Článek
Teorie bez návodu k realizaci a bez praktických dovedností jsou k ničemu
Kázat za pomoci článků v časopisech pro seniory (a nejenom v nich) o důležitosti pohybu a zdravé výživy v situaci, kdy senioři nemají možnost pravidelné rehabilitace a jejich strava rozhodně nesplňuje ani základní kritéria „zdravé výživy“, to mi připadá přinejmenším nevhodné. V konečném důsledku neúčinné.
Všeho moc škodí - teorie je k ničemu
Kolovrátek moudrých doporučení v médiích a na internetu je tu tak často, až jsme si na to vypěstovali alergii. Přitom to je (prý) hlavní podmínka dosažení vysokému věku (ve zdraví?). Tohle už ztrácí kredit, je z toho fraška. Stejně jako z empatických (láskyplných a altruistických) připomenutí odborníků všech profesí a jejich mladších ročníků seniorům, že nesmí být pasivní, protože cesta k dlouhému (zdravému?) životu tkví v aktivitě duševní i fyzické (a zdravém jídelníčku).
Jak to, že život seniorů jde jinudy? Nebo ne? Vždyť přece všechny (?) domovy důchodců se mohou přetrhnout se snahou o aktivizaci „chovanců“. Nebo je to reklama? Jak to je v reálu? To vám provozovatel zařízení nepředvede nebo až po důkladné přípravě „seniorské Potěmkinovy vesnice“. Život podle reklam a návodu. Zdravá strava? Zapomeňte! Ale to je téma na další článek.
Když ono je to s námi seniory složité
Staří pánové, těch je menšina, moc nekomunikují, (trochu?) se bojí komunikativních seniorek, tvořících většinu ve skupinových aktivitách pletení, háčkování, ručních pracích, výtvarné činnosti apod.
Co mne vytáčí?
Když čtu moudré (zcela obecné a teoretické) články autorů (autorek) okolo 30 let a méně, udělujících rady do života vychvalováním efektu fyzické aktivity, které drtivá většina seniorů prostě už „nedá“ nebo ani nechce. Protože to nikdy neprovozovala, ani v aktivním věku. Protože trpí nepříjemnými a omezujícími fyzickými i zdravotními problémy. Možná by ráda, ale elán není. Vládne rezignace, říká se mu „syndrom vyhoření, únava životem“. Chybí síla opičit se po mladé instruktorce, která demonstruje, co se naučila při bakalářském studiu, aniž by chápala, o co jde v reálném životě, tím víc v tom seniorském. Mám strach, že mladistvý elán může při jejich snaze seniory rozhýbat, způsobit problémy, protože si neuvědomí ta omezení.
Proč to píšu?
Protože mne vytočil článek v jednom časopise pro seniory, propagující něco, čemu jsem v první chvíli nemohl uvěřit! Jízdu seniorů na (předpokládám elektrických) koloběžkách. Jeho (mladá) autorka glorifikuje účinky této nestandardní pohybové aktivity. V níž se významně nepohybuje tělo „řidiče“, ale koloběžka. Přitom jde o to, ovládnout techniku a uvědomit si možná rizika. Jako (samozřejmě už bývalý) profesionální sportovní fyziolog jsem zjistil, že mi unikl „svatý grál fyzické aktivity seniorů“! Autorka se chlubí, že to zavedla (?) v jisté konkrétní „seniorské lokalitě“.
Tak to bych chtěl vidět, ale jen v přítomnosti ambulance. To je totiž ještě větší riziko než řídit ve věku 90 let auto.
Možná autorka „propadla“ jízdě na koloběžce (některé jezdí v pohodě i padesátkou) a koloběžky pro seniory koupila ze státních nebo evropských fondů nebo grantů nebo privátních dotací, takže senioři je mají zdarma, přinejmenším ti, kteří žijí v domově důchodců. Nebo ne? Mimochodem – a co helmy? Už jen představa seniora či seniorky, kteří nějaký typ fyzické aktivity neprovozovali nikdy v životě a teď díky aktivitě autorky (asi poprvé v životě) stoupnou na elektrickou (!) koloběžku a poté, co se jim podaří zapnout napájení, které s koloběžkou škubne, ale oni přesto hned „nelehnou“ (bez úrazu?) navzdory tomu, že jsou zvyklí leda tak na procházky s hůlkami nebo s oporou chodítka. A to jsem nepřipomenul, že koloběžky nesmí na chodník! V ideálním případě na cyklostezku! Otázky jsou jasné! Kdo ty seniory dopraví (pravidelně) i s koloběžkami na cyklostezku? A kde se ty cyklostezky vyskytují v místě domova důchodců?
Ale ten hlavní faktor? Ono těch koloběžek nebude potřeba mnoho. Možná žádné. Možná jeden „mladší“ senior? Rozhodně ne seniorky.
Tohle je Absurdistán! Vím, co píšu. Jsem stále aktivní fyzicky včetně cyklistiky, ještě v 68 letech jsem jezdil na inlajnech. Elektro koloběžka by asi nebyla problém, ale jde o to, že nikdy nevíte, do čeho můžete vjet, na co najet, kdo se připlete do cesty. Tak jsem z preventivních důvodů nechal brusle i koloběžku. Jezdím na kole. Není to bez rizika, to už dobře vím, ale…No nic. Díky tomu, že jezdí, vidím, co se děje na cyklostezkách i ulicích u nás v Budějkách a v Třeboni a okolí, vidím, jak jezdí dokonce i senioři (výjimečně i seniorky) odhadem okolo 70 let. Navzdory tomu, jaký je tam nával a jak stejně jako na silnicích, tak „cyklističtí profíci dělají husto“. Jak jsou k sobě lidé bezohlední, hlavně ti, kteří si vyrazí jen párkrát na sezónu, na kolo nejsou zvyklí a přitom musí dávat pozor, co se na stezce děje včetně malých dětí a psů. Legrační je, že všichni ti cyklisté se začnou předvádět a závodit! A co nějaký senior nad 65 let na elektrické koloběžce? Nikde! Tohle už prostě nefrčí. Jezdit na koloběžce po ulicích? Za mne? Nikdy! Vidím, co se na ulicích děje.
Poučení na závěr? (mohu si to dovolit, jsem přece „moudrý senior“):
Neměli by se vydavatelé a redaktoři zamyslet nad obsahem časopisů pro seniory a pro ně užitečnou tvorbou? Nejenom reprintovat nefunkční rady jako třeba „zdravé 13“ a pod.? Neměli by vyrazit „do terénu“, protože podmínkou jejich práce musí být znalost prostředí a reality života těch, kterým doporučují, aby zaměstnávali svoje mozky a byli fyzicky aktivní – třeba jezdili na elektro-koloběžce. Aby si nejprve ověřili, zda to není rizikové a zda to tudíž není zbytečná investice a iniciativa? Kdo by ty seniory „koloběžkáře“ odvezl na cyklostezku, protože seniora na elektro-koloběžce na chodnících rychle sbalí městská policie. Tak na takovou scénku by neměl ani Chaplin!
