Článek
Disclaimer: Marxův Kapitál mě odradil už po několika stránkách, beztřídní společnost považuji za nebezpečnou utopii a soukromé vlastnictví je pro mě nedotknutelné (v mezích zákona). Za nejméně špatnou formu vládnutí považuji demokracii a za nejméně špatný ekonomický systém tržní kapitalismus. To mi však nebrání v tom, abych se dokázal podívat zcela pragmaticky na některé plány a projekty, které nepřežily rok 1989. A k vlastnímu úžasu zjistil, že naše energetika už mohla být dnes prakticky dekarbonizovaná.
Nářků nad tím, že Temelín nemá čtyři bloky, ale jen dva, už bylo, myslím, až až. Přesto stojí za to připomenout si, kdy a jak se ty dva bloky poztrácely:
Jaderné ztráty a nálezy č. 1, přelom let 1989/1990: Kampaň Greenpeace Stop ČSSRnobyl (později ČSFRnobyl) postavená na jedné odborně nezpůsobilé studii a následné rozhodnutí federální vlády Mariána Čalfy o dobudování prvního a druhého bloku Temelína a zakonzervování stavby třetího a čtvrtého bloku na úrovni dokončených zemních prací na základové spáře.
Jaderné ztráty a nálezy č. 2, rok 2004: Euforie po spuštění prvních dvou bloků Temelína neměla dlouhého trvání. Další rozšíření elektrárny zamítli zastupitelé Jihočeského kraje.
Jaderné ztráty a nálezy č. 3, období 2009-2014: Po pěti letech jihočeští zastupitelé otočili a dostavbu Temelína podpořili a pak už to šlo ráz na ráz – EIA, výběrové řízení na zhotovitele, vyloučení společnosti Areva kvůli nesplnění podmínek… Jenomže nakonec byl tendr zrušen kvůli neochotě státu garantovat výkupní ceny.
Po 34 letech handrkování to dnes opět vypadá, že se jednoho krásného dne nových bloků Temelína nejspíš přeci jen dočkáme (při troše štěstí). O to pikantněji vyznívá, že přestože se bavíme o mamutích blocích 2× 1000 MW, původně mělo jít jen o jednu z mnoha investic. Podle představ komunistických plánovačů totiž na území Česka neměly stát dvě jaderné elektrárny, ale rovnou pět!
Na Novojičínsku, přibližně v místech, kde dnes končí nejzápadnější úsek dálnice D48, leží vesnička Blahutovice. Je tam krásná kaple, všeho všudy asi 70 domů, rozhledna a to je všechno. O této obci byste asi neměli šanci uslyšet. Kdyby se v její blízkosti neuvažovalo o výstavbě obří jaderné elektrárny. Ano, obří! Na papíře stálo 4 × 1000 MW a uvedení do provozu v letech 2003-2006. Odpadní teplo mělo vytápět Ostravu… Ty samé parametry měl i projekt elektrárny Tetov na Pardubicku s termíny dokončení v letech 2004-2008. V obou případech byla však příprava po roce 1989 zastavena a od té doby se záměry (k nelibosti místních obyvatel) vždy jen tu a tam nesměle vynoří z diskuzí o rozvoji české energetiky, aby se hned zase rychle zanořily (k úlevě místních obyvatel).
Ale pozor, to ještě pořád není všechno. Stavět se měla ještě jaderná elektrárna Severní Čechy, a to buď u Chotěšova, Sokolova nebo Počerad. V maximalistické variantě se zde uvažovalo až o výkonu 6000 MW ve čtyřech výrobních blocích. Myšlenka byla pochopitelně taková, že tímto způsobem by se postupně nahradily uhelné elektrárny a regulační výkon by poskytly soustavě nově vybudované (rovněž gigantické) vodní či přečerpávací elektrárny. Tehdy se tomuto procesu pochopitelně neříkalo dekarbonizace a cíle byly úplně jiné. O to pozoruhodnější ale je, že dnes bychom z jiných důvodů možná docela rádi směřovali k něčemu velmi podobnému (kdybychom na to měli dostatek kapacit).
Asi nemá cenu všechno ty megawatty sčítat dohromady a výsledné hausnumero s triumfálním úsměvem porovnávat s maximálním zatížením české soustavy (no tak dobře, jen cvičně: 18 000 MW vs. 12 000 MW). Komunistická výrobní základna byla evidentně projektována na úplně jinou ekonomiku s výrazným podílem těžkého průmyslu a minimálními úsporami. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že i kdyby se podařilo realizovat byť jen polovinu záměrů, naše energetika by už dnes byla prakticky bezemisní a na nejlepší cestě k elektrifikaci dopravy, vytápění a průmyslu, tedy dekarbonizaci celé ekonomiky.
Připomeňme si argumenty, proč se vlastně někde stavba zakonzervovala a jinde se nekoplo ani do země: technická náročnost, výhled extrémně dlouhé výstavby, finanční zátěž, bezpečnostní rizika, NIMBY efekt, nedostatek dodavatelských kapacit, odpor ekologických aktivistů… Nepřipomíná vám to náhodou něco? Ano, je dost dobře možné, že se nám historie slovy Marka Twaina i v tomto případě „rýmuje“. To, co nám dnes připadá jako investičně a administrativně neúnosné, bude za dalších deset dvacet let ještě mnohem neúnosnější. Budeme si znovu rvát vlasy za to, že jsme dříve neměli dostatek odvahy? Těžko říct. Na druhou stranu nelze zapomenout na to, že při posledním pokusu o dostavbu Temelína reálně hrozilo, že dodavateli budou Rusové…
Takže co si z toho všeho vlastně odnést jako ponaučení? Výstavba jaderného bloku je vždy nesmírně složité politické rozhodnutí, které vyžaduje nejen odvahu, ale také rozvahu a vizi. Pro začátek by možná stačilo, kdybychom si přiznali, že snažit se o to, aby tento krok byl dokonale zodpovědný, rovná se neudělat ho nikdy. Vždyť sotva víme, kolik bude stát elektřina příští rok. Kolik ale bude stát na konci třicátých let, kdy by mohl jít do provozu první nový jaderný blok? A kolik na konci století, kdy by tento blok mohl jít do důchodu?
Určitě nic nezkazíme, pokud se společně pokusíme rozvinout seriózní diskuzi bez ideologie a naprosto otevřeně pojmenovat všechna pro a proti. Při této příležitosti bych si dovolil jediné doporučení. Bacha na ty zkratky. JETE či JEDU jako Temelín, respektive Dukovany, to je ještě ok. Ale zkoušet naprosto vážně prorazit s akronymem JEBLA (jaderná elektrárna Blahutovice), notabene ještě nedaleko od Ostravy, je podle mě předem odsouzeno k nezdaru.
