Článek
Šašek si sedá na trůn
Kdysi měl šašek své místo. V koutě. Se zvonky. S oprávněním říkat pravdu, protože všichni věděli, že je jen šašek. Dnes? Sedí uprostřed sálu. Na trůnu. V masce serióznosti.
Nezvoní zvonky – cvaká klávesnice. Nevypráví vtipy – vydává prohlášení. Nechrlí žerty – disponuje miliardami.
A ti kolem něj mlčí. Ne proto, že by nevěděli. Ale proto, že už dávno nepoznají, kdo je král a kdo šašek.
Všechno se slilo. Hierarchie je parodie. Role jsou zaměnitelné. A nikdo se nesmí smát, protože na tomhle dvoře je humor zločinem – kromě toho, který je určený shora.
Ministerstvo masek
V jedné zemi je místo, kde se vyřizuje spravedlnost. Kdysi tam visely zákony. Dnes tam visí obří zlaté bitcoiny.
Na chodbách se nesou kroky vyleštěných bot. Na stěnách visí úsměvy z tiskových konferencí. A pod tím vším leží hromada digitálního zlata, darovaná démonem z podsvětí.
Miliardový bitcoinový dar přijal stát od člověka dříve odsouzeného za provoz darknetového tržiště. Ministr spravedlnosti jej legalizoval ve jménu zákona – a odstoupil ve jménu důvěry.
Nikdo neví, co přesně se stalo. A vlastně – všichni to ví. Ale hra je důležitější než pravda.
Proto se hraje:
– Na údiv
– Na dobré úmysly
– Na složitost situace
– Na velkorysost
– Na zákonnost
– Na spravedlnost
– Na stát
Ticho jako služba
Kdysi bylo ticho prostor pro rozjímání. Dnes je to produkt.
Prodává se mlčení. Ne v obálce, ale v názoru, který chybí. Ve stanovisku, které neexistuje. Ve větě, která nikdy nezazní. V odpovědi, která není potřebná, protože „vše už bylo řečeno“.
Ale když je miliarda zaplacena tichem, kdo je kupující a kdo prodávající? A co vlastně bylo prodáno?
Možná důvěra. Možná smysl. Možná… už samotná realita.
Když se šašek stane měnou
V bláznově království se neplatí zlatem ani časem. Platí se pozorností. Legitimací. Přijetím.
A v tom je ta největší magie: Stačí být dostatečně absurdní – a lidé přestanou klást otázky. Ztratí chuť rozumět. Ztratí schopnost vidět.
Protože když se jeden šašek ztrapní, smějeme se. Když se šašci ujmou vlády, říkáme tomu realita.
A tak tančíme dál…
Na pozadí hoří svět. Ale na hlavní scéně – show pokračuje.
Bitcoinový dar z podsvětí se stává „aktem pokání“. Instituce se tváří, že nejsou zneužité. Veřejnost se tváří, že to není důležité.
A klaun na trůnu se usmívá, protože pochopil: největší moc má ten, kdo už nemusí nic vysvětlovat.
Co zbývá?
Možná už není čas opravovat sál. Možná není potřeba bourat trůn. Možná stačí odejít z divadla.
V tichu venku, kde není osvětlené pódium a kde se nehraje hra o pravdě, tam se znovu rodí skutečný smysl.
A možná… Jednou za čas někdo přijde zpátky, otevře dveře a řekne nahlas: „Tohle není vtip. To je diagnóza.“
V Labyrintu myšlenek se tomu říká: „ticho, které zůstane poté, co spadne poslední maska a nezazní potlesk“.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
