Článek
Začátek konce ČSA nastal už se Sametovou revolucí. Přechod z komunistického plánovaného hospodářství nemohl pro tehdejší Československé aerolinie dopadnout dobře. Zkostnatělý a zaostalý státní podnik čekalo nemilé vystřízlivění, když tvrdě narazil na konkurenční prostředí letecké dopravy.
Zejména starší lidé, kteří na ČSA s láskou vzpomínají, si ale jejich neslavný polistopadový osud ani nepřipouštějí. S ČSA se naopak často setkali naposled ještě za komunismu, cestou na dovolenou do Bulharska. Místo střízlivého pohledu proto u těchto lidí převažuje spíše nostalgie. Nenávratně totiž mizí něco, co lidé dlouho považovali za nedílnou součást státu i svých životů.
ČSA šlo zachránit privatizací
Stát se pokoušel ČSA po roce 1989 oživit partnerstvím s renomovanou leteckou společností KLM. Celý pokus ale skončil katastroficky. V roce 1993 skončily aerolinie ve ztrátě přes miliardu, což byla na tehdejší dobu závratná částka. KLM navíc požadovaly zpět peníze, které do ČSA vložily. Už tehdy se ukázala nutnost privatizace celé společnosti.
Ani první letadlo západní výroby ČSA slávu nepřineslo. Nevýhodné leasingové smlouvy na pronájem těchto letadel naopak dostaly aerolinie do miliardové ztráty.
Následovaly další roky zmaru, kdy se stát snažil marně resuscitovat téměř mrtvou firmu. Aerolinie se potácely mezi červenými a černými čísly. Výraznějších zisků ale nedosahovaly. Absolutně likvidačním byl pro ČSA nástup Jaroslava Tvrdíka, kterému se pro jeho angažmá příznačně přezdívá Luftjarda. Jeho přehnané plány přinesly jen miliardové ztráty. Piloti ale i v té době paradoxně pobírali rekordní platy ve výši až 350 000 Kč měsíčně. Takto opravdu záchrana krachujícího podniku vypadat nemá.
Odbory si navíc vyjednaly další růst platů pro piloty 15 % ročně. A to bez ohledu na výsledky hospodaření. V běžném světě by se něčemu takovému říkalo sebevražda, tehdy to ale byla smutná realita státního podnikání. A ještě větší ironií je, že v době Tvrdíkova kralování přibylo víc luxusních limuzín pro manažery než letadel v hangárech.
Lidé ocenili práci Jaroslava Tvrdíka vajíčky na politickém mítinku. Prohospodařené peníze do ČSA už to však nevrátilo.
Chyba za chybou
Když se ukázalo, že Tvrdík žene ČSA do záhuby, byl odvolán. Místo něj ale vláda v roce 2006 dosadila do funkce Radomíra Lašáka. Jeho éra nebyla o nic méně smutná než ta Tvrdíkova. ČSA rozprodávaly, co mohly, například letadla, sekci nákladní dopravy, cateringu, budovy a další majetek. Když už nebylo co prodávat, opět nastoupil stát a nasypal miliardy.
Už tehdy se měl stát k problému jménem ČSA postavit čelem a učinit radikální řez. Buď ČSA privatizovat, nebo nechat zkrachovat. Místo toho zcela zbytečně nalil do umírající firmy další peníze českých daňových poplatníků. I po této finanční injekci se totiž stav ČSA už jen dál zhoršoval. Po několika dalších letech zmaru nakonec ČSA přešly pod společnost Travel Service, čímž ale prakticky přestaly existovat. Až do letošního října pak zůstávalo pouze logo a falešný dojem, že Česko má stále svého státního leteckého dopravce jako za minulého režimu.
Místo emocí by měl rozhodovat rozum, který jednoznačně říká, že Česko opravdu nepotřebuje státní leteckou společnost.
Hořký konec byl na spadnutí
Konec ČSA nás tedy mrzet nemusí. Pokud by stále existovaly, byly by v pozici pomyslného pacienta v klinické smrti, kterého za každou cenu držíme na přístrojích. Doby, kdy ČSA šly zachránit, jsou totiž dávno pryč. A další vynaložené miliardy by za udržování pomníčku bývalého českého národního leteckého dopravce opravdu nestály. Z příběhu ČSA si navíc můžeme odnést jedno ponaučení, a to, že stát je nejhorší podnikatel. Což se ovšem potvrdilo už vícekrát.
