Článek
No dobře, můžeme však jásat i my, běžné občané a spotřebitelé, kteří si je nota bene velkoryse platíme z našich daní?
Ať už nahlédneme výsledky z jakéhokoli úhlu pohledu, minimálně jedno se zdá být téměř jisté. Staronové složení evropského zákonodárného sboru z českých kandidátů totiž těžko vybředne ze zajetých kolejí třeba zelené politiky. A to nejen kvůli slabému hlasu 21 ze 720 všech europoslanců. Například „jednička“ hnutí ANO a bývalá ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová neudělala zhola nic, když tehdejší premiér a guru ANO Andrej Babiš podepisoval v Bruselu „tvrdý“ Green Deal, aby posléze vše popřel a vyvlékl se z toho tradičním nařčením médií, že to oni lžou. Pokračující europoslanec Luděk Niedermayer je znám svým příklonem k rychlejšímu „OZElenění“ a nelze od něj očekávat žádné ústupky neboť je přesvědčený o prospěšnosti celého projektu, což je vzhledem k jeho ekonomické profesní erudici a dosavadním „červeným číslům“ zelených snah trochu nepochopitelné.
Danuše Nerudová v dresu STAN prý sice má zapomenout kvůli volebnímu propadu na post eurokomisařky za ČR, ale „řadovou“ poslankyní EP se stane. Bohužel její idea, že je přeci minimem, co může každý z nás udělat pro budoucí generace, a sice vyměnit své „spalovací“ auto za hybrid či elektromobil, při cenách těchto vozů i „dostupnosti“ nabíjení, moc radosti 80, možná i více procentům obyvatel ČR nepřináší. Dosažené změkčení emisní normy Euro 7, jakkoli chvályhodné, je pouze slabou náplastí na četné a doposud nezhojené rány způsobené domácnostem i firmám v podobě drahých energií a v podstatě neúměrném zdražování všeho.
Opravdových úkolů se však musí velmi brzy udělat celá řada. Známá ekonomka Jana Matesová, bývalá zástupkyně ČR při Světové bance, v povolebním studiu České televize jich vyjmenovala hned několik. Jde o zajištění konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, kterou například svazuje zelený úděl tzv. Green Deal, vůči ostatním kontinentům, a bezpečnost. Do obou těchto faktorů se promítá masová migrace z chudších částí planety za štědrou sociální politikou, kterou je třeba dostat pod kontrolu. A bude podle ní těžké se zelenou politikou něco udělat, protože se proti ní nevymezují silné západní ani jižní státy unie.
Anebo se přece jenom objevuje světlo na konci tunelu? „Zásadní pokrok ani změnu proto není možné čekat v hlavní evropské agendě, jakými jsou Green Deal, migrace nebo podpora Ukrajiny. Posílení radikálně pravicových stran, tedy Národního sdružení (ve Francii - pozn. autora) nebo Alternativy pro Německo, případně Svobodomyslné strany Rakouska (FPÖ) a nizozemské Strany pro svobodu (PVV), které získaly nejvíc europoslanců ve svých zemích, spíš naznačuje, že Green Deal se může na úrovni jednotlivých zemí zbrzdit, státy Evropské unie budou přísněji hlídat hranice a mezi evropskými lídry posílí pochybnosti o další podpoře pro Ukrajinu,“ píší Seznam zprávy.
A o to právě jde! Využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) jako fotovoltaiky či větrných turbín je samozřejmě na místě, avšak nikoli na úkor hospodářského zaostávání a zchudnutí obyvatel, jak se již děje. Kvůli drahým energiím vyplývajícím z překotného a nepromyšleného obratu na bezuhlíkovou energetiku avizuje řada firem odchod z unijního prostoru třeba do zámoří a desítky milionů lidí sahají stále hlouběji do svých peněženek. Jedinou cestou tak je zbrzdění tohoto zeleného šílenství na únosnou míru, ponechat levnější zdroje v energetickém mixu, jak to činí všechny ostatní velmoci, včetně Spojených států, Číny, Indie, Japonska či Austrálie. My se namísto toho bezhlavě a dobrovolně ženeme do vlastní záhuby, ať to stojí, co to stojí.
Takže na nějaké oslavy je ještě hodně brzy. Připít europivem (byť trochu hanlivé pojmenování většinou označuje nepříliš kvalitní „průmyslový“ mok) si můžeme, až nalezneme společnou řeč v důležitých unijních otázkách, například ve zmiňované zelené politice. A pokud se tak opravdu stane, měl by zlatavý mok téci proudem a třeskot euroholb znít po celé unii. Jinak totiž nebudeme mít ani na slanou vodu.
(Článek byl publikován na Roklen24.cz)
