Haag zakázal reklamu na výletní lodě. Planeta je zachráněna

„Vyzývám všechny země, aby zakázaly reklamu fosilních společností. A naléhám na zpravodajská média a technologické společnosti, aby přestaly zveřejňovat reklamu na fosilní paliva,“ hřímal generální tajemník OSN António Guterres v New Yorku na začátku června letošního roku. A co byste řekli? Měl ho tam! Uplynulo sotva čtvrt roku a první město na světě skutečně zakázalo reklamu na vybrané zboží a služby s vysokou uhlíkovou stopou.

Skoro si říkám, že jestli má šéf největšího mezinárodního společenství na světě takovou moc, tak by příště mohl „vyzývat“ a „naléhat“ i v jiných, možná důležitějších oblastech: Třeba aby se Rus stáhl z Ukrajiny, aby se Číňanovi přestaly sbíhat sliny na Tchaj-wan, aby ve Španělsku konečně přestalo lejt a aby fotbalisté Sparty přestali hrát takovou tužku…

Zpráva o zákazu fosilní reklamy v Haagu oblétla svět. Pravda, jediným důvodem bylo nejspíš ono světové prvenství této legislativní vymoženosti. Pokud by snad na sociálních sítích nějaký šťoural pochyboval nad skutečnými dopady, byl by okamžitě umlčen s tím, že symbolické přínosy jsou neměřitelné. Takže by mu nezbylo, než se rozloučit alespoň oblíbeným sarkastickým MEME…

Ve virblu agenturních tamtamů ovšem trochu zaniklo, co přesně to Haagané (Haagáci, Haagští, ksakru, jak se jim správně nadává?!) vlastně zakázali. Kdo umí nizozemsky, může si to přečíst v dokumentu Stunt niet met het klimaat. My ostatní si počteme v neoficiálním, ale anglickém překladu.

Vyhláška zavádí novou reklamní politiku ve veřejném prostoru. Ve zkratce zakazuje zveřejňování reklamy na něco, co „velmi zhoršuje klimatickou krizi“. A teď dávejte dobrý pozor, jak je to „něco“ definováno. Primárně směřuje „ban“ pochopitelně přímo na fosilní paliva s odůvodněním, že „tento typ reklam má za cíl povzbuzovat zákazníky a firmy v tom, aby pokračovali v jejich využívání.“ V textu přímo stojí příměr k tabáku, který je podobně škodlivý pro naše plíce jako fosilní produkty pro Zemi.

Vtipné je, že dokument zahrnuje i revize, takže odhaluje, že původní „hardcore“ varianta obsahovala i zákaz reklamy na maso… Nakonec se ale vyhláška „omezila“ na tyto oblasti:

· Produkty – fosilní palivo používané pro transport (benzín, nafta, plyn) a výrobu elektřiny a tepla

· Služby (cestování vzduchem a po moři) – letadla a lodě na fosilní paliva, dokonce i dovolená do destinací mimo Evropu! (v nichž není let nebo plavba zahrnuta)

· Služby (auta) – nové dopravní prostředky a pronajaté dopravní prostředky se spalovacím či hybridním (!) motorem

· Společnosti těžící ropu a plyn, letecké společnosti, letiště

Disclaimer. Abychom si rozuměli, nezpochybňuji klimatickou změnu ani to, že naší planetě nedělá úplně dobře. Nezpochybňuji ani vliv člověka, a dokonce ani naději, že když se ten člověk bude fakt hodně snažit, může s tím ještě něco (málo) udělat. A v tomto textu nechci ani bagatelizovat význam Evropy, jejíž podíl na světových emisích je již dnes docela malý. Možná vás to překvapí, ale fandím veškerým efektivním snahám o snižování emisí skleníkových plynů (s velkým důrazem na slovo „efektivní“, modří vědí) a vlastně i jakémukoliv sociálnímu úsilí o to, aby se tu s námi příroda necítila jako nemanželské dítě na rodinné oslavě…

Dokázal bych si však představit rozumnější opatření než pokus o zákaz fosilní reklamy a v tomto textu bych rád vysvětlil proč. Nemůžu se zbavit pocitu, že tak, jak je zákaz nastaven, rozhodně nepokrývá všechny emisně náročné produkty a služby. Při vší snaze půjde tedy vždy jen o pouhý nesmělý (a z podstaty vždy poněkud nespravedlivý) pokus. Pokud bychom v Nizozemsku, Česku a skoro kdekoliv jinde chtěli skutečně zakázat reklamu na uhlíkově náročný způsob života, z veřejného prostoru by musela zmizet prakticky veškerá reklama (ponechám stranou otázku, jestli by to byla taková tragédie).

Blíží se Vánoce, proto jistě oceníte tip na dárky, které by byly originální, a přitom ne přiblblé (což je dost exkluzivní kategorie). Vřele doporučuji knihu kanadského vědce českého původu Václava Smila „Jak svět doopravdy funguje“ vydanou na začátku loňského roku. Asi vás uvrhne trochu do deprese, ale na druhou stranu vás donutí vnímat svět kolem sebe bez klimatických příkras, takový, jaký je (převážně bohužel stále beznadějně fosilní).

Napřed si vezměme třeba takovou základní potravinu – pečivo. Podle haagské vyhlášky by se v ulicích klidně mohlo vyjímat s akční cenou na billboardu supermarketu Jumbo. Když ale vezmeme do ruky kalkulačku a zohledníme energetickou náročnost pěstování pšenice a jejího mletí, pečení těsta a finální přepravy ke koncovým zákazníkům, dostaneme ekvivalentní spotřebu fosilních paliv 210 až 250 ml/kg. To znamená, že supermarketový koš se sto chleby už energeticky skoro odpovídá spotřebě plně natankovaného dieselu…

Kuřecí maso kupodivu nevychází o moc hůř (tím spíš je zarážející, že hardcore návrh haagské vyhlášky počítal se zákazem jeho inzerování). Výkrm obilninami (se započtením dopravy), odchov, porážka, zpracování na maloobchodní prodej, skladování, chlazení a tepelné zpracování podle Smila dohromady vycházejí na 300-350 ml/kg.

Nevadí, tak nebudeme jíst pečivo ani maso. Některé druhy zeleniny mají sice na vegetariánství trochu vyhraněný názor, ale když jde o záchranu planety, tak by se snad mohly přemoct. Pojďme ve velkém baštit rajčata! Co říká Smil? Začátek vypadá ještě relativně pohodově. Vysoce specializované pěstování, většina evropských odrůd pochází z Itálie a Španělska. Ale pak to přijde. Skleníky (někdy i vytápěné!), fóliovníky, plastové fólie na překrytí půdy, insekticidy, fungicidy a hlavně hodně moc hnojiva (rajčata jsou v tomto ohledu desetkrát náročnější než taková kukuřice). Ještě samozřejmě dálková doprava. Výsledek? Tak třeba rajčata z vytápěných fóliovníků ve španělské Almeríi zakoupená ve skandinávském supermarketu „stojí“ v ekvivalentu fosilních paliv 650 ml/kg. Čili až si budete ve Stockholmu pochutnávat na jednom středně velkém rajčeti, uvědomte si, že kvůli němu bylo spáleno zhruba pět čajových lžiček nafty.

Asi nemá cenu dále pokračovat. Jak vezmeme do ruky kalkulačku a v úvahu veškeré procesy a vstupy nezbytné k výrobě daného zboží či zajištění dané služby, zákonitě dospějeme k závěru, že skoro všechno by se vešlo do definice „velmi zhoršuje klimatickou krizi“: Nejen chleba, kuřecí maso, rajčata, ale také dětské dudlíky, plastová brčka, konfekce z Bangladéše či zadání obrazu „Godzilla před soudem, olejomalba“ umělé inteligenci.

U jedné komodity bych se ale přeci jen na závěr rád zastavil. U elektřiny. Protože vyhláška zmiňuje pouze tu špinavou fosilní (a stejně tak špinavé fosilní teplo), plyne mi z toho závěr, že běžný prodejce energií, který se úplně nechlubí tím, že nakupuje od plynařů či uhlířů (proč by to taky dělal?), inzerovat může. Že je to vlastně taky špatně, o tom nás přesvědčí energetický profil Nizozemska.

Nejprve se podíváme klasicky na instalovaný výkon. K roku 2023 soláry 24,3 GW, větrníky 10,8 GW. Když to vztáhneme k velikosti energetiky definované průměrným zatížením, je to jako kdybychom v Česku měli ve sluníčku 14,4 GW (4× tolik než doopravdy máme) a ve větru 6,4 GW (19× tolik!). Wow. Pak už je to teda trochu horší. Zemní plyn 18,4 GW, černé uhlí 4 GW a dál už to vlastně nestojí moc za řeč. No tak dobře, ještě ZEVO (0,8 GW), jádro (0,5 GW) a biomasa (0,4 GW).

Co výroba? V roce 2023 se sice větrníky (23,7 %), soláry (17,3 %) a bioplynky (6,8 %) snažily, seč mohly, ale přesto v elektrickém mixu dominoval plyn (37,7 %), kterému sekundovalo uhlí (6,9 %), a dokonce i mazut (4,2 %). Když se to posčítá, vychází to tak půl na půl. Tedy polovina elektřiny čistá, polovina nečistá. Podobně jako u nás. Řekl by někdo, že máme čistou energetiku? Asi těžko.

Jasně, když fouká, je toho plynu potřeba trochu míň…

…ale o to víc je ho potřeba, když nefouká.

Nenechme se přitom zmást. Nizozemsko sice má vlastní zemní plyn, a dokonce ho i vyváží, ovšem s naprostou většinou zemí (s výjimkou Německa) má deficitní saldo exportu a importu – dováží hlavně z Norska, Belgie či Velké Británie.

Když pak vezmeme v úvahu nejen elektřinu, ale celkovou primární energii, kterou Nizozemci potřebují v domácnostech, průmyslu, dopravě a dalších sektorech, zjistíme, že navzdory veškeré snaze pokrývá i v této progresivní zemi přes 80 % spotřeby ropa, zemní plyn a uhlí.

Čímž se dostáváme k závěru, že uhlíkově problematické je vlastně všechno, na co je potřeba nějaká energie. Což je skoro všechno…

Výše uvedené vznáší nepříjemnou otázku. Kdy tedy začne ona skutečná dekarbonizace? Odpověď zní docela povzbudivě: Až si uvědomíme, jak moc a kde všude jsme stále závislí na fosilních zdrojích.