Článek
Když komunisté v roce 1948 násilně převzali moc, padl jim do rukou velmi dobře fungující těžký průmysl. Předválečného množství produkce dosáhl už před únorovým převratem, protože za války neutrpěl příliš velké škody. Tyto továrny navíc měly dlouhou historii - většina z nich byla založena už za monarchie, fungovaly za první republiky a pro válečnou mašinerii je využívali i nacisté.
Měli bychom si proto připomínat, kdo na českém území doopravdy vybudoval kvalitní průmysl, ze kterého těžíme dodnes. Jde o chemičky, hutě, ocelárny, železárny, strojírny, automobilky i zbrojovky. Komunisté měli na jejich budování neměli žádnou zásluhu.
ČKD vznikla za monarchie, z éry komunismu se nevzpamatovala
Slavné továrny na našem území často vznikly už za rakousko-uherské monarchie. Například Českomoravská-Kolben-Daněk vznikla už v roce 1854. Základy tohoto strojírenského podniku založil Čeněk Daněk v Karlíně a na začátku se věnoval výrobě strojů určených pro doly a potravinářský průmysl.
Největší sláva přišla po slučování s dalšími podniky, díky čemuž se výroba rozšířila i na výrobu kolejových vozů nebo zařízení pro vodní elektrárny. Za druhé světové války společnost vyráběla zbraně pro nacistické Německo, například známý stíhač tanků Hetzer. Po znárodnění a nástupu centrálně řízeného hospodářství se k ČKD pouze přičlenily další státem zabavené podniky, čímž se rozšířila výroba.
S produkty ČKD, například tramvajemi, se můžeme setkávat dodnes.
Komunisté však ČKD vedli pomalu ale jistě ke krachu. Nejvýznamnější se stala produkce lokomotiv a tramvají. Odbytištěm ovšem byly v drtivé většině zaostalé státy tehdejšího východního bloku. Výroba byla proto značně zastaralá a podnik příliš neinvestoval do její modernizace a výzkumu. Hledělo se jen na plnění pětiletek.
Po Sametové revoluci se přihlásil ke slovu trh. ČKD najednou ztratila odběratele z řad zemí RVHP a z touto situací se nedokázala vyrovnat. Vyspělé státy totiž neměly o zastaralé produkty této kdysi slavné strojírny zájem a zákazníky si našla pouze v několika rozvojových zemích. Takto neslavně skončila firma, která kdysi bývala naší chloubou. Komunisté ji nevybudovali, ale naopak svou vládou zlikvidovali.
Ani slavné železárny nevybudovali komunisté
Ostrava byla pro komunistický režim jakýmsi „ocelovým srdcem republiky“, a to především díky hutím, železárnám, ocelárnám a navazujícím provozům. S tím zase nedílně souvisí pojem Vítkovické železárny. Jednalo o kombinát, kde probíhala hutní výroba doslova od A do Z. Od výroby surového železa, až po výrobu oceli a zpracování výrobků z ní.
Podnik, jehož silueta symbolizuje Ostravu, však nechal založit olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan roku 1828. Byly zde vyráběny například pancéřové desky pro armádu, součásti do elektráren, lodní hřídele nebo kotle. Ve Vítkovických železárnách také vznikla první válcovna trub v monarchii. Komunisté tento závod po převzetí dlouho nijak nemodernizovali. Využívali jej v původním stavu až do 60. let 20. století.
Vítkovické železárny dnes připomíná muzeum v místě původních provozů
Podobně na tom byly Kladenské železárny. Založil je roku 1889 vídeňský podnikatel Karl Wittgenstein jako speciální ocelárnu. Název zvolil na počest jeho manželky Leopoldiny, a tak podnik dostal jméno Poldina huť. Tento podnik nejvýrazněji vzkvétal díky armádním zakázkám v průběhu obou světových válek.
Po dlouhé éře v komunistických rukou huť Poldi Kladno ukončila roku 1995 výrobu kvůli nedostatku zakázek a dluhům. Také Vítkovické železárny se v devadesátých letech dostaly do ekonomických problémů, jednotlivé provozy byly privatizovány a dodnes funguje jen část. Komunisté každopádně neměli podíl na vybudování ani jednoho z těchto hutních podniků. Roky prosperity a zdravého hospodaření pro obě slavné železárny skončily s únorem roku 1948.
Z hutí Poldi toho mnoho nezbylo
Ztráta zákazníků z Východu téměř pohřbila i Tatru
Počátky firmy Tatra se začaly v Kopřivnici psát roku 1850, když se tamní sedlář Ignác Šustala vrátil z praxe ve Vídně a ve stodole postavil první kočár. Poptávka po kočárech se poté výrazně zvýšila a do výroby byli zapojeni další a další kopřivničtí řemeslníci. Později se výroba rozšířila o železniční vagóny, což znamenalo další úspěšnou expanzi. První automobil vyrobila firma pod názvem Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft v roce 1897. Šlo o NW Präsident, který dokonce patřil mezi první osobní vozy ve střední Evropě.
Vůz NW Präsident, který proslavil dnešní Tatru.
Dnešní název Tatra firma získala díky testování několika vozidel na Slovensku v roce 1919. Řidičům se podařilo projet náročnou trasou ze Štrby přes Štrbské pleso až do Tatranské Lomnice, za což si prý od místních vyslechli pochvalnou větu „tento stroj je ako stvorený pre Tatry.“ Právě to mělo inspirovat tehdejšího vedoucího firemního automobilového oddělení, aby automobily nesly značku Tatra. To se brzy poté opravdu stalo.
Období první republiky bylo pro společnost nejúspěšnějí, a to díky začlenění do koncernu Ringhoffer. Tatra zažila nevídaný rozvoj v oblasti výroby osobních aut i železničních vozů. Dařilo se však i výrobě nákladních vozů a dokonce letadel. Během druhé světové války se majitel Tatry přihlásil k německé národnosti a výroba se podřídila potřebám německé armády.
Tatra 111 se osvědčila ve Wehrmachtu i v československé armádě
Po skončení války mělo být jméno původních majitelů Ringhofferů zcela vymazáno z paměti. Komunisté potřebovali po převzetí moci výrobu přizpůsobit studené válce, takže v roce 1950 určili, že Tatra bude vyrábět těžké nákladní vozy. Pokračovala výroba Tatry 111, kterou s oblibou používali už nacisté. Navazující model Tatra 128 už ale nebyl úspěšný. Firmě zjevně chyběl geniální šéfkonstruktér Hans Ledwinka, který byl po válce zatčen, odsouzen za kolaboraci s nacisty a poté odešel do Rakouska.
Tak jako ostatní společnosti, také Tatra za komunismu spoléhala na odbyt na východních trzích. O tom, co se mělo vyrábět pak rozhodovali státní funkcionáři. Když například chyběly luxusní limuzíny ze SSSR, dalo ministerstvo strojírenství příkaz k jejich výrobě. Díky tomu vznikla Tatra 603.
Po roce 1898 se ale i zde projevila zničující závislost na Východu. Další ranou pro firmu byla zpackaná zakázka ještě z dob státního podniku pro libyjského zákazníka. Platbu totiž zablokovala banka, ale vozy byly už vyrobeny a mnohé i expedovány. Následovalo dlouhé složité období, kdy se firma potácela nad propastí. Také Tatře tedy po období socialistického řízení průmyslu hrozil zánik.
Komunisté nebudovali, ale zabavovali
Už z několika zmíněných příkladů je zřejmé, že komunistům rozhodně nevděčíme za vybudování českého průmyslu. Náš vděk by měl patřit továrníkům a podnikatelům, které komunisté pouze okradli a převzali jejich zavedené, fungující podniky. Náš domácí průmysl byl vyhlášený už v dobách rakouské monarchie. A nebýt vlády komunismu, mohl být ještě věhlasnější, vyspělejší a úspěšnější. Vždyť v roce 1945 byl hrubý domácí produkt vyšší než například v Rakousku.
Místo toho jsme se v období komunismu dostali do stavu naprosté závislosti na Sovětském svazu a ekonomická rozhodnutí nebyla podřízena trhu, ale režimu. Východní trhy, kam směřovala většina československé produkce byly velmi zaostalé, a tak výrobci rezignovali i na zlepšování nebo inovace. Díky tomu se Československo do roku 1989 propadlo ve světovém žebříčku nejvyspělejších zemí o několik desítek míst.
