Výlet po místech, kde estébácké bestie lovily lidi

Výlet je veden po místech, kde řádily zrůdy StB a jejich přisluhovači, kudy kráčela touha po svobodě prchajících občanů z komunistického Československa zdrcená v podlé pasti.

Příběhy utíkajících občanů, kteří se dostali do spárů falešných hranic StB, jsou vesměs podobné. Snažili se ilegálně opustit republiku a riskantně přejít střeženou hranici, protože jiným způsobem už to nešlo.

Při hledání způsobu přechodu se obvykle setkali s někým, kdo jim nezákonné překročení hranice aktivně nabízel a nakonec se sešli i s převaděčem. Ten si utíkající občany vyzvedl na smluveném nádraží v pohraničí a za úplatu je nepřevedl, nýbrž dlouho vodil po tmě lesem, který neznali.

Když je dostatečně unavil a dezorientoval, zamířil s nimi k falešné hranici na našem území. Zde je převzali falešní pohraničníci v uniformách z filmových studií a odvedli je do fiktivní úřadovny americké vojenské kontrarozvědky (CIC). Na domě vlála vlajka s bíločervenými pruhy a bílými hvězdami v modrém poli, uvnitř byly anglické nápisy, whisky, doutníky, portrét amerického prezidenta atd. Šlo ale o agenty nebo spolupracovníky StB.

Emigranti však o tom neměli ani tušení a opojeni úlevou a radostí, že už jsou v americké zóně poválečného Německa, ochotně odpovídali na všechny otázky vítajících „Američanů“. StB tak snadno získala cenné informace o protistátní činnosti uprchlíků (někdy i zveličené) i dalších lidí.

A pak přišlo rozčarování. Byli vráceni do Československa jako údajní špióni, nežádoucí komunisté, nebo jim bylo rovnou řečeno, že jsou zatčeni či byli na oko uneseni příslušníky SNB či Pohraniční stráže Československa při cestě na údajnou ubytovnu apod. Těch příběhů jsou stovky, bezpečně zmapovány jsou desítky. Na všechny pak čekaly vysoké tresty.

Zde je potřeba ještě připomenout, že Pohraniční stráž nebyla složkou ČSLA, ale spadala po většinu času pod Ministerstvo vnitra.

Pojďme tedy projít nechvalně či málo známá místa a současně se podíváme i na jiné zajímavosti, které na trase dnes stojí za prohlédnutí.

Samotná délka cesty zabere asi čtyři hodiny chůze, ale s různým zastavováním, focením, prohlížením atd. počítejte, že zabere asi osm hodin.

Přímý odkaz na video, kde je i text písně Kajetán a Kámen.

Stojí na místě bývalého pralesa, který i s širokým pohraničím po staletí střežili Chodové. Zvláštní název obce má svůj původ v nálezu norimberských kupců v 15. století, kteří si přes hustý les zkracovali cestu a náhodou našli lesklé, měděné a snad i stříbrné kameny. Aby místo v lese znovu našli, udělali tři mohutné záseky sekerou do jedle.

Následně se do místa vydali i norimberští horníci s rodinami a zahájili těžbu. Tak vzniklo hornické sídlo Tři Sekery. Možná to nebylo přesně tak, jak praví pověst, ale smysl to dává.

Pravděpodobně přijedete autem a zaparkovat můžete například u fotbalového hřiště. A než se vydáte na cestu, zajděte se podívat k radnici, kde sídlila Finanční stráž (v ostraze hranic předchůdkyně Pohraniční stráže) a byla zde i služebna SNB.

Na budově je pamětní deska, která připomíná zavraždění dvou „financů“ na samém konci roku 1947 zadrženým mladým nacistou. Zadrženi byli vlastně tři, ale jako podezřelí měli být prověřeni a vyslechnuti, proč se na Silvestra vydali na lyžích ke hranicím.

Nejstarší z nich měl již za sebou válečnou zkušenost vojáka a zřejmě neměl co ztratit. Při protokolování využil příležitosti a jednoho člena stráže zastřelil, druhého postřelil a dorazil venku, když běžel pro pomoc k budově SNB. Přes okamžitou a početnou pátrací akci příslušníků SNB utekl přes oblast tohoto výletu do německého Mähringu. Vydán do Československa nebyl.

Jiná pamětní deska naopak připomíná akci Kámen. Občas se v médiích nesprávně uvádí, že šlo o akci Kameny, neboť podobných akcí bylo několik a na více místech. Akce Kámen je ale zastřešující název pro všechny.

Hned vedle radnice stojí Kostel Čtrnácti svatých pomocníků, který je od roku 2007 ve vlastnictví obce a patnáct let po renovaci, včetně soch čtrnácti svatých v životní velikosti. Stojí za prohlídku.

A pak je tu další zajímavý objekt - Mini Muzeum Bouda. Je malé, obecní, také uzamčené, ale uchovává některé skvosty. Předem si proto zavolejte na radnici a domluvte si prohlídku.

Tento hodinový stroj kdysi poháněl hodiny ve věži kostela. Při jeho rekonstruci byl však nahrazen elektrickým. Mechanický stroj byl přesto renovován, každý z 302 dílů a dílků byl prohlédnut, ošetřen a znovu plně funkční stroj byl umístěn do muzea.

Na stroji mě ale zaujal štítek, na němž je uvedeno (překlad):

DAR
Jejího Veličenstva císařovny
MARIE ANNY
ZHOTOVIL LEOP. PLESNIVÝ
Praha-Bubny v roce 1883

V německém originále je pro „vyrobeno“ použito slovo „ververtigt“, ale správně mělo být „verfertigt“. Zřejmě šlo o pravopisnou nebo ryteckou chybu. Nemyslím si, že by šlo o nějaký dialekt. Sběratelsky ale může jít o raritní vzácnost.
Dar sice nutně neznamená, že císařovna jej osobně platila z vlastních prostředků (i když tím byla známá), protože mohlo jít i o dar v jejím jménu. Přesto štítek dává stroji původ a v kontextu historických hodin je neobvyklý, mimořádně cenný a výjimečný. I když (snad pražský) hodinář Plesnivý není proslavený a široce známý. Informací o něm je poskrovnu.

Ovšem roku 1882 dodal na žádost císařovny Marie Anny podobné věžní hodiny do kostela v Malé Úpě. Zde stroj ale dožil a v roce 2012 byl nahrazen elektronickým strojem. To by pak znamenalo, že Tři Sekery vlastní neuvěřitelně zachovalý, funkční a sběratelsky unikátní stroj velmi cenný i jako artefakt s prokazatelnou proveniencí.

Trasa začíná i končí v obci Tři Sekery, kde je i radnice, kostel a muzeum (body dva a tři).

Dále pokračujte přes bod čtyři kolem křížku s prostou lavicí u vodárny, malého památníku ke 100. výročí založení Československa, dalšímu křížku u Kamence s prostou lavicí až do osady Kamenec (na mapě bod pět).

Zde ještě stojí původní hájovna č. p. 140 (dříve č. p. 71), která pro uprchlíky představovala svobodu, neboť mysleli, že už jsou v Německu. Cestou uvláčení uprchlíci se ze samého štěstí ochotně rozpovídali o důvodech opuštění republiky a vypověděli snad i to, co by ani panu faráři nevyprávěli.

K ránu ale americká vlajka nad vchodem i falešná hraniční závora na cestě zmizely. Nikdo v okolních staveních tak dlouho netušil, co se zde v noci odehrává. Nutno ale podotknout, že osadu tvoří polosamoty.

Hajným byl tehdy předseda základní organizace KSČ v obci Tři Sekery a nepochybně spolupracovník StB, soudruh Koth. V roce 1951 byla ale akce Kámen náhle ukončena nebo přerušena. Snad kvůli rozsáhlým čistkám komunistů mezi sebou i mezi příslušníky SNB po vzoru Sovětského svazu nebo i kvůli informaci, že Američané se o akci dozvěděli a hodlají údajně zasáhnout kvůli zneužívání symbolů USA.

Logická otázka zní, jak by se o něčem takovém vůbec mohli dozvědět? Existují zdokumentované případy, kdy příslušníci SNB věděli o akci Kámen a byli skutečnými převaděči. Po uprchlících pak posílali zprávy, k čemu u nás dochází. Trýznivé dilema pro ně nastalo, když měli uprchlíky převést a současně nahnat do pasti StB.

Naproti staré hájovně stála od roku 1937 nová hájovna č. p. 141 (dříve č. p. 70). Do té se v té době usadil soudruh Bůžek, také hajný a spolupracovník StB. Odtud by si totiž každý všiml, že se přes ulici něco divného děje. Dnes je objekt přestavěný.

Do estébácké party ještě patřil hajný Křížek z hájovny č. p. 88 v Tachovské Huti a hajný Jankovský z hájovny č. p. 104 (možná se ale usadil v hájovně ještě bez č. p., která v roce 1953 vyhořela a dnes je zde rekreační objekt e. č. 28).

Po skončení akce Kámen se po Kothovi a Bůžkovi slehla zem. Odnesli a zahladili veškerý důkazní materiál a dnes by si nikdo ani nevzpomněl, že v Kamenci někdy byli. Zapomněli ale na obecní kroniku Tří Seker a nepočítali s badatelkou paní Jandečkovou, která akci popsala v knize Kámen.
Koth byl později údajně vícekrát spatřen v uniformě vysokého důstojníka na Ministerstvu vnitra…

Hájovna ovšem celá původní už není. Místy jsou různé opravy, dostavby, přístavby, ale pokud sem půjdete v noci, ujišťuji vás, že vám to bude jedno. Atmosféra polosamoty v lese udělá své.

Současný majitel objektu je generačně příliš vzdálený událostem, které v jeho domě probíhaly. Ochotně mě ale provedl kolem domu, odpovídal na otázky a popisoval, co ještě je a co není původní. Celkem jsem si povídal se čtyřmi osadníky Kamence a všichni byli vstřícní.

Zajímavé například bylo, jak zde v dávné minulosti fungovalo vzdělávání dětí. Vždy na rok se jeden dům stal pro všechny děti z okolí školní jednotřídkou.

A teď ještě drobná rada na cestu. Hájovnu hlídá větší, relativně hodný pes, ale budí respekt. Zůstaňte na cestě a nesnažte se dostat ke dveřím hájovny nebo vstupovat do volně otevřených prostor budovy. Když k vám přijde na cestu, nemusíte zrovna utíkat, ale respektujte, že mu nebude moc po chuti, když zůstanete stát před hájovnou a budete na ni čučet.

Pokud pojedete na kole, doporučuji před hájovnou z kola slézt a jen s ním kolem projít, nebo hájovnu vrchem přes louku a les obejít.

Zvládli jste cestu kolem hájovny a pokračujete dál. Vlevo před odbočením uvidíte dům, který byl kdysi poslední školou. A pak dojdete k brodu u rybníka (na mapě bod šest). Přes cestu teče říčka Tichá a většinou se přejít suchou nohou nedá. To víte, drsný kraj v pohraničí.

Hezký rybník v létě láká ke koupání, ale zklamu vás. Je zde cedule se zákazem koupání.

Od rybníka mašírujte po slepé silnici až k budově bývalé Pohraniční stráže (na mapě bod sedm), která vznikla v roce 1951. Před areálem je i posezení na občerstvení a odpočinutí.

Je zázrak, že objekt (nové roty) stále stojí a je připomínkou časů minulých. A co víc, pokud se předem domluvíte na radnici Tří Seker, můžete zde navštívit malé muzeum železné opony. Ocení jej nejen fanoušci vojenské historie.

Najdete zde ale také seznam osob, které zemřely při překračování hranice. Je nadepsán takto:

Zde si uvědomíte, jaký rozdíl byl mezi těmi, co přecházeli hranice před únorem 1948 a těmi, kteří utíkali před totalitním režimem. A stejně tak jaký byl rozdíl mezi Finanční stráží a Pohraniční stráží.

V knize návštěv jsem našel i jeden velice zajímavý vzkaz:

Je v něm uvedeno toto:

Až opustíte objekt bývalé Pohraniční stráže, projdete osmý bod na mapě, který vás jen naviguje na zkratku lesem (možná zde najdete i houby) až sejdete k rybníku Kajetán, což je na mapě bod devět.

K rybníku budete klesat a dojdete k místu, kde stála falešná hranice. Škoda, že rybník nemůže promluvit. Škoda, že nemohl křičet, že na německé straně hranice žádný takový rybník není.

Na informační tabuli se dočtete o pěkné historii rybníka, jsou zde různé fotografie a taky neuvěřitelný příběh hoteliéra Hájka, kterého StB udržovala dlouho ve zmatení, že ještě ve věznici ve Znojmě si myslel, že je v německém vězení a jde o omyl, který se vysvětlí.

Druhý den jsem se při setmění na místo vrátil, abych nasál atmosféru noci a ticha ponurého místa falešné hranice. Chtěl jsem poznat, jaké to bylo. Když jsem byl už kousek od rybníka, vyběhla na postranní cestu z křoví lehce oděná mladá žena. Podívali jsme se na sebe, ona se otočila a zase se vytratila. V první moment mě pohled na ni dost vyděsil, pak mi došlo, že jsem se zřejmě objevil někde nevhod. Asi tudy v noci moc lidí nechodí. Pro nasátí temné atmosféry kolem rybníka bylo ale takové vyděšení dobrým začátkem.

Na hrázi rybníka se mi pak vybavil děsivý 6. díl seriálu 30 případů majora Zemana z roku 1975, který se jmenoval Bestie. Byl o poctivých příslušnících SNB a utíkání občanů z republiky po únoru 1948. Tou bestií nebyla jen falešná osoba strejčka v podání paní Zázvorkové, která uprchlíky na hranici vraždila zavedením do bažin, ale všichni, kteří je před smrtí okradli a dovedli do hájovny Kiliánka, která ve filmu shořela.

Jaká to náhoda, že i v osadě Kamenec později shořela hájovna a název rybníka Kajetán zní podobně jako Kilián, z čehož mohl vzniknout název Kiliánka. A akce Kámen potírala utíkání občanů z republiky po únoru 1948. Jen falešní převaděči byli ve skutečnosti estébáckými bestiemi, které uprchlíky někdy i vraždily. Až mě z té podobnosti zamrazilo. Mohli snad autoři seriálu už v roce 1975 mít od někoho informace o akci Kámen?

Vy ale pokračujte k přístřešku Cikánka, což je bod deset na mapě. Je na pláni, resp., mezi poli, odkud nic zajímavého vidět není. Přesto doporučuji návrat do Tří Seker přes Tachovskou Huť tímto směrem, protože u přístřešku je trochu neočekávaně naučná tabule o akci Kámen. Zde se dočtete, že jednou z prvních obětí byl zakladatel a majitel továrny ETA.

Děkuji všem, kteří se různou mírou podíleli na poskytnutí informací a mohl vzniknout tento „Top výlet“ po temných a krvavých místech naší historie s prohlídkou vzácných exponátů i kouzelné přírody Českého Lesa.

Dagmar Strnadová,
Iva Stolcová,
Jan Müller,
Jiří Jelínek,
Kamil Popule
a obyvatelé a osadníci Kamence.

Pokud máte dost sil nebo jedete na kole, vynechte bod osm a pokračujte podle následující mapy. Čeká na vás plocha zaniklé vsi Slatina (dříve Lohhäuser), kolem ní je čůrající Janovský pramen, přístřešek, útulna, pomník padlých občanů vesnice v obou válkách s varováním (Gefallene mahnen zum Frieden - Padlí nabádají k míru), dva kříže, dál pak vzácná a nepůvodní borovice rumelská, výsypka zaniklého uranového dolu Dyleň s obstojným výhledem a malý model obecní školy ve Slatině.

Šťastnou cestu

Zdroje: Autorský terénní výzkum (trasa, foto, video, rozhovory), veřejné archivní materiály ÚSTR | Slatina (Lohhäuser) | Tři Sekery | Akce Kámen | Pohraniční stráž