Článek
Soláry a větrníky vyrábějí nejlevnější elektřinu na trhu! Ne, ne, kdepak, soláry a větrníky jsou naopak suverénně nejdražší! Taky máte pocit, že debata o energetice se u nás občas redukuje na překřikování dvou táborů, které by spolu na pivo asi nikdy nešly? Protože osobně nepatřím ani k jednomu ani k druhému, dovolím si využít jedinečnou příležitost srozumitelně vysvětlit, jak je to doopravdy (a vystavit se riziku, že to pěkně schytám z obou stran).
Ve skutečnosti mají tak trochu pravdu oba tábory (kousek od „synkáče“ je fantastická hospoda Zlý časy, co takhle zakopat energetickou sekeru právě tam?). Obnovitelné zdroje skutečně zlevňují elektřinu, tu silovou. Na trh dokonce vstupují za nulovou cenu – no nekup to! Vyplývá to jednak z přednostního přístupu těchto (dotovaných) zdrojů na trh a jednak z poněkud banální představy, že sluneční záření a vítr jsou „paliva“, která nic nestojí.
Jenomže pravdu mají i ti, kdo tvrdí, že OZE jsou mastné jako hranolky na plovárně. Jejich produkce je totiž závislá na počasí (já vím, že to víte, všichni to vědí, ale kupodivu se to pořád uspokojivě nepropisuje do debaty o budoucnosti energetiky). Fakticky tedy vyrábějí kvalitativně něco trochu jiného než řiditelné zdroje, které lze zapnout, vypnout, ztlumit či „ohulit“ dle potřeb trhu. Pokud bychom si tedy chtěli hrát na rovné podmínky (a to bychom v tržním prostředí fakt měli), musel by za každou fotovoltaickou či větrnou elektrárnou stát záložní stabilní zdroj či baterie odpovídající velikosti.
Celkem nekompromisně porovnává nejrůznější náklady energetických zdrojů ve své loňské analýze Bank of America, jedna ze čtyř největších bank v USA. Zpráva, která reprezentuje investiční doporučení pro klienty (a je tedy motivována čistě ekonomickými intencemi, nikoliv ideologií), zohledňuje nejen celkovou výrobu zdroje za dobu životnosti (LCOE), ale také systémové náklady odrážející závislost na počasí (LFSCOE). Za těchto podmínek vychází jako suverénně nejlevnější zdroj jádro a obnovitelné zdroje jsou naopak násobně dražší. Podobně jednoznačné rozdíly vykazuje i srovnání materiálové náročnosti výstavby na jednotku vyrobené energie, odhadované životnosti, návratnosti původně vynaložené energie či nároků na obestavěný prostor.
To ale samozřejmě nic nemění na tom, že když budeme mít větrník na každém kopci a solár na každé střeše a louce a baterie a přečerpávačky tak nějak všude (s tou výjimkou, že větrník nemůže stát na kopci, který jsme už jednou seříznuli kvůli přečerpávačce), silovka nám v ročním průměru spadne na krásně nízké ceny, protože ošklivé fosilní zdroje (zatížené povolenkou) budou vyrábět jen občas, když náhodou nebude svítit ani foukat.
Špatná zpráva č. 1: Ať už silovka bude klesat, jak bude umět, regulovaná složka s naprostou jistotou poroste. A to hodně, protože někdo (zákazník) bude muset zaplatit nezbytné posílení distribuční a přenosové soustavy a další investice do infrastruktury. Už poměrně nepatrné zdražení distribuce přitom vloni málem vyvolalo revoluci…
Špatná zpráva č. 2: Zbývající fosilní elektrárny budou v důsledku nárůstu OZE a snížení výroby závislé na kapacitních platbách, které bude muset taky jednou někdo zaplatit.
Špatná zpráva č. 3: Bez jádra tu dekarbonizaci ani náhodou nedáme a (světe, div se) to budeme muset taky zaplatit.
Špatná zpráva č. 4: Pokud nabere decentralizace dramatické tempo, jak si (skoro) všichni přejeme, na financování sítí nás bude stále míň a míň. Nastane tak „vodárenský syndrom“ a ne navzdory, ale kvůli snížení spotřeby a provozu na centrální síti raketově vzrostou náklady na přenesenou jednotku energie. Síť se totiž v důsledku decentralizace nezkrátí ani o metr, spíš o pár kilometrů naroste. Takže ve finále budou mít sice ti šťastnější z nás velmi levnou lokální elektřinu, všechny dohromady nás ovšem každý „cuc“ ze sítě vyjde setsakramentsky draho.
Ve výsledku bude tedy elektřina pro koncové spotřebitele spíše dále zdražovat.
Neházejme však vidle do drátů vysokého napětí. Pokud to všechno dobře dopadne, v roce 2050 bude energetika generovat přesně to, co potřebujeme – udržitelnou, dostupnou a bezpečnou energii. Teda snad. Člověk si nemůže být jist ničím. Ale tím, že po dobu samotné transformace to bude hlavně cenově fakt mazec, si můžeme být jisti už teď. A jedním z paradoxních důsledků, zdá se, bude, že si tu dekarbonizaci v Evropě nezvládneme vyrobit sami. Klíčové články dodavatelského řetězce se právě kvůli drahým energiím pomalu ale jistě přesouvají do zahraničí.
Letos to chytlo grády, a to obzvláště v Německu. V únoru oznámil švýcarský výrobce solárních modulů Meyer Burger, že kvůli tržním podmínkám ukončí výrobu panelů v Sasku a přesune se do USA. V dubnu to s výrobou stejného sortimentu zabalila pro změnu společnost Solarwatt. Svou moderní výrobní linku v Drážďanech otevřela přitom teprve v roce 2020. Tehdy ještě doufala, že bude domácí výroba v EU konkurenceschopná, přinejmenším u panelů vyšší třídy. Poptávka po solárních panelech sice v Evropě dosahuje v posledních letech stále nových rekordů, zhruba 90 % instalací nicméně tvoří panely dovozené z Číny. O měsíc později Solarwatt dodal, že z Německa přesune do Asie nakonec i výrobu baterií. Důvod je jediný: Vysoké ceny energií. Podobnou situaci sledujeme ve větrné energetice - v roce 2022 odešel z Německa výrobce větrných turbín Nordex.
Pokud jde o baterkárny, sluší se přiznat, že důvodem jejich exodu je spíše pomalý rozvoj elektromobility – elektrických aut se totiž v Evropě neprodává zdaleka tolik, kolik si výrobci malovali. To přimělo přehodnotit (čti: zrušit) své investiční záměry čínského dodavatele Svolt Energy Technology a také konkurenční společnost CATL.
Je na čase si přiznat, že se dostáváme do začarovaného kruhu. Jedním z cílů Green Dealu je sice snižovat závislost na ošklivých (či nevyzpytatelných) režimech. Ideálně by tedy v každém velkém městě měla stát fabrika na baterie, solární panely či větrné turbíny. Současně ale ten samý Green Deal prokazatelně vede ke zvyšování cen energií, takže výrobci baterií, solárů a větrných turbín stěhují své závody do USA a Číny, případně je ani v Evropě nezkouší otevřít. Dekarbonizace tedy sice nějak pokračuje, ale evropskou dovozní závislost rozhodně nesnižuje. Na druhou stranu emise se alespoň v rámci Evropské unie podle posledních zpráv snižovat daří. Tak si pogratulujme, že od roku 2010 se podařilo v zemích EU snížit podíl na globální produkci CO2 z 10,3 % na 7,4 % (a moc nezkoumejme, o kolik souběžně zvýšila svůj podíl Čína).
Globální emise CO2
