Článek
Město Trogir s ostrovem Čiovo nabízí dokonalou kombinaci historie, kultury, přírodních krás a nádherného moře. Ostrov Čiovo je spojen s Trogirem mostem.
Čiovo je chorvatský ostrov v Jaderském moři u pobřežní části Střední Dalmácie, západně od Splitu v západním ústí zátoky Kaštela. V nejdelším místě je ostrov dlouhý přibližně 15,3 km a široký až 3,5 km, což jej činí rozlohou 17. největším ostrovem Chorvatska. Trvale na Čiovu žije asi 4500 obyvatel v šesti obcích Slatine, Arbanija, Mastrinka, Žedno, Okrug Gorni, Okrug Dolni + část města Trogir. Původní název ostrova Boa či Bua byl zřejmě ilyrského původu, dnešní se odvozuje od latinského názvu východního mysu na ostrově – Caput Jovis. Za časů Římské říše sloužil jako vyhnanství pro postižené leprou. Historie ostrova je velice bohatá. Nejvíce památek se vztahuje ke středověku. Od 9. století se divoké útesy Čiova staly útočištěm křesťanských poustevníků a mnichů, kteří hledali absolutní samotu pro modlitby. Díky tomu je ostrov posetý velkým množstvím kostelů a kostelíků. V průběhu 15. a 16. století sloužil ostrov jako útočiště před Turky. Právě z tohoto období se nám zachovala řada klášterů a kostelů, ale i pousteven. Jako například v Arbaniji gotický dominikánský klášter sv. Kříže s krásnou křížovou chodbou, zajímavostí je severní zeď, vybudovaná jako opevnění. Klášter byl navržen tak, aby odolal útoku. Jeho severní obvodová zeď, která směřuje k moři a pevnině, je extrémně tlustá, nemá téměř žádná okna a sloužila jako regulérní hradba. Odhaduje se, že nejstarším františkánským klášterem na ostrově je klášter sv. Antonína, který byl postaven nad jeskyní. Byl postaven nad jeskyní, ve které dříve žil poustevník poustevník sv. Antonín. Tento klášter sloužil jako kulturní centrum, kde mniši shromažďovali vzácné prvotisky a obrazy starých mistrů. Ve vesnici Žedno se nachází kostel sv. Maura. Kostel Panny Marie Prizidnické z roku 1546 s pozůstatky poustevny uvidíme na skalních útesech na jihovýchodě ostrova. V zátoce Supetarska jsou ruiny starochorvatského kostelíku sv. Petra a ve farním kostele z roku 1650 ve Slatině stojí za vidění byzantská ikona a gotický obraz „Ukřižování“.
Na severní straně ostrova se nacházejí borové lesy a cypřišové háje. Místní obyvatelé zde pěstují vinnou révu, mandloně, olivovníky, fíkovníky a veškeré jižní ovoce.
Trogir je chorvatské město ležící ve střední Dalmácii je zcela unikátní ukázkou městského románsko-gotického celku ve Středomoří. Zachovalo se nám zcela unikátní středověké městečko, s úzkými starobylými kamennými uličkami.
Město bylo založeno Řeky v 3. století př.n.l. jako obchodní centrum oblasti. Nazývalo se Tragurion. Řecky tragos znamená kozel. Okolní kopce byly plné koz, proto „Kozí ostrov“. Řekové město vystavěli v pravoúhlými uličkami, což je patrné dodnes. Řekové město naplánovali s pomocí geometrie. Narýsovali dvě hlavní ulice, které se křížily do pravého úhlu, a kolem nich postavili pravoúhlou síť uliček. Tuto mřížku v Trogiru najdeme dodnes. V 1. století př.n.l. ovládli Jadran Římané a s ním i město, které přejmenovali na Tragurium. Stalo se samosprávným městem připojeným k římské říši v provincii Dalmácie. Hlavním centrem oblasti té doby bylo sice nedaleké město Salona (dnes Solin u Splitu). Pro Římany se Tragurium stal důležitým kvůli svého přístavu a těžbou kvalitního bílého mramoru. Proslavilo se těžbou kvalitního mramoru. Fungovalo jako strategický opěrný bod námořního obchodu. Římané místo původního řeckého tržiště vystavěli své fórum, čili hlavní náměstí. Kolem postavili chrámy, lázně a honosné vily pro bohaté patricije. Město mělo status municipia, což znamená, že si mohlo vládnout samo, volit si své úředníky a své vlastní zákony, pokud platilo Římu daně. Ve středověku cca od 7. století, kdy vtrhli do oblasti Avaři a Slované a dobyli blízké římské centrum Salona, se Tragurium stalo útočištěm uprchlého románského obyvatelstva. Městu se podařilo udržet si svou kulturní a etnickou identitu a stalo se baštou románské kultury v oblasti. Bylo začleněno do provincie Dalmácie, pro změnu v Byzantské říši. Od 9. století město odvádělo tribut za mír nastupujícím chorvatským knížatům a králům (Trpimírovci). Sice patřilo k Byzantské říši, ale mír si muselo kupovat u chorvatských knížat. A právě v roce 1105 uznal Trogir svrchovanost uhersko - chorvatského krále Kolomana. Ten městu udělil privilegium samostatné volby biskupů a samostatného soudnictví, což kodifikoval ve Zlaté bule. Město tak získalo obrovskou svobodu. Vrchol městské svrchovanosti Trogir zažil v roce 1242, kdy poskytl azyl uherskému králi Bélovi IV. při mongolském vpádu do Evropy. Trogirští krále schovali, opevnili město a odmítli ho Mongolům vydat. Mongolové sice město obléhali, ale protože neměli lodě a neuměli bojovat na moři, museli odtáhnout. Vděčný král se městu odměnil poskytnutím obrovských pozemků na pevnině. Ale v roce 1420 byl Trogir dobyt Benátskou republikou. Benátská nadvláda trvala až do zániku Benátek v roce 1797. Čili 4 století. Znamenala opětovnou městskou přestavbu, kdy Trogir získal svou dnešní tvář. Vznikla mohutná pevnost Kamerlengo (Kaštel Kamerlengo 1420-1437). Sloužila k nejen k obraně města před Osmanskou říší, ale byla otočena i dovnitř města. Benátčané se totiž obávali vzpoury hrdého místního obyvatelstva. Rovněž vystavěli katedrálu sv. Vavřince. Její románský západní portál, vytesaný mistrem Radovanem v roce 1240, představuje vrcholné dílo dalmatského středověkého sochařství. Mistr Radovan vytesal úchvatný vstupní portál s Adamem, Evou a desítkami zvířat, který je dnes považován za nejkrásnější středověkou sochařskou práci na celém Balkáně. V 15. století byla ke katedrále přistavěna renesanční kaple sv. Jana trogirského. Bohatá měšťanská elita si nechala ve městě stavět nádherné paláce v pozdně gotickém a renesančním stylu s typickými benátskými elegantními okny a balkóny. Po zániku Benátské republiky v roce 1797 přešel Trogir pod správu habsburské monarchie, v korunní zemi Dalmácie. Za jejich vlády se Trogir změnil z italsky mluvícího města zpět na město chorvatské, když se správy ujali místní rodáci. V roce 1886 v komunálních volbách zvítězila chorvatská strana. (většinové chorvatské obyvatelstvo). Po roce 1918 se město stalo součástí Království SHS, po roce 1945 součástí Jugoslávie a od roku 1991 samostatného Chorvatska. V roce 1997 uznal Výbor pro světové dědictví UNESCO historické jádro Trogiru za památku světového kulturního dědictví. Od starověku se vyvíjelo bez přerušení a jeho středověké centrum se dochovalo naprosto neporušené.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Trogir
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-chorvatsky-trogir-nejlepsi-z-nejlepsich-rozhodli-turiste-v-ankete-40439492
https://croatia.hr/cs-cz/unesco/historicke-centrum-mesta-trogir
https://www.stoplusjednicka.cz/trogir-chorvatsky-ostrov-kozlu
https://www.ostrovychorvatska.cz/ciovo/
