Článek
Bylo to ráno jako každé jiné. Spěchal jsem do práce, ale ne tak, abych se tlačil před ostatní. Považuji se za slušného člověka a vždy nastupuji v klidu, až se dostanu na řadu. Toho rána jsem stál jsem na zastávce, lidé kolem postávali v tichosti, každý zabraný do svých myšlenek. Někteří listovali v mobilu, jiní jen tak zírali do prázdna.
Když jsem viděl, jak přijíždí autobus, přistoupil jsem blíž k vozovce. Řidič o chvíli později shodou náhod zastavil dveřmi přímo přede mnou, takže mi přišlo logické i v rámci plynulosti ihned nastoupit.
„Co si to dovolujete, vy mladí?!“ křikl na mě senior a nenechal mě nastoupit
Najednou se však ozval pronikavý, až hysterický křik: „Co si to dovolujete, vy mladí?! Nemáte žádnou úctu ke starším! Všichni se tu cpete, jako byste spolkli všechnu moudrost světa!“ Otočil jsem se a uviděl rozčileného staršího pána s holí. Měl rudý obličej a vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout zlostí.
Byl oblečený v černém kabátě a na hlavě měl staromódní klobouk. Vypadal tak na sedmdesát, možná víc. Než jsem stačil cokoliv říct a ohradit se, odstrčil mě ode dveří takovou silou, až jsem ztratil rovnováhu a upadl na zem. Dopadl jsem nešťastně na rameno a mít větší smůlu, mohl jsem jej mít klidně vykloubené.
Ještě se mi vysmál
To ale zřejmě pána nezajímalo. Hlavně, že byl první v autobuse. To mu ale nestačilo a bědoval ještě uvnitř autobusu. „Dobře vám tak. Vy všichni mladí jste stejní!“ zaklel vítězně se zlomyslným výrazem ve tváři. Jeho chování bylo naprosto neurvalé, arogantní a kroutil nad ním hlavou i samotný řidič autobusu. Nikdo se přitom na staršího pána netlačil a nikdo mu nijak neškodil. Chtěl jsem pouze nastoupit do autobusu, což bylo moje jediné provinění.
Po pár vteřinách jsem se zvedl ze země, otřepal se a s bolestí v rameni jsem také nastoupil. Na celé situaci mě překvapilo také to, že se mě nikdo nezastal, ale ani mi nikdo z přihlížejících nepomohl vstát. Pár lidí se na mě sice podívalo se soucitným výrazem, ale velmi rychle pak odvrátili zrak. Cítil jsem se poníženě, ale zároveň už jsem neměl chuť situaci dále hrotit. V duchu jsem si opakoval: „To byl snad zlý sen.“
Měli bychom k sobě mít navzájem respekt bez ohledu na stáří
Cestou jsem přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Pán si jednoduše myslel, že jeho stáří je automatickou přednostní vstupenkou do autobusu. Nic takového však neplatí a stáří nemůže být ani omluvenkou pro takovéto buranské chování. Chápu, že někteří staří lidé mají potíže s pohybem a potřebují více ohleduplnosti, ale opravdu by byl takový problém, kdyby pán nenastoupil jako první? Navíc uchýlit se k agresivnímu odstrkování už vyžaduje opravdu velkou dávku arogance.
Je mi jasné, že ne všichni senioři se chovají takto neurvale, a že generalizovat by bylo nespravedlivé. Nebylo to ovšem poprvé, kdy jsem se setkal s podobným arogantním chováním ze strany seniorů. Tito lidé sice vyžadují respekt ze strany mladých, ale často už toto pravidlo nedodržují opačně. Pevně tak doufám, že se podobné situace nebudou opakovat a že k sobě dokážeme chovat s respektem a ohleduplností, bez ohledu na věk.
