Článek
Tento článek je pro každého, kdo někdy stál uprostřed společnosti, která se tváří, že ví, co dělá – a přesto cítil, že něco zásadního není v pořádku. Je pro ty, kteří už nevěří slovům, ale ještě si úplně nezvykli na ticho. A hlavně pro ty, kteří chtějí pochopit, co znamená tančit na plese bláznů, aniž by si sundali masku.
Archetypální karneval duše
Existuje starý obraz, který se zjevuje vždy, když se svět zblázní a přesto si dál hraje na normálnost. Je to ples – ale ne ledajaký. Je to ples bláznů, kde se všichni smějí, tančí, vysvětlují, racionalizují… a pod podlahou se propadá svět.
Masky jsou pestré: jedny mají podobu odborníků, jiné hrají na přátelskou notu státníků. Některé tváře říkají, že všechno je v pořádku, jiné ujišťují, že nic lepšího ani být nemůže. Vše je přesně tak, jak má být – jen duše člověka tiše křičí, že je něco zásadně jinak.
Na tomto plese se netančí podle hudby, ale podle nálad. Pravidla se mění podle potřeby. To, co bylo včera skandální, je dnes noblesní. To, co bylo dříve zločinem, je dnes „komplexní záležitostí“. A čím větší absurdita, tím větší aplaus.
Ples bláznů, metafora i pro dnešní svět
Možná se svět nezbláznil. Možná jen ukázal svou pravou podobu. Někdy není třeba konspirací – stačí příliš velká dávka reality, aby se rozpadly iluze. A přesně to se dnes děje.
Lidé se učí věřit tomu, co nedává smysl. Smích střídá cynismus. Ti, kteří ještě vnímají podivnost celé situace, bývají označeni za ty, kdo kazí zábavu. Jejich hlas není vítán – protože na plese bláznů se nesluší říkat, že císař je nahý. Natož že tancuje.
Už ani není nutné lhát. Stačí zamlčet, znejistit, rozptýlit. A mezitím se dál rozdělují peníze, točí kola moci, vydávají prohlášení, která nic neříkají, ale všechno kryjí. Smysl není třeba – stačí tón hlasu a dobře napsaný status.
Když historie tančila naposledy
Nejde o první ples svého druhu. Historie zná chvíle, kdy společnost tančila naposledy – nevědouce, že orchestr už balí kufry.
V Římě se ještě pořádaly slavnosti, když hradby praskaly. Ve Versailles se hrála hudba, když lidé venku hladověli.
Ve Výmarském Berlíně se tančilo s opojením, jako by trauma války nikdy neexistovalo – zatímco v pozadí už zněly první tóny jiné ideologie.
Ve třicátých letech se svět obdivoval pokroku, zatímco z jediného rozhlasového studia už zněl hlas, který měl roztrhnout století vejpůl.
A po válce? V roce 1968 tančily Prahou naděje, zatímco pásy tanků už mířily přes hranice.
O pár let později tančila celá Západní společnost v euforii liberalismu – zatímco se postupně ztrácela paměť.
Vždy je to stejné: těsně před koncem se svět tváří nejvíc sebejistě.
A možná právě to je ten signál, že orchestr už zase pomalu zavírá partituru.
Kdo vlastně vede ten tanec?
Nikdo. A přesto všichni. Protože v určitém bodě už nejde o jednotlivce, ale o samotnou logiku systému. O tanec, který nejde zastavit, protože každý krok už závisí na předchozím.
A tak se tančí dál. S úsměvem. S grafikami. Se sebedůvěrou. I když srdce lidí ve skutečnosti neví, čemu ještě věřit.
Jak z toho vystoupit?
Nechci dávat rady. Ale jedno vím: dokud se účastníš toho plesu, stáváš se jeho součástí. Dokud věříš, že ještě přijde někdo „rozumný“, kdo tanec zastaví – pořád věříš ve strukturu, která je sama šílená.
Možná cesta vede jinudy. Ne přes změnu choreografie, ale přes vystoupení z místnosti. Přestat poslouchat hudbu, která nevede nikam. A začít znovu slyšet vlastní ticho.
A možná v tom tichu jednou vznikne jiný rytmus. Ne tanec masek – ale krok skutečných lidí.
Když šílenství vypadá jako řád
Blázinec nepoznáš podle mříží. Poznáš ho podle toho, že všichni jednají, jako by bylo všechno normální.
A ples bláznů není noční můra. Je to realita těch, kteří si zvykli na falešné světlo a skutečný smysl jim připadá příliš temný.
V Labyrintu myšlenek se tomu říká: „smích, který zní jen proto, že hudba ještě hraje“.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
