Článek
Je tomu už 15 let, kdy jsem na toto téma poprvé něco napsal. Věci se mění k lepšímu, ale podle mého názoru pořád zoufale pomalu. Zvládnou tedy studenti členství v radách?
Redaktor: „Paní ředitelko, v jiných školách se drží frontální výuky, mají šikanu s ročníkovou segregací, nedůvěru rodičů, nízkou vnitřní motivací žáků atd. Proč u vás ne?“
Ředitelka: „Po generace byly děti učeny žít podle víry, vojenských doktrín, příkazů a zákazů, politické indoktrinace, a když se podíváte na okolní svět, je nemocný. Dvě věci jsme ale nezkusili: lásku a svobodu. V naší škole jsou děti svobodné, hrají si a na vyučování chodí, až když se tak samy rozhodnou.“
„Takže celé dny mohou trávit hraním?“
„Ano, hraní není nikdy dostatek. V tradičních školách dítě přichází o sebevzdělávání hrou kolem šesti let sezením v lavici. Časem ale samy začnou spojovat hru s poznáváním, vzděláváním a prací. Nejsou k tomu ale nuceny. Výsledkem takového přístupu je schopnost dětí zvládnout potřebné učivo během mnohem kratší doby.“
„To zní až neuvěřitelně.“
„Podívejte. Na standardní škole děti stráví devět let mnohdy stresujícím biflováním učiva, které jim nedává smysl a nemají o něj zájem. U nás vycházíme z neurálního vývoje mozku dětí. Samy poznají, na co už stačí. Od nás pak odcházejí vyrovnané, svobodné, laskavé a tolerantní. Nezaměňujeme totiž jejich štěstí za vědomosti.“
„Jak ale takto naplňujete ročníkové vzdělávací plány?“
„My ale nic takového nemáme. Děti nemusí chodit na vyučování. Přesto mají po absolvování naší školy studijní výsledky nad celostátním průměrem nesvobodných škol. Našimi absolventy jsou úspěšní spisovatelé, vydavatelé, ilustrátoři, profesoři, architekti, herci, návrháři, producenti, lektoři, zakladatelé akademií, režiséři. Zmíním jen Storma Thorgersona, který úzce spolupracoval se skupinou Pink Floyd a stojí například za návrhem obalu alba The Dark Side of the Moon.
„A kolik absolventů se nic nenaučilo?“
„Všechny děti mají jedno společné - zvědavost. Většinou nejdéle do jednoho roku se samy začnou zajímat o výukové programy. Je to jejich zájem, vnitřní motivace. Proto také studují pak rychleji.“
„Dobrá, ale do života je přece potřeba i jistá kázeň apod.?“
„Samozřejmě není možné úplně zrušit autoritu. Musí existovat i nějaká pravidla. Děti a dospělí se proto dvakrát týdně scházejí a pravidla si dohadují. A společně o nich rozhodují hlasováním. Všechny hlasy ale mají stejnou váhu. Autorita je volená, nikoliv vnucená. Jde o jakousi samosprávu, v níž jsou děti schopny tvořit velmi rozumná pravidla. Což je pro mnohé dospělé velké překvapení.“
- video - zakladatel svobodné a demokratické školy v Summerhill Alexander Sutherland Neill vysvětluje svůj pohled na vzdělávání dětí. Zapněte si titulky [cc], 1964.
„Děti hlasují s dospělými o všem?“
„A mohou například odhlasovat i změnu učitele. Řeší porušení pravidel, rozhodují o hospodaření školy apod.“
„A co když jejich hlasování povede k anarchii?“
„Už k tomu i došlo, ale nemělo dlouhé trvání. Hlasováním se děti zase vrátily k původnímu stavu. Většina dospělých děti podceňuje.“
„A co nezvladatelné děti v pubertálním věku?“
„Na spoustě škol se dá naučit spousta věcí. Ale pouze od svobodných dětí se vám dostane ohromné množství srdečnosti. Nenajdete u nich rasistické postoje, šikanu či něco podobného. Je úchvatné pozorovat vliv lásky a svobody na děti, které k nám přišly jako hrubé, agresivní a nesnášenlivé bytosti. Trestáním ale nikoho nevyléčíte. Pubertu proto u nich většinou ani nepoznáte. Tráví ji třeba lelkováním na zahradě, změnou studijní látky atd. Jen u mimořádně neovládajících se jedinců všichni hlasují o jejich vyloučení ze školy, pokud nezlepší své chování. Ale opustit školu nechce ani jeden puberťák.“
„Lžou u vás děti?“
„Svobodné dítě nemá důvod lhát. Nepočítám zveličování nebo když něco strašně moc chtějí a lež si ani neuvědomí. Skutečnou lež ale děti používají, když mají z něčeho strach. Chyba je pak na straně rodičů, učitelů atd. Opravdu se někteří nechovají k dětem hezky a měli by se změnit.“
„Chápu správně, že vzdělání chápete i jako rozvoj sebeřízení celé osobnosti?“
„Dá se to i tak říci. Opustili jsme myšlenky, že například znalost odmocnin představuje vzdělání.“
Rozhovor je sice smyšlený, ale inspirovaný první svobodnou a demokratickou školou v Summerhill, rozhovorem s jejím zakladatelem Alexandrem Sutherlandem Neillem a také finským základním školstvím. I v něm učitelé s dětmi hlasují, co se budou učit. Ve třídách většinou nenajdete lavice, ale koberce, různé sedačky, kulaté stoly i malé stolky a děti se při učení mohou válet i po zemi. Zajímavý je požadavek na učitele. Jednou za 5 let musí školu na rok opustit, aby nasáli okolní svět, novinky ve školství a nebyli mimo realitu.
Učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.
U nás mám dojem, že až příliš často dochází k handrkování, zda učitelé nemají málo peněz. Vezmu-li však průměrnou mzdu, nemyslím, že se mají špatně. Pokud oni ano, co jim brání jít dělat něco jiného? Moje zkušenost je, že peníze samy o sobě změnu k lepšímu stejně nepřinesou.
Vím o případech, kdy kantoři ve školách chtějí tzv. doklepat do penze, jiným vyhovuje rutinní přivýdělek k penzi, další ví, že by se na trhu v jiném oboru neprosadili. Druhou stranou mince toho pak jsou případy, kdy natěšení učitelé ze školství odešli, protože se nechtěli odnaučit mít rádi děti.
Problém dnešní dynamické doby i je, že nikdo pořádně neví, jaké dovednosti a vědomosti bude společnost požadovat po absolventech škol po 15 - 20 letech. Možná budeme potřebovat mladé lidi i bez humanitně progresivního vzdělání, ale s více technickým, řemeslným apod.
S nástupem AI a čučením dětí do mobilních telefonů mám ale obavu, že přichází éra otitulovaných, leč hloupých lidí.
Přitom si myslím, že školy svobodně zaměřené potřebujeme. Nejen, že mobilní telefony se v nich moc neuplatní, ale když v uspěchané době selže rodina, mohou sehrát velmi pozitivní roli. Děti v nich i tráví nejvíce času a společnost nepotřebuje jenom kariérní jedince. V každé obci by proto měla být jedna škola tradiční a druhá svobodná. Ať si dítě samo zvolí, kterou chce navštěvovat.
Otázkou i je, zda povinná školní docházka není škodlivá, když v obci dítě nemá na výběr. Dospělí si zaměstnání snadno změní, ale dítě takovou svobodu nemá.
