Ceny elektřiny v záporu? Hurá, budou nám platit za odběr!

Minulý týden přinesl můj oblíbený server oEnergetice.cz pozoruhodnou zprávu o tom, že spotové ceny elektřiny v Česku strávily v roce 2023 v záporu rekordní počet hodin. Zatímco v roce 2021 takových hodin bylo jen 33 a v roce 2022 pouze 8, vloni ohromujících 134. Proč ohromujících? Protože tolik za rok jich nebylo dosud nikdy v české historii. Laických interpretací tohoto jevu se vyrojila spousta, v mnoha případech však bylo přání otcem (a možná i matkou) myšlenky.

Jasně, taky bych se nezlobil, kdyby se nám těch „134 záporných hodin“ nějak zohlednilo v květnovém vyúčtování. To, že vloni na spotu padaly ceny pod nulu, však naše zálohy či faktury neodlehčí ani o korunu, bez ohledu na typ uzavřené smlouvy (s výjimkou těch několika málo spotových zákazníků s průběhovým měřením). Pokud si tedy tuto informaci někdo propojil s aktuálním poklesem cen a bojem o koncové zákazníky, odpověď zní: Samá voda.

Bude to znít zvláštně, ale příčinám a důsledkům záporných cen silové elektřiny porozumí snadno dobrý znalec filmové pohádky Ledové království (rovná se: rodič). Vzpomínáte, jak princezna Elsa ve vzteku udělá z celého Arendellu Sibiř a horal Kristoff si následně stěžuje, že mu kvůli tomu úplně nefrčí kšefty? Ten dialog s obchodníkem se smíšeným zbožím by klidně mohl být citován v učebnicích ekonomie…

- Víte, teď, co udeřily ty mrazy, nabídka pokulhává za poptávkou.

- Vy chcete mně vykládat o poptávce? Já se živím prodejem ledu!

A přesně jako Kristoff se cítili provozovatelé elektráren pokaždé, když bylo v elektrizační soustavě tolik elektřiny, že jsme nevěděli, co s ní. Jinými slovy pokaždé, když byla nízká spotřeba a síť zaplavilo příliš mnoho energie ze solárů a větrníků. Přesněji řečeno, necítili se tak všichni „Kristoffové“. Paradoxně právě ti, jejichž zdroje přebytek způsobili, byli v pohodě, protože cenu jim dorovnala provozní dotace (co by za to původní Kristoff dal). Všichni bez výjimek však v tu chvíli nabízeli led v zamrzlém Arendellu.

Jsme již svědky efektu onoho obřího solárního boomu v Česku? Kdepak. Ani snad nejde o to, že v porovnání s našimi „klimatickými“ ambicemi ten boom zas tak obří není, jako spíš o to, že Česko má asi podobný vliv na spotové ceny elektřiny jako váš starý diesel na rychlost Golfského proudu. To hlavní se odehrává na burze v Lipsku, a především pak v německé elektroenergetice.

Připomeňme si, jak v současnosti vypadá její na počasí závislá flotila. V solárech 81,8 GW, v onshore větrnících 61,03 GW, v offshore větrnících 8,46 GW. To je dohromady 151,29 GW, více než dvojnásobek maximálního zatížení! (nebo, chcete-li, 151 bloků Temelína)

Když se tedy nad Německem „rozfouká“ a „rozsvítí“, rázem je v síti tolik elektřiny, že by s ní Němci mohli podobně jako Islanďané vytápět chodníky. Pojďme si v elektronické tužce rozebrat pár takových situací z loňského roku.

Byla první červencová neděle. Možná jste zrovna vyrazili na dovolenou a možná si vzpomenete, že na dálnici jste potkali snad polovinu Německa. Zatímco však spotřeba domácností a podniků byla minimální, nebeského dispečera to moc nezajímalo a hnal soláry a větrníky k až nesmyslným výkonům. Ve 14:45 dosáhly 99 % zatížení německé sítě. Řiditelné zdroje na zemní plyn, uhlí či biomasu se stáhly na nejnutnější minimum nezbytné k udržení stability soustavy. Výsledek? Navzdory opatřením na straně výroby nucený masivní vývoz do zahraničí, kde o něj ovšem v tu chvíli nikdo nestál, a proto se cena jedné megawatthodiny propadla na minus 500 eur! „Vy chcete mně vykládat o poptávce?“

Nebo poslední květnová neděle. Hodiny ukazovaly kupodivu opět 14:45 (Náhoda? Nemyslím si!), a zatímco vítr prakticky nefoukal, slunce svítilo tak, že samo o sobě utáhlo až 87 % zatížení. Vše, co mohlo sjet, sjelo, všichni sousedé, kteří mohli odebrat, odebrali. A silovka byla stejně ve slevě za bezmála minus 130 eur/MWh.

Říkáte si, proč Němci ty obrovské přebytky nenastrkají do baterií, vodíku a dalších úložišť? Ptáte se správně, ale oni to už dávno dělají! A dlužno zdůraznit, že akumulačních kapacit mají už dnes obrovské množství. Nenechme se však zmást vysokými čísly - je to možná otravné, ale jako vždy musíme vše uvést do náležitého kontextu.

Do přečerpávacích vodních elektráren se Němcům vejde asi 39 GWh, to však jen v případě, že mají zrovna všechny prázdné horní nádrže (teorie). Pokud by všechny jely v čerpacím režimu na plný výkon (ještě větší teorie), dokázaly by soustavě ulevit o nějakých 9,7 GW na dobu čtyř hodin. Jak vypadá reálný provoz? Třeba onoho 2. července 2023 pumpovaly (ukládaly) přes den v rozsahu přibližně 2 – 5 GW, a přesto to na situaci nic moc nezměnilo.

Hodně zajímavě už dnes vypadá i statistický pohled na všechny možné bateriové systémy – v Německu už dosahují kapacity 72 GWh! Jenomže na klasická domácí či průmyslová bateriová úložiště připadají pouze jednotky gigawatthodin, zatímco naprostou většinu zaujímají baterie elektromobilů a plug-in hybridů. Těmi chtějí jejich majitelé dost často jezdit, což trochu komplikuje disponibilitu baterií pro síť – na druhou stranu netvařme se, že zde tato možnost není, do budoucna je jistě zajímavá.

Pro úplnost, aktualizovaná vodíková strategie Německa počítá s mohutnou výstavbou elektrolyzérů a dosažením souhrnného výkonu ve výši 10 GW. To zní fantasticky, ovšem otázka zní, zda se skutečně podaří nastartovat potřebné investice a hlavně vyřešit celou vodíkovou infrastrukturu včetně skladování a přepravy (otázku, kolik ta legrace bude stát, pro jistotu ani nevznáším).

Na závěr nezbývá než se podívat ještě na opačnou stranu stejného problému a zanalyzovat naopak situaci, kdy byla silová elektřina extrémně drahá. Jako třeba v pondělí 11. září 2023 v 19:45. Německo mělo poměrně vysokou spotřebu, nevyrábělo skoro nic ze slunce ani z větru a většinu poptávky krylo pomocí klasických tepelných zdrojů plus dovozem ze zahraničí. Arendelle postihla šílená vedra, všechno roztálo a Kristoff s nákladem ledu najednou nevěděl, kam dřív skočit. Cena 524,27 EUR/MWh a při placení se račte usmívat…

Analytici mají sice pravdu v tom, že návrat záporných cen elektřiny do české či evropské energetiky svědčí o konci energetické krize (zaplaťpánbůh za něj). Krize, která byla spojená především s nedostatkem (zemního plynu, ale třeba i funkčních jaderných zdrojů ve Francii). Zároveň se ale nyní v plné nahotě opět odhaluje jiný problém. Problém, který vůbec není nový, který se za poslední roky a měsíce dost zhoršil a který krize pouze zakrývala.

Transformace či, chcete-li dekarbonizace energetiky neprobíhá hladce ani tak rychle, jak bychom si přáli. Nová energetika nenahrazuje tu starou, ale rozvíjí se paralelně vedle ní. Hlavní příčinou je, že na masivní nástup obnovitelných zdrojů nenavazuje adekvátně masivní nástup akumulace (z dobrých důvodů - uložit kWh je totiž ještě mnohem dražší, než ji ze slunce či z větru vyrobit). Jak se zhoršuje ekonomika řiditelných zdrojů, dřív nebo později to skončí tak, že budou závislé na nějaké formě veřejné podpory. Čili spějeme do situace, kdy jedny zdroje (OZE) dotujeme, aby vyráběly, a druhé (fosilní) dotujeme, aby stály, ale v případě potřeby byly k dispozici. Je i laikovi, který neviděl Ledové království, zřejmé, že toto levné prostě nebude?

Kdy a jestli to celé někdy bude fungovat tak, aby to generovalo to, co potřebujeme (stabilní, dostupnou a ekologickou energii), to nikdo neví. Jediné, co se zdá být zatím jisté, je to, že cesta bude dlouhá a náročná. To nejlepší, co můžeme udělat k tomu, aby byla úspěšná, je kritická diskuze. Tak v ní pokračujme.