Článek
Přinášet pohledy do veřejné diskuse je jedna věc a hmatatelný výsledek projevující se v rodinných rozpočtech druhá. A dost zásadnější. Jenže kde nic tu nic. Jen přituhuje a přituhuje.
V hlavě i po kapsách můžete mít bezpočet racionálních argumentů. I internetové diskuse pod články s touto tematikou jsou většinou plné racionálních reakcí či úvah, kde vlastně skoro nikdo nechápe, proč se musí zavádět opatření s negativními dopady na peněženky drtivé většiny lidí. Přesto se ve vytváření směrnic a opatření pokračuje dál, jako by to všem, co rozhodují, bylo úplně jedno, byli hlušší, slepí, nevnímaví. Empatii projevují maximálně tak, že po vás hodí nějakou tou dotací, která ale stejně nic moc neřeší.
Podotýkám, prostupuje to napříč politickým spektrem, v řadě zemí EU, a nejde ani o tu, kterou konkrétní vládu či partaj. Už řadu let taky u nás vidíme, že proti příliš rychlé a důrazné vedené zelené politice se jakoby protestuje v našich luzích a hájích, asi aby se neřeklo. Pak se odjede do Bruselu (ať Babiš či Fiala) a srazí se tam paty. A pokud nezačne křičet významná lobby jako třeba automobilky proti normě Euro 7, zařadíme se vždy do zástupu těch poslušných, co se chystají splnit i to, co v konečném důsledku drtí nebo drtit bude životní úroveň většinové společnosti, možná s výjimkou horních deseti tisíc.
Odtržení politických elit od reality docela trefně vykreslovala nedávná televizní debata německého kancléře, tedy „šéfa“ země, která drží zelenou laťku proklatě vysoko nad poměry i možnosti dalších zemí a obyvatel EU včetně Česka, Olafa Scholze s běžnými občany.
Pomiňme zde otázku uprchlíků, která jí též rezonovala. Například 48letý hutník Ch. Rücker považoval za špatný především Habeckův (pozn. ministr hospodářství a ochrany klimatu) pokus zakázat od roku 2024 instalaci nových plynových či olejových kotlů v domácnostech. V TV od pana kancléře uslyšel: „Každý si zaslouží odpověď,“ načež mu trochu naštvaně opáčil: „To mi nestačí, musí následovat skutky!“ A ty posléze opravdu, světe div se, přišly. Německá vláda tento krok pod tíhou veřejného mínění už přehodnotila.
O deset let mladší strojní zámečník a táta čtyř dětí Ch. Dolly si pak postěžoval, že i když s manželkou oba pracují, tak na výlet s dětmi do zábavního parku už jim fakt nezbývá. Neuchlácholila jej ani kancléřova nabízená vládní pomoc se zvýšenými přídavky na děti a příspěvkem na bydlení: „Při vší úctě, to jsou všechno kapky v moři. Život jako takový se stal tak drahým, že už si nemůžete nic dovolit.“ Střední třída podle něho upadá a kancléř by měl být „více šéfem“. A jen na okraj – druhou osobou mimo realitu byla na tomto setkání jistá 81letá paní Springorumová (že by matka revolucionáře, co se nejen v Praze snaží naordinovat 30kilometrovou rychlost?). Fandí hnutí Poslední generace, a přestože přes 80 % Němců počínání těchto radikálů odmítá, je přesvědčena, že: „Vlna solidarity se zvedá, to je dokázáno.“
Ani si nemusíme promítat tyto výpovědi o náladách v Německu k nám, abychom seznali, že jsme na tom jak přes kopírák. A tak nevím, jestli má pravdu komentátor Alexander Tomský, který ve svém textu Politika lží tvrdí, že: „Většina politiků hlavního proudu má psychický problém s prezentací ideologie, neboť dobře vědí, že ji značná část společnosti neschvaluje. Západní elity se lidu vyhýbají, a proto jim nezbývá než lhát.“
Nebo „jen“ většina těchto politiků vlastně leckdy vůbec netuší, která bije? Ani jedna z těchto variant nemůže ale na základní otázku rodinné ekonomiky – zvládneme to všechno nějak poplatit, když to zákonně zavedou?, přinést alespoň povzbudivou odpověď. A pak se nám Čechům divte, že šlapeme na brzdu v utrácení a způsobujeme nepřímo vlastní ekonomice potíže s příliš vleklou stagnací. No, když se můžete spolehnout zas a jenom na sebe, tak prostě platí krédo našich babiček - forot je pán.
(Článek byl publikován v MF Dnes)
