Článek
Spolupráce začala někdy v 90tých letech, kdy jsem začal posílat svoje příspěvky, tehdy hlavně povídky, do různých novin a časopisů, především do Hospodářských novin. Hned na počátku jsem musel řešit problém, zda budu publikovat i tam, kde vycházejí příspěvky, s kterými nesouhlasím, nebo kam píší autoři, se kterými nesouhlasím. Poté, co jsem si uvědomil, že nemám žádný přímý vliv na obsah žádného periodika, ani na okruh jeho spolupracovníků, jsem se rozhodl, že se ostatními příspěvky a přispěvateli zabývat nebudu, neboť by to znamenalo konec mého přispívání.
Poté, co mě osud zavál na Tchaj-wan, jsem chtěl v této spolupráci pokračovat. Napsal jsem tedy do několika periodik, jestli by měli zájem o články z tohoto značně exotického prostředí. První, kdo zájem projevil, byl Čulík, kterému jsem následně zaslal šedesát čtyři článků na různá témata. Tedy, článků bylo samozřejmě víc, ale některé nezveřejnil, jiné vydal pod titulkem, který upravil nebo úplně změnil. Někdy v polovině druhého desetiletí na mé e-maily přestal reagovat. Kromě Blistů jsem je tedy začal posílat i do Neviditelného psa. Když se to Čulík dozvěděl, pomstil se mi tím, že článek, který jsem mu zaslal, připsal jinému Petru Fialovi, který na Blistech do té doby vydal článek jediný! Ne že by mně to nevadilo, ale byl jsem v té době už etablován na NP, takže jsem pokračoval tam.
Spolupráce s NP skončila smrtí p. Wagnera. V médiích to chodí tak: jsou tam lidé, na které je vidět. A pak tam jsou lidé, o kterých čtenáři, posluchači nebo diváci často ani nevědí, kteří jsou ale pro chod média nepostradatelní. K takovým patřil p. Wagner. Po jeho smrti jsem ještě poslal pár článků Neffovi, nikdy mi ale neodpověděl, natož aby některý z nich publikoval.
Veselejší byla moje spolupráce s Českým rozhlasem, která z větší části proběhla, aniž bych o ní věděl. Český rozhlas nahrál několik povídek z mé sbírky Citová angažmá. Neptal se mě, jestli je může nahrát. Následně je odvysílal. Neptal se mě, jestli je může vysílat. To, že honorář pak odeslal některému z mých četných jmenovců, už sotva může někoho překvapit. A mně trvalo několik let, než jsem se toho honoráře domohl.
Nejveselejší byla ovšem moje práce pro Forum 24: Jeho šéfredaktor Šafr mě požádal, abych pro něj napsal článek o Tchaj-wanu. Když jsem tak učinil, článek zveřejnil pod názvem Odpověď na tchajwanskou otázku. Česko musí změnit zahraniční politiku. Jak už to s médií bývá, nějak jsem se nemohl dočkat honoráře, a když jsem Šafra o něj upomenul, zaměnil moji fotku, která článek doprovázela, fotografií jiného Petra Fialy, který je dnes shodou okolností premiérem, aby to vypadalo, že článek napsal on.
Takže tak…
