Německo je významný energetický oportunista, Česko největší altruista

Mou rodinou se táhne bizarní tradice. Vychází z přesvědčení, že je dobré si v průběhu života cosi systematicky zapisovat. Dědeček si zapisoval veškerou útratu. Otec zase jízdy autem plus tankování. Bratr kdysi dokonce počasí, ale docela brzy s tím přestal, když jsem se po něm začal opičit.

Proti světovým „zapisovačům“ jsme ale všichni žabaři. Grafik Nicholas Felton vydával výroční zprávy o tom, kolik vypil kávy, kam cestoval nebo s kým se setkal. Jistý Robert Shields (protestantský kněz a středoškolský učitel!) si pak dokonce zaznamenával v pětiminutových intervalech úplně všechno, včetně návštěv toalety (to muselo tedy být doslova strhující čtení).

Dnes máme my všichni trpící touto úchylkou velkou výhodu v tom, že ve většině případů už fakticky nic zapisovat nemusíme, protože to za nás dělají automatické systémy v chytrých aplikacích či hodinkách. Ze „zapisovačů“ se tak měníme v pouhé „pozorovače“, a někteří z nás se dokonce sdružují ve speciálním hnutí zvaném Quantified Self, v němž systematicky sledují svůj spánek, pohyb, nálady, stravování nebo produktivitu, aby pomocí dat lépe porozuměli sami sobě.

Já jsem sice taky divný, ale tak daleko v datovém „voyeurismu“ nejdu. Mně stačí výroba elektřiny v různých zemích, přeshraniční toky v Evropě, krátkodobé kontrakty a pár dalších životně důležitých veličin. A protože to všechno sleduji už mnoho let, klíčila ve mně dlouhá léta obava, že evropskou energetikou budou v budoucnu cloumat obří nedostatky střídající se s obřími deficity (čti: extrémně vysoké a extrémně nízké ceny). Teď už vím, že ta obava není na místě. Ono už se to dávno děje!

Už si nepamatuji, kdy jsem poprvé použil termín „energetický oportunismus“. Umělý inteligent tvrdí, že až letos v dubnu, já ho ale čtu už v článku z října 2023, byť pouze mezi řádky. K pohádkovému ztvárnění tohoto fenoménu jsem se však odhodlal až 1. září letošního roku, tedy stylově v den, kdy se děti po měsících zevlování vracely do školy.

Mimochodem na základě té pohádky jsem později nechal umělého inteligenta nakreslit dvě nejtypičtější (čti: německé) případy oportunismu: Hrnečku, vař!

A hrnečku, dost! Věřím, že k těm obrázkům není třeba nic dovysvětlovat.

Ale nepředbíhejme. Až do podzimu 2026 jsem pořád mluvil jen o pocitech. A pocity se, jak známo, hodí spíš do vztahů a do fotbalu (Bru-nes! Bru-nes! Sorry, já musel…). Do energetiky patří data. Za celou tu dobu, co s tématem žiji, tedy minimálně tři roky, se mi nedařilo energetický oportunismus kvantifikovat. Budiž mi omluvou, že mi v tom bránila objektivní překážka – přirozená lenost. Pak ale přišla nabídka přednášet a následně vést panelovou diskuzi na jubilejním 20. ročníku prestižní slovenské konference Energofórum…

Protože jsem povahou i znamením zvěrokruhu střelec, z nerozvážnosti jsem rovnou přislíbil premiérové představení parametrického modelu. Tedy něco, na čem jsem tehdy ještě neměl ani „hrábnuto“. I otevřel jsem Excel a jal jsem se datlovat a počítat doslova miliony buněk (přesně jsem to ze zvědavosti později spočítal makrem na 15 370 069 buněk, čímž se celkem vysvětlilo, proč má ten soubor skoro 143 MB).

A během pár týdnů spatřila světlo mé kanceláře Teorie energetického oportunismu, parametrický model, který odpovídá na otázku, jak se chovají různé evropské energetické systémy při mimořádně příznivém a mimořádně nepříznivém počasí. Přesněji řečeno, jak často se jednotlivé země uchylují k extrémnímu exportu či extrémnímu importu v závislosti na tom, zda (ne)fouká či (ne)svítí.

Jak to ale rozumně kvantifikovat? Maličkost. Stačí prostě v každém energetickém systému projít všech 8760 hodin (respektive 35 040 čtvrthodin) a u každé se podívat na výrobu solárů a větrníků proti zatížení a zároveň na přeshraniční toky.

Úplně nepodstatná, ale docela žertovná odbočka: Všimli jste si, že soláry a větrníky navzdory svým poměrně unikátním vlastnostem nemají v češtině a možná ani v dalších jazycích exaktní sdružující termín? Zapomeňte na obnovitelné zdroje energie (OZE), tam straší voda, případně i biomasa. V bezemisních zdrojích zase poněkud zaclání jádro. Nejblíže jsou Inverter-based resources (IBR), tedy zdroje připojené k síti přes střídač – proto taky používám právě tento termín a tuto zkratku (a tiše doufám, že v ní nikdo nezpozoruje nadbytečné baterky).

Když jsem v posledním Briefingu Vysokého napětí nahlas přemýšlel o nějakém vhodném novotvaru, kolega Mirek Hašek mi přivodil bolení v temeni z nezastavitelného smíchu. Napřed mě načal složeninou „větsol“ (která připomínala Vietkong), aby mě totálně dorazil „sovětem“.

Konec odbočky, jdeme na představení modelu.

Níže uvedený graf je pouze ilustrační, docela srozumitelně však ukazuje, jaké provozní intervaly nás zajímají:

1. Když země při vysokém podílu IBR na zatížení v čisté bilanci hodně vyváží, je to oportunistický export.

2. Když při stejné konstelaci počasí a spotřeby naopak v čisté bilanci hodně dováží, je to altruistický import.

3. Když země při nízkém podílu IBR na zatížení v čisté bilanci hodně dováží, je to oportunistický import.

4. A konečně když při stejné konstelaci počasí a spotřeby naopak v čisté bilanci hodně vyváží, je to altruistický export.

Co je to „vysoký“, „nízký“ a „hodně“? U každé země, a dokonce i v každém roce něco jiného. Rozhodl jsem se totiž pracovat přes percentily skutečných provozních dat. Vysoký čistý podíl IBR na zatížení = horních 20 % sledovaného rozdělení, nízký = dolních 20 %. Hodně exportovat či importovat = horních 20 % čistého exportu či importu.

Aby bylo zcela zřejmé, o co mi jde, vrátím se ještě k obrázkovému jazyku (všechny role už by vám měly být povědomé):

1. Oportunistický export si představte jako „Hrnečku, vař!“, tedy situaci, kdy svítí/fouká a daná země „zaplavuje“ své sousedy.

2. Altruistický import symbolizuje tzv. „Jedlík“, který navzdory tomu, že svítí/fouká, ochotně spořádá přebytky od sousedů.

3. Oportunistický import odpovídá situaci „Hrnečku, dost!“, při níž nesvítí/nefouká a země „vysává“ elektřinu od sousedů.

4. Konečně k altruistickému exportu odkazuje „Kuchař“ nápadně podobný Zdeňku Pohlreichovi – stará škola, která uvaří i za špatného počasí.

Obecně lze říct, že oportunisté využívají přeshraniční profily k řešení bilance mezi výrobou a spotřebou, zatímco altruisté jsou těmi, kdo jim v tom navzdory nepříznivým podmínkám pomáhají.

Důležité upozornění: Nepředstavujme si, že jde o oportunismus či altruismus výrobců či spotřebitelů. Co je třeba altruistického na tom, že si výrobce nechá zaplatit raketu za export do zahraničí ve večerní špičce? Nebo co je oportunistického na tom, že země A snižuje svým exportem cenu elektřiny zemi B? V rámci modelu vnímám oportunismus a altruismus čistě jako vlastnost systému, který musí respektovat algoritmus EUPHEMIA fungující na principu všeobecného blaha (co nejnižší ceny pro všechny).

Než se vrhneme na výsledky, prozradím vám ještě zbývající parametry a omezující podmínky. Analyzoval jsem rok 2025 a 23 zemí z EU-27 plus Norsko. Na přeshraničních profilech mě zajímaly pouze obchodní toky, protože ty lépe vyjadřují skutečnou motivaci systému. Fyzikální toky jsou zatíženy síťovými omezeními, a proto jsem je používal pouze jako kontrolní parametry (stejně tak day ahead ceny).

A teď to nejdůležitější: Výsledné hodnoty nevyjadřuji v počtech čtvrthodin či hodin, ale v normalizovaném tvaru, tedy v procentuálním podílu daného fenoménu na sledovaných stavech. Když tedy například některá země vykazuje 35 % oportunistického exportu, znamená to, že při vysokém podílu IBR na zatížení má ve 35 % případů vysoký čistý vývoz elektřiny.

Konec teorie, vzhůru do praxe!

Evropského šampiona v oportunistickém exportu byste asi neuhodli. Je to Bulharsko s padesátiprocentním podílem. Hned za ním je kupodivu Švédsko (tuto divnost vysvětlím později) a na třetím místě ne zrovna překvapivě Španělsko. Všechny tři země přitom vyprávějí Evropě „Hrnečku, vař!“ 10 % doby z celého roku! Tento druh chování je naopak zcela abstraktní v Itálii, na Slovensku a v Česku.

Situace „Hrnečku, dost!“ je velice důležitá, protože vysvětluje lokalizaci typických cenových infekcí: Německo, Balkán, Pobaltí. Naopak Slovensko, Česko a Švédsko lze v tomto ohledu považovat za zodpovědné „pacienty“, kteří nikdy nikoho nenakazí. Povšimněte si ještě role Dánska – to je klasický větrný „zaplavovač“ (když fouká) a zároveň „vysavač“ (když nefouká). Naproti tomu Švédsko je pouze větrný „zaplavovač“.

Když se na věc podíváme z opačného pohledu, uvidíme altruisty. Napřed se zaměříme na export, tedy variantu „kuchařů“, kteří pomáhají nakrmit hladové krky ze sousedství. A teď, milí krajané, ale i bratia – chalani zo Slovenska, povstaňte, nadměte hruď a zapějte národní hymnu: Česko je suverénně největší exportní altruista Evropy a Slovensko drží těsné druhé místo před Norskem! Ovšem pozor. Nám, Čechům, přísluší prvenství jen dočasně. Pokud odejdeme od uhlí a nepodaří se nám za něj najít adekvátní náhradu, přijdeme i o titul mistrů Evropy v altruistickém exportu. Jinak řečeno naplní se slova Václava Bartušky o tom, že přestaneme být součástí řešení a staneme se součástí problému. Že altruismus už teď není v Evropě úplně oblíbený sport, o tom svědčí fakt, že deset zemí zaznamenalo v roce 2025 exportní hodnotu nula.

Pokud vás čím dál tím víc zaráží to Švédsko, které má jako jaderná a vodní velmoc v altruistickém exportu „pouze“ 4,5 %, tak vězte, že jde o zavádějící výsledek modelu, který se prostě moc neumí popasovat s extrémně přebytkovými či naopak extrémně deficitními zeměmi. Ze stejného důvodu vychází divně i Francie. Tyto země prostě vyvážejí pořád, a jsou tak objektivně největšími altruisty ze všech. Model jen zohledňuje, že při dobrém počasí jsou exporty silnější.

Poslední typ „Jedlík“ pomáhá sousedům zkonzumovat, co jim navařily jejich kouzelné hrnečky. A tady se opět můžeme bít v prsa, bratia, lebo Slovensko je prvé a Česko druhé. Zcela určitě to souvisí s tím, že fungujeme jako frekventovaná energetická křižovatka, která usměrňuje převažující toky ze severu na jih, případně ze západu na východ. A samozřejmě i s tím, že máme docela málo IBR (Slovensko skoro žádné). Další altruisty je třeba okomentovat z pohledu motivace: Portugalci jsou jakousi „odpadní rourou“ Španělska a Norové typicky šetří vodu v přehradách, když v Dánsku fouká. Pokud vás pobavila ta Itálie, tak mě taky – jako chronický importér fakticky ani netuší, co to altruismus je. Ovšem model je postavený tak, že Itálie vykazuje docela vysoký altruistický import, což je samozřejmě zavádějící.

Už vám z těch map jde hlava kolem, co? Nezoufejte, zbývají jen dvě a jsou to ty nejdůležitější. Docela dlouho jsem přemýšlel, jak z toho všeho odvodit jednoduché závěry a stanovit, kdo je tedy celkově spíše oportunistou a kdo altruistou. Za tímto účelem jsem vytvořil dva diferenciální modely. První se na problematiku dívá čistě z pohledu exportů a klade si otázku, zda u dané země převažují ty oportunistické či altruistické. Výsledek lze interpretovat jako odpověď na otázku, o kolik procentních bodů jsou častější vysoké exporty, když svítí/fouká, než když nesvítí/nefouká. Největšími exportními oportunisty jsou Bulharsko a Španělsko. Třetí Švédsko bych nebral moc vážně, tam to skutečně vyplývá spíš z permanentních exportů. Největšími exportními altruisty jsou pak Česko, Slovensko a Norsko.

Druhý diferenciální model udává, zda u dané země převažují oportunistické či altruistické importy – jinými slovy: o kolik procentních bodů jsou častější vysoké importy, když nesvítí/nefouká, než když svítí/fouká. A tady moc neřešme šampiona z Litvy ani stříbrné Dánsko. Nejděsivější je bronzové Německo, které jako jeden z největších energetických systémů Evropy s nejvíce sousedy patří k největším „vysavačům“ výkonu při špatném počasí. Na opačné straně žebříčku figurují opět Slovensko, Česko a trochu překvapivě Portugalsko.

Závěry budou poněkud neveselé, truchlivé. Po dvaceti letech politiky ve stylu „OZE za každou cenu a nic jiného“ evropská energetika skutečně upadá do střídání obrovských přebytků s obrovskými deficity. Zde je třeba zdůraznit, že stabilitu soustavy potenciálně ohrožuje obojí – při absorbování přebytků od sousedů totiž systém přichází o synchronní zdroje, a tím i o setrvačnost, schopnost řídit jalový výkon (tedy i napětí) a další důležité veličiny. Všichni nadále staví soláry a větrníky, méně už baterie a sítě a skoro nikdo stabilní zdroje. Systémový oportunismus, kam se podíváš, zato základní osa altruismu se spíše postupně bortí.

Sluší se dodat (a já jsem to už i trochu naznačil), že větrný oportunismus je pro celkový evropský systém většinou příznivější než sluneční, protože vítr má napříč regiony trochu větší variabilitu než slunce. Na druhou stranu sluneční rytmy zase lépe odpovídají tomu, co potřebuje akumulace.

Sluší se dodat i to, že z modelu THEO nesmíme číst víc, než nám doopravdy říká. Například importní oportunismus nemusí nutně znamenat, že daná země nemá k dispozici dostatek stabilních zdrojů k pokrytí vlastní spotřeby. Na druhou stranu exportní altruismus explicitně dokazuje, že daná země takovou kapacitou disponuje, a dokonce zvládá ještě vyvážet elektřinu do zahraničí. A do třetice: model z podstaty věci vždy někoho označí za oportunistu a někoho za altruistu. Nicméně je evidentní, že v evropské energetice už dlouho sledujeme dvě nezpochybnitelné tendence: Zatímco u oportunismu stoupá konkurence, altruismus začíná být výsadou čím dál užší (převážně jaderné) elity.

Přímým důsledkem pochopitelně nebudou hned blackouty, ale především stoupající cenová volatilita a čím dál častější a intenzivnější patologické jevy moderní energetiky: krácení výroby IBR a redispečinky. Přímou příčinou tohoto stavu bylo totální rozbití investičního prostředí, které nás uvrhlo na dlouhou dobu do závislosti na nových a nových dotačních steroidech (a teď nemám na mysli jen provozní podporu pro OZE, ale i kapacitní mechanismy pro klasické elektrárny).

Ptáte se co s tím? Kdybych to věděl, tak už sedím na ministerstvu průmyslu a obchodu. Osobně si myslím, že v krátkodobém (havarijním) horizontu je třeba investovat do akumulace a flexibility na straně spotřeby (byť si o tom jako stoupenec zdravého ekonomického růstu a znalec Jevonsova paradoxu myslím své) a dále racionalizovat rozvoj IBR. Střednědobě nám nezbývá než pokračovat v masivních investicích do síťové infrastruktury a vybudovat na rozumných místech rozumné kapacity ve flexibilních paroplynech. To nejdůležitější, vyztužit baseload novou jadernou flotilou, bohužel stihneme až v horizontu dlouhodobém (jestli vůbec).

Na závěr si proto neodpustím ještě jednu provokativní otázku: Není na čase se zamyslet nad reformou samotného trhu a jeho designu? Je opravdu v pořádku, že před branou operátora trhu stojí všichni výrobci v jedné a té samé frontě, když objektivně nabízejí trochu jiný produkt? Proč se má ten, kdo umí vyrobit elektřinu zcela bez ohledu na počasí dívat na záda někomu, kdo spoléhá na to, že bude foukat?

Diskutujme, hádejme se. A abychom zvýšili pravděpodobnost, že na něco společně přijdeme, já mezitím budu dál rozvíjet model THEO.

Energetice zdar a Vysokému napětí zvláště!