi ven a krásně si tu stavbu na hodinu obejdu. A je to to nejlepší, kdy ty myšlenky nejvíc jako mi chodí a vymýšlíme těch detailů a těch prvků, že to je obrovská výhoda.
Jedno téma už tady padlo, a to je WheelHouse, to znamená mobilní dům, tiny house, který se dá převézt. Ty jsi ho, Vítku, prezentoval před rokem, rokem a půl v Depu v době vrcholící covidový pandemie. Byla ta covidová krize motivem pro to přijít s takovýmhle řešením, nebo to vzešlo z nějakých vnitřních pohnutek, nebo to byla kombinace a? Jak ta situace s WheelHouse vypadá dneska? Je to pořád ještě jako pro vás téma, nebo je to téma pro lidi, který třeba chodí za váma, že by takovejhle domek chtěli? Nebo to s relativním koncem tý covidový pandemie trošku usnulo nebo utichlo?
VS: No, jako, mně přijde, že jsou to takový dva hlavní jako body nebo motivace, proč to vlastně jako vzniklo. První bylo jako snaha si tu věc jako zjednodušit. Není to úplně ten první, ale ten jeden z těch bodů bylo snaha si tu věc jako zjednodušit tím, jak jsme se tady bavili, že prostě ta věc, ta stavařina je náročná, furt něco mění, furt jako člověk jako vymýšlí nový a nový řešení, tak tady je snaha si tu věc jako zjednodušit a nějak jako zoptimalizovat si ten proces a vytvořit jako v uvozovkách tu Ikeu. Že to je prostě něco, co jako montujeme, něco, co je jako podobný si tomu předchozímu. Zároveň se do toho snažíme teda vnést i takovou tu individualitu, to, že nemáme prostě jako jednu kostru a takhle si to kupte, jinak to nejde. Je to ta kostra a vevnitř jako přichází ten individuální návrh, kdy se snažíme vycházet maximálně vstříc těm jednotlivým požadavkům.
No, a ta druhá věc byla taková jako mix právě tý covidový krize, že, a i hlavně toho realitního trhu, že jsme začali jako cítit, a to zase především teda bratr, začali jsme cítit, že taková ta jako dostupnost toho vlastního bydlení se jako vzdaluje, jo, protože i to třeba jako takový ty jako velký, velký byty, velký baráky a tohle je prostě jako náročný a je to možná i do jisté míry jako zbytečný, že třeba v případě léta tak člověk zjistí, že jako nepotřebuje z toho vnitřního prostoru téměř jako nic, že mu stačí jako relativně jako málo. A myslím si, že jako tenhle ten jako segment toho trhu jako u nás trošku jako chyběl a je to i vidět.
Jako dneska prostě najednou se jako tyhle věci začínají jako objevovat, jo, tyhlety malý věci na bydlení, kdy si tu věc koupím jako na klíč. Je to i snadný pro toho investora jako, dává peníze a ví přesně, co si kupuje, nejsou to ty, jako dneska, když vstupujete do stavby, tak máte nějaký peníze, ale jako ten trh se vám tak jako vůbec… Ty ceny se vám mění tak pod rukama, že vy vlastně jako nevíte, co vás vlastně na konci čeká, vy máte jako připravený 3,5 milionu, ale nevíte, jestli to bude stačit, to víte, teď zase pade na pade, možná mi to bude stačit, možná mi to nebude stačit. Dostanete… Zase je to o nějaký cenotvorbě z tý firmy, se kterou vstupujete do toho vztahu, ale když není dostatečně jako dobrá tahle ta cenotvorba, tak jako pak přijdete na hůl a zjistíte, že vám chybí milion, a kde ho seberete? Jako banka vám už ho nedá, najednou máte jako relativně problém, tady si kupujete věc, která má jako jasnou, konečnou, neměnnou cenu, za tu to prostě dostanete, tečka šmytec, a je vyřešeno, nemusíte nad tím dál přemýšlet.
A v jakým stavu je vlastně tenhle ten váš byznys, když to tak řeknu? Je poptávka pořád po WheelHousu, přestože třeba ty podmínky společenský už jsou jiný? Myslím jiný v tom, že není covidová pandemie, určitě nejsou jiný v tom, že by bylo dostupnější vlastnický bydlení.
PS: Myslím si, že je, vidíme to i z vlastní zkušenosti. Ale jako ono teďko bylo strašně blbý to období, samozřejmě období, ten minulý rok a konec, začátek roku, ono to nebylo jenom, čistě se to netýkalo stavařiny, týkalo se to všech odvětví, týkalo se to i tady… Ty lidi jsou hrozně nejistý cokoliv teďko koupit, jo, co je nějakým způsobem trošku dražší, což ty nemovitosti jsou, že jo, to není prostě televize a nebo jakýkoliv spotřební materiál. Takže i u toho, u toho mobilního domu prostě ta cena prostě hrála roli, a ty lidi samozřejmě poptávají, ale cena je pro ně dost zásadní, že jo, protože ty lidi, který si to kupujou, tak to kupujou s tím ohledem, že prostě nemají na to vlastní bydlení, ten kapitál mají nějak omezenej. Takže poptávka je, je vidět, že to jako za mě to má budoucnost, jinak bysme v tom nepokračovali, ale je podle mě potřeba teďko trošku jako přečkat tohle to období, který nás asi čeká, do konce toho roku, já nevím, vlastně, to bych tady větil z křišťálový koule. Ale je velmi pravděpodobně, že tenhleten rok bude furt ještě takovej jako nejistej a budou všichni čekat, co se vlastně bude v tomhle roce dít.
Pracujete aktuálně na nějakým WheelHousu?
VS: My máme vlastně… Jeden nám, jeden nám odcestoval do Liberce, jeden teďka asi pojede s největší pravděpodobností do Prahy a jeden vlastně si teďka přemisťujeme jako takovej, máme vlastně vyrobenej, jeden pro nás, který jsme si vyrobili jako ten prototyp, tak tenhle ten prototyp nám cestuje kousek za Plzeň, kdy bude nějaká možnost vlastně pronájmu a vyzkoušení si bydlení v takovým objektu. Protože ono jako do jisté míry si myslím, že si jako lidi nedokážou vlastně představit, jak se v tom bydlí, že je to takový jako naučení se nějakýho trochu jako jinýho životního stylu. A že mimo to, že teda člověk musí mít nějaký jako marketing a nějak jako ukazovat lidem jako vlastně, jak to vypadá, že to je hezký a tohle, tak je potřeba i nějak jako se naučit v tom bydlet, že prostě není to úplně jako stejný, jako když bydlíte v bytě nebo v rodinném domě, je to prostě jiný druh jako bydlení. A tohleto malý bydlení, si myslím, že jako v našem jako regionu není jako vyzkoušený.
A když jsi zmínil marketing, máte vůbec čas na to to nějakým způsobem promovat, upozorňovat na to, starat se vlastně o rozvoj toho projektu, tohohle jednoho dílčího projektu?
VS: Velmi málo. To jako vlastně je ta nejbolestivější část tý věci, že všechno tohle, co jsem říkal, jako že to nějak má nějak vypadat, to, že to má mít nějaký varianty, to, že máme na nějakých kanálech, a ty kanály můžou být různý, jako prezentovat tu věc, tak to vyžaduje velký úsilí, jako nemalý úsilí, musí se vytvořit webový stránky, je to tisíc věcí, a tyhlety věci se zase jako v případě všeho předchozího snažíme dělat s ohledem na nějakou ekonomickou stránku věci, protože zase máme nějakou představu o tý ceně, která jako by měla být dostupná. Tak se je snažíme dělat jako především vlastníma silama, jako, jako jasně, člověk to může jako outsourcovat, může jako si najmout na všechno lidi, ale pak to, že to chceme mít…
Prostě my jsme to chtěli mít původně úplně třeba za 1 milion, že to bude prostě, já tomu nechci říkat jako maringotka, protože ono je to takový jako možná trochu zavádějící, že když si někdo řekne maringotka za milion, tak si začne rvát vlasy, jo. Ale chtěli jsme to mít do milionu, ale s ohledem na situaci, která je, nacházíme se jako v nějakým období války na Ukrajině, kdy nám tady rok prostě je jako relativně velká nejistota kolem všeho, tak jsme zjistili, že za ty peníze se to nedá udělat, že prostě ty náklady nám narostly tak moc, že dneska jsme zhruba na milion a půl, jo. A už s tímhle bysme jako neradi pokračovali dál, protože prostě to je podle nás jako úplně strop tý věci, kdy si za tyhle peníze jste ochoten tu věc dle mého koupit. A jakmile by to bylo vyšší, tak prostě už se to stává zase konkurencí nějakých malejch chat a tak dále, a to by nemělo. Měla by to být prostě věc, která je jako dostupná a věc, která je jako na klíč a je ve standardu, v současném standardu se vším všudy, ať už se týče technologií, prostě materiálu a tak dále.
Takže inflace a zdražování vstupů a další věci se promítly do padesátiprocentního zdražení tý věci v posledním třeba roce a půl?
VS: Zhruba, zhruba, a samozřejmě se tam promítla ta naše zkušenost, že některý věci jsme si mysleli, že můžeme dělat jako, nechci jako říct hůř, ale jinak. A zjistili jsme, že to jako nejde dělat tak jako napůl, že prostě ta věc musí, pokavaď to jde tý jako třetí osobě, která to nějakým způsobem bude užívat, že tam nemůžou být nějaký „ale“ nebo „používejte to zhruba takhle, takhle už to používat nemůžete“, takže prostě jako z toho vzešla pak tahle ta cena.
A celý to vzniká v tomtéž týmu jako všechno ostatní, jako všechny další projekty? Nepotřebovali jste k vývoji tý věci, k realizaci tý věci někoho dalšího externího?
PS: Stejný lidi, co vlastně realizujou ty projekty, tak realizujou i maringotky. Pro mě to právě… Byl to zase jinej pohled, já to viděl zase z toho, z tý stránky toho, že jsem měl kluky, a ono taky ty kluky vytížit nebylo úplně snadný, nebo snadný to bylo, ale jsou období, kdy jsem potřeboval prostě zastavit, a třeba nás brzdil právě ten úřad. Tak já na tohleto přechodný období jako těžko může začít říct, hele, mám měsíc volno, nechcete někdo postavit baráček? To než bych zprocesoval, že jo, smlouvy o dílo atd., takže jsem viděl, že to nemá smysl.
Takže pro mě bylo úplně geniální, že prostě přeběhli a začal dělat maringotku, takže to byl pro mě ten jako impuls, že to by mohlo fungovat. Maringotka se dělá vevnitř, takže tam může člověk dělat v dešti, ve sněhu, takže to bylo jako takový pro mě jakoby nějaký prvotní impuls, že tohle by mohlo jakoby fungovat, no. Ale je to tak, to zdražení se prostě promítlo všude, promítlo se v barácích, promítlo se i tady. Trošku nám to jako nabouralo ten náš prvotní plán, s kterým jsme do toho šli, že nám to takhle trošku zdražovalo, ale bohužel ta cena, se nějak s ní moc nedá pracovat.
Když jste vyvíjeli WheelHouse, měli jste nějak zmapovaný to, jak vypadají podobný koncepty a snažili jste se nějakým způsobem se odlišit? S jakým know-how, s jakou znalostí tý věci jste do toho vstupovali?
VS: Jako tam přišla jedna jako zásadní věc, a to, že člověk vlastně o tom uvažoval od koupi tý maringotky. Proto jako to do jisté míry jako nazýváme jako maringotku, protože já jsem úplně jako původně si uvažoval, že vlastně něco takovýho si člověk koupí, může v tom trávit to léto, stačí mu pozemek, výhled a tak dále. Je to jako snaha jako vypadnout z města na chvíli. To, jak jsme se bavili o tý městský struktuře, že je fajn v ní bydlet, tak je to super, ale je taky fajn z ní vypadnout. Takovýhle malý bydlení je dle mých jako představ absolutně dostačující v tom létě.
Nicméně jsem zjistil, že když má člověk dvě malý děti, tak je největším jako problémem vlastně to spaní, jo, to spaní je takovým jako bolestným místem v nižším objektu, který se vlastně vejde do 25 m² zastavěný plochy s tím, že ta vnitřní plocha je o něco menší, nějakých 20 m². Tak jakmile máte jako postele dole v tý první jako niveletě, v tý, ve který se pohybujete, tak vám to hrozně zabírá místo, takže tam byla motivace vlastně to vysunout jako do patra, protože hodně v těch projektech jsme pracovali prostě s takovýma galeriema, patrama, spacíma atd., takže jako tak nějak automaticky jsem měl tendenci si tyhlety spací prostory vyzvednout. Ale když jsem zjistil, že tyhle ty spací prostory vyzvednu, tak najednou už nestačil strop, takže jsme zvedli strop, a když zvednete strop, tak zjistíte, že vám nefunguje podvozek tý maringotky, protože je prostě moc vysoko. Takže jsme si vyvinuli vlastní podvozek, máme jako… Je to vlastně kompletně všechno jako pod naším procesem, takže máme vlastní podvozek, se kterým jsme se schopni dostat tak nízko, abysme dokázali do tý maringotky dostat spací patra a zároveň tuhle věc převézt po českých silnicích, aby to splňovalo nějaký limity pro převoz po pozemní komunikaci.
Takže je to jako áčko?
VS: Ono to právě není áčko, protože jako to, čeho jsem se bál, aby to nevypadalo jako minidomek, jo, takový ten archetyp jako áčkový, takže to bylo jako první, takže to má jako pultovou střechu. Jako úplně nejhezčí by samozřejmě byla taková jako krychlička, ale ta krychlička pak má zase nějaký další nevýhody, takže jako s ohledem na nějakou jako jednoduchost odvody tý vody, detailů atd., tak je to prostě pultová střecha s mírným sklonem.
Ještě by mě zajímalo, jak se díváte na to, co v Plzni vzniká, jaká architektura tady vzniká, jaký třeba developerský projekty, a jestli myslíte, že se ta situace mění k lepšímu. Jestli i třeba úroveň právě těch developerských projektů, to znamená bydlení, který vzniká pro nějakýho neznámýho anonymního, uniformního klienta a uživatele, jestli třeba ten standard je lepší? A teď myslím standard ve smyslu prostě tý architektury nebo nakládání s tím místem nebo pozornosti věnovaný okolnímu prostoru, veřejnýmu prostoru.
No, já mám jako pocit, že se to výrazně jako zlepšuje, že jako třeba i v případě těch bytových domů už to není jenom o tom, prostě fakt jako naskládat byty na sebe, ať už je to jakkoliv, a hlavně na tom jako získat nějaký jako finance a vydělat na tom, a pak je všechno ostatní jako podružný. Je tady spousta jako… No, spousta, určitě jsou tady dobré příklady, jsou tady i špatné příklady, jako v té Plzni vidím jako možná jako promarněný jako příležitosti, že tady jako spousta možností, kdy ne ten jako soukromej investor, ale to město vstupuje do toho stavění, do toho navrhování, do tý architektury, a z mě jako možná nepochopitelných důvodů, no, tak ony jsou ty důvody možná pochopitelný, tak jako tu příležitost jako dobře neuchopí, no. A především je to teda o veřejným prostoru, který, si myslím, že je tady jako opravdu jako takový jako trochu zapomenutej, jako zanedbanej, ale je to právě to, možná, maloměšťáctví tý jako trošku Plzně.
Mně přijde, že spousta lidí ještě jako furt funguje v tom principu, že je to ten můj byt a za těma dveřma je to to moje, ale jakmile zavřu ty vchodový dveře, tak už je to jako cizí, už vlastně se o to nemusím starat, už to není moje, už ta péče není moje, ale je to ta péče nějaký jako vyšší instance. Ale jako tohleto myšlení je takový jako zvláštní, že lidi jsou fakt schopný jako dát ty odpadky před tu… Já možná jsem na tohle trochu jako vysazený, ale že jsou schopný dát ty odpadky před tu popelnici, a nestojí jim za to to třeba zamáčknout nebo jako nestojí jim za to dojít… Jako prostě si ten malej meziprostor, mezi tím mým bytem a nějakou jako ulicí si nějakým způsobem jako zvelebovat, starat se o něj, takže jako z toho si myslím, že vyplývá leccos.
PS: Já jako, to je první problém podle mě, že prostě ty lidi fakt jako vidíme tady u nás baráku. To je krásný příklad, když se o všechno tak nějak staráme skoro tady my, že ten zájem je nulovej. Začíná se rozmáhat teďko, že předsednictví dělá člověk cizí, že se zaplatí, aby vlastně se staral o ten barák. A tím jenom dokazujeme to, že vlastně nás to moc nezajímá, že za těmi dveřmi já mám vyluxováno, ale zbytek nějak je tak nějak trošku jedno. Plzeň se zlepšuje. Já jako, já to vlastně… Jsem doteďka někdy Plzeň úplně nepochopil, mně přijde jako organizačně jako dobrý město, má dobrou pozici, ale prostě jsme tady v tomhletom, trošičku… Zlepšuje se to, výrazně se to zlepšuje, už fakt jedu kolem Plzně a vidím tady fakt hezký projekty, který žasnu, že tady jako vznikají.
Takže to je jako jednoznačně lepší, ale furt, myslím si, že tady převažuje víc těch ikeáckých domů, který opravdu jsou seskládaný podle danýho parametru. Podle mě ten projekt je 20 let starej, jenom se obměňujou jeho kóty a hlavně prostě volný pozemek, tak tam tohle postavíme, a je vlastně tak nějak trošku jedno, jak vypadá, jak je, ale aby ta výtěžnost byla samozřejmě úplně největší. Nechci nikomu křivdit z těch developerů, ale to venkovní zázemí strašně třeba tady chybí v té Plzni, strašně. Všude, kde ve světě jsem byl, tak ať to byly velkoměsta, tak byly fakt jako naprosto… Celý to velkoměsto stálo na těch venkovních prostorech, kdy tam byly prostě zázemí pro děti a pro ty odiny. A to je fakt dobrý.
Kluci, moc děkuju, že jste si udělali čas, a přeju vám, ať se vám daří.
VS: Děkujeme.
PS: Díky.
