Magickou atmosféru Zlaté uličky zažijete jen bez vstupného

Zlatá ulička u Daliborky je celý a správný název. Hodí se jej používat, pokud se chcete vyhnout možné záměně s jinou Zlatou uličkou v ČR. A jak se do ní dostanete?

Turisté k uličce šlapou většinou jen při návštěvě Pražského hradu (nebo při absolvování prohlídkového okruhu). Nejčastěji Nerudovou ulicí, po obou zámeckých schodech, od Pohořelce, nebo po prohlídce Petřínské rozhledny. Ti informovanější se snaží vyhýbat davům a přicházejí například od Prašného mostu. V turistické sezóně jim to ale moc platné není. Tras je však několik a jednu méně známou si ukážeme od stanice metra Vltavská.

Je dlouhá pouhé 4 kilometry, ale pro citlivé a vnímavé duše je po ní tolik krás a zajímavostí na koukání, že vám hodina nebude stačit. Počítejte se dvěma až třemi hodinami. Momentálně je výhodou, že zeleň na stromech v Letenských sadech ještě pár dní nebude bránit výhledu.

1. Start - Vltavská | 2. Strossmayerovo náměstí s kostelem sv. Antonína Paduánského | 3. Expo 58 | 4. Letenská vyhlídka | 5. Vyhlídka s kyvadlem v Letenských sadech (místo bývalého sousoší Stalinova pomníku v letech 1955–1962) | 6. Vyhlídka | 7. Vodní nádrž | 8. Hanavský pavilon | 9. Lávka | 10. Vyhlídka | 11. Letohrádek královny Anny (Belveder) | 12. Bývalý Prašný most přes Jelení příkop (dnes násep) | 13. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha | 14. Zlatá ulička - cíl

Mezi body 11. a 12. vede cesta areálem Hradu mezi oranžérií, Velkou míčovnou, Královskou zahradou (přístupnou) a dolní částí Jeleního příkopu. Vstup do areálu je ale déle otevřený až v turistické sezóně od dubna. Vzhledem k tomu, že cílem je Zlatá ulička v podvečer (18 - 19), budete tudy muset projít dříve (do března je průchozí jen do 17 hod.), nebo areál obejít ulicí Mariánské hradby.

Trasa se vám tím prodlouží asi o 250 metrů a vede (bohužel) frekventovanou silnicí. Ale třeba budete mít štěstí a projede kolem vás historická tramvaj.

Dláždění kočičími hlavami s pohádkově malými, nízkými a barevnými domky s komíny a malými okny vestavěnými do hradby spojující severní opevnění Hradu (Bílá věž) se starým purkrabstvím (Daliborka). Přestože jde o stavby z 16. století (1597), byly obývány až do začátku 2. světové války. Nejde však o původní stavení. Před nimi zde byly velice nuzné (polootevřené) příbytky pro hradčanskou chudinu mezi výztuhami hradeb.

Vnější barevnost domky dostaly až na návrh Jiřího Trnky v roce 1955 po odkoupení domků od majitelů prezidentskou kanceláří v roce 1953. Po většinu času jsou ale vybledlé, jen po opravách mají větší sytost a svítivost.

Původně se uličce říkalo jen Zlatnická. Snad posměšně kvůli její chudobě. Anebo proto, že zde měli bydlet zlatníci, hradní stráž se zlatými nášivkami nebo pracovat alchymisté, snažící se vyrobit zlato. Nic z toho ale není potvrzené.

Ví se jen, že základní a pevnou podobu domky získaly od střelců u hradních bran, kteří si se souhlasem císaře Rudolfa II. vestavěli do hloubky hradebních výklenků malé komůrky ve svém vlastnictví. Později komůrky rozšířili na domky, prodávali je a pronajímali a dokonce v uličce vyrostly domky i na protilehlé románské zdi a zdi purkrabství, takže se uličkou místy sotva dalo projít. V roce 1894 byly ale veškeré přístavky a kolny strženy, a tak je tomu dodnes.

Že v uličce (krátce) bydlel Franz Kafka v modrém domku číslo 22 připomíná jednoduchý pamětní nápis:

V zeleném domku číslo 12 na konci uličky se scházeli Jaroslav Seifert (ten krátce i bydlel v domku k uličce přiléhajícím, který už ale nestojí), Vítězslav Nezval a František Halas, dále pak Jiří Mařánek, Otakar Štorch-Marien atd.

Do uličky je zasazen i mytický dům v díle „U Poslední lucerny“ od mystika Gustava Meyrinka.

V zelenomodrém domku číslo 14 žila věhlasná jasnovidka, věštkyně a kartářka (ale také vyšívačka) Matylda Průšová, alias Madame de Thébes, kterou koncem roku 1944 umučilo gestapo. Předpověděla pád Třetí říše.

Celkem je v uličce 24 staveb, z toho 16 barevných domečků (i s nejmenším domkem v Praze na konci uličky).

Ulička je opředena mýty a legendami od nepaměti. Měl v ní například bydlet tajemný profesor, který obcoval s ďáblem a skončil jako doktor Faust v pekle.

Už ve druhé polovině devatenáctého století si někdo z obyvatel uličky bohužel uvědomil, že je v ní i něco atraktivního pro turisty…

Dnes proto magickou atmosféru v uličce skoro nepocítíte. Přesto existuje čas (nejlépe ve všední dny), kdy se vám podaří být v uličce sami (někdy i v hlavní turistické sezóně), vnímat chladné ticho starých hradeb, slyšet jen údery věžních hodin a když na chvíli přimhouříte oči, ocitnete se v magické minulosti.

Ten správný čas nastává s počátkem občanského soumraku. V té době je dobré být uličce nablízku. Jak se přiblíží nautický soumrak, počet turistů v uličce rapidně klesá, začíná se viditelně stmívat a rozsvěcí se první lucerny. Dokud vás nikdo nevyzve k opuštění uličky, můžete si užívat světlo z luceren a z oken domků až do astronomického soumraku. A možná se vám pak zjeví i mytický dům místo černé hradební zdi mezi domky číslo 13 a 14, kterým vstoupíte do paralelní Prahy.

Po 16, resp. po 17 hodině v sezóně nemalé vstupné do uličky neplatíte a skupiny turistů na prohlídkových okruzích jsou pryč. Některé obchůdky (sedm) a expozice (devět) jsou někdy ještě otevřené, ale velmi se to liší den ode dne. Bohužel v tento čas se většinou na expozice už nepodíváte. To je asi jediné, co musíte oželet. Ale řeč je o atmosféře místa a tu nevytváří výstava brnění, byť by byla sebevíc povedená.

Určitě si nenechte ujít pohled na Prahu z Hradčanského náměstí z vyhlídky, kde začínají zámecké schody. Když stihnete projít Zlatou uličku, vejdete se do konce zlaté hodinky (než Slunce úplně zapadne) a bude vám přát počasí, budete mít skvělý zážitek na závěr vycházky.

A na závěr dvě a půl minuty s kamerou v pohybu, které vás třeba zlákají na podvečerní vycházku.