Článek
Nejen tyto otázky si klade řada občanů. Situace připomíná spor před téměř dvaceti lety v Polsku.
Polsko
Na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 se objevily viditelné rozdíly mezi prezidentem Lechem Kaczyńským a premiérem Donaldem Tuskem. Oba se střetli o letadlo, oba odletěli, ale každý jiným, obě strany prezentovaly odlišné postoje k Ukrajině a Gruzii a výsledný dojem nebyl dobrý.
Polsko působilo nejednotně, což vyvolalo mezinárodní pozdvižení. Vnitřní spory a hašteření na veřejnosti před celou Aliancí nikdy nevypadají dobře, oslabují vyjednávací pozici a působí nedůvěryhodně.
Jen doplním, že o letadlo se polští představitelé handrkovali i u summitů EU. Současný spor naší vlády a prezidenta je proti tomu dětským pošťuchováním. Poláci se neshodli ani ohledně členství Ukrajiny a Gruzie v NATO. Díky pevnému postoji polského prezidenta ale jednání vůbec probíhala. Proti zahájení přístupových jednání bylo hlavně Německo a Francie. Pro byly Spojené státy a polský prezident.
Ústavní soud
Myslím, že bude jen dobře, když prezident podá (aktuálně již podal) žalobu a kompetenční spor mezi ním a vládou rozhodne soud.
Polský ústavní soud tehdy do budoucna spor o kompetence (týkalo se konkrétně jednání na summitech EU) rozhodl jasně. Zahraniční politiku vede a tvoří vláda. Prezident sice má právo se summitů účastnit, ale nesmí prezentovat odlišná stanoviska od vlády a příslušného ministerstva. Musí spolupracovat tak, aby země navenek vystupovala jednotně, tedy prezentovat názory vlády. Pokud chce vystoupit, potřebuje k tomu i její souhlas. Důraz je ale kladen na spolupráci.
Česko není Polsko
Jistě jsou mezi oběma zeměmi určité rozdíly, ale mně se zdá, že v této věci stejný princip kompetencí platí i u nás. I podle naší Ústavy zastupuje prezident stát navenek (čl. 63), ale ne jen tak pro nic za nic všechna jeho rozhodnutí a vystupování v zahraniční politice vyžadují souhlas premiéra (vlády).
Vláda za ni má politickou odpovědnost, včetně výdajů na obranu. Nikoli prezident. Ten je sice vrchním velitelem, ale neurčuje samostatně, jakou politiku bude Česko (nejen) na summitu prosazovat.
Na druhou stranu chápu, že teze „vláda má poslední slovo“ a „tradice není povinnost“ jsou politicky snadno obhajitelné, ale právně to nemusí být tak černobílé. Sám jsem proto zvědav, jak se s tím ústavní právníci vypořádají. Úplně prezidenta „vyšachovat“ ze summitu NATO bez vážného důvodu možná nebude snadné. Ale otázkou je, zda je k tomu vážný důvod vůbec potřeba.
Tradice
Podle mého názoru je nesprávnou interpretací ústavy, že je tradicí, že prezident vede delegaci na summitech. Tohle není ústavní povinnost. Je to prostě jen zavedená praxe. Skoro bych řekl, že se na věc dříve koukalo až lehkovážně formalisticky.
Řekl bych, že vláda má plné právo tuto praxi změnit, zvlášť když existují zásadní rozdíly v pohledu na plnění závazků vůči Alianci (2 % HDP na obranu a další priority). Vycházím z toho, že prezident nevystupuje úplně neutrálně, ale má blíže k politikům v současné parlamentní opozici.
Summit
Pokud by Pavel na summitu hájil i jen v drobnostech jinou linii než vláda, vypadalo by to stejně nedůvěryhodně a neprofesionálně jako u Poláků v roce 2008. A to si s ohledem na balancování výdajů na obranu kolem 2 % nemůžeme dovolit. Není potřeba na sebe ještě více upozorňovat.
Nedůstojná role prezidenta
Opravdu chce být pan prezident v takové „podřízené“ roli? Pokud by musel plně respektovat pozici vlády, stal by se v podstatě spíše jejím mluvčím. A pokud by mluvil jinak než vláda, bude navenek Česko poškozovat. V obou případech je proto lepší, když delegaci povede předseda vlády Andrej Babiš s ministry.
Je to vládní ústavní odpovědnost za politiku, o které rozhodli voliči ve volbách, kdy volí i konkrétní politický program do Poslanecké sněmovny.
Prezidenta přece nevolíme jako politického hráče, který bude samostatně určovat kurz zahraniční politiky. Jeho role je především reprezentativní, ceremoniální apod.
Summit
Z 32 státu jen 13 delegací povedou prezidenti. Jde ale většinou o státy, kde mají silný prezidentský systém (USA, Francie …). To není náš případ.
Závěr
Samozřejmě si lidé občas kladou i otázku, zda neexistují i jiné důvody, proč pan prezident skoro až urputně chce jet na summit NATO. Na to se ale nedá mnoho říct. Snad jen, že možná žádné „tajemné“ důvody nejsou, možná se o nich nikdy nic nedozvíme, možná až za sto let najdou historici odpověď.
Každopádně zvyk není zákon. A stejně jako mnoho jiných věcí v politice se může a má měnit, když to vyžaduje situace, je i tentokrát v zájmu jistoty jednotného vystupování České republiky na summitu NATO, aby Petr Pavel tentokrát zůstal doma.
