Článek
ÚVOD
Krásný den, možná jeden z těch posledních podzimních.
STOJÍ ZA TO POPSAT ZÁŽITKY
Den na export. Ven vyrazili dokonce noční tvorové lidského původu a kavárenští intelektuálové. Ti se poznají na první pohled. Nadsázka, hodná bulváru? Ani náhodou! Osobně jsem to prozkoumal. Co jsem viděl, stojí za článek. Píšu, protože musím. Jinak bych umřel jako osoba, pro niž kdosi vymyslel sukně a musí držet pusu. Na zadrženou řeč.
Nejsem drbna. Možná přidám popis, kdo jsem. Jen stručně, nebudu se vytahovat. Jen trochu.
Reálie z mého života - JSOU DŮLEŽITÉ VE VYPRÁVĚNÍ
Bydlím v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý. Heč. Víte, nic není tak růžové, jak se to popisuje.
Kdo jsem já, autor?
Senior, téměř 79 let, zatím soběstačný, bez rodinného zázemí, finančně spíše při zemi, peníze jsou, aby se utrácely. Velmi dlouho singl, důvody vás nemusí zajímat. Žiju v docela moderním, pronajatém, nepřiměřeně drahém kotci (garsoniéra), nezabírám mladým místo. Velmi blízko Vrbenských rybníků (ptačí rezervace). Bohužel koukám na opačnou stranu na jednu z nejrušnějších městských tříd, které my místní říkáme „Husovka“.
Žiju aktivitou mentální i fyzickou. Tak třeba letos jsem na elektro skládačce najezdil přes 800 km po jižních Čechách a napsal 20 článků na Seznam Médium. Také jakási skripta.
Čechy na kole prožívám. Myslím krajinu, ale vlastně i lidi. To proto, že na něm jezdím (zase) až posledních pár let. Před těmi více než 2 roky mne to málem stálo život, když jsem se ošklivě vysekal. Ale jsem tu zas. Předtím v období pěti let od 70tky do 75 let jsem projel na motorce celé jižní Čechy. Za 5 let 25 tisíc km. Nekecám, v servisní knížce je to zdokumentované. Jsem pro prodejce a servis fenomén.
Díky tomu vím, kde žiju. Tam, kde se krása střídá s nádherou. Ostatně, jsem rodák, Jihočech.
Třeba v okolí Třeboně pasou se tam koně (opravdu, nekecám) a v létě drandí davy prázdninových cyklistů. Rovnou to vypálím – jezdit na kole mezi nimi, to je „o hubu“. Na to se nedá zvyknout, na to se člověk musí adaptovat a být ve střehu. Musíte mít štěstí.
Celé Budějovice jezdí na kolech (nejenom turisté). Jezdí někdy za každého počasí. Někteří. Když nejezdí auty. Jen děti, mládež, senioři a přistěhovalci jezdí MHD (někteří).
Budějovice mají (také) velmi krásné okolí.
Třeba (hlavně) mají cyklostezku kolem Vltavy, vede skrze celé město na sever na Hlubokou a potom dál. Na opačnou stranu, na jih přinejmenším do Boršova (a potom dál, do Českého Krumlova a na Šumavu). Je to místní fenomén. Aktuálně je stezka přímo ve městě opravdový skvost, to se musí vidět! Popis vynechám, není prostor.
Státní svátek? No dobře. Volno pro pracující a děti.
Na dnešní sváteční (?) den jsem se nepřipravoval, proto mne příjemně zaskočilo počasí. Zato v minulých dnech jsem zaznamenal snahu „odpovědných orgánů“ namasírovat veřejnost internetovým moudrem v kontextu se státním svátkem. Byly to mediální manévry o založení Československa. Výzvy k ověření znalostí o té události. Neskutečný počet článků, připomínajících neznámé okolnosti. Je to vůbec možné? Analýzy, připomínky zapomenutých osobností, okolností událostí před, při a po, hloubkové analýzy, upozorňující na neznámá fakta. Dokonce (až příliš?) objektivní historické analýzy z pera znalců.
Jak to vidím já?
Historie je zajímavá, ale nikdy kompletní a jednoznačná. Historii totiž píší vítězové. Možná může objasnit příčiny toho, co se děje v reálu, ale ten reál je o něčem jiném než o historii. Je to princip tady a teď a také trochu o tom, co bude v blízké budoucnosti. Je to upozornění na fakt, že v historii čehokoliv vždy všechno bylo jinak. Zdaleka nevíme všechno, teprve to objevujeme.
Tak tohle by snad stačilo. Teď zpět k mým dnešním zážitkům.
Realita dneška?
Po poledni jsem vyrazil. Na stezce byly snad celé Budějky! Celé asi ne, protože menší část místních, a především turisté se nahrnuli na hráz rybníka Bezdrev na Hluboké při výlovu.
Pár desítek nadšenců a nadšenek si dalo sokolský běh („ohromujících“ 5 km po cyklostezce mezi rybníky). Start v místním, opět zcela mimořádném sportovním areálu. Ten stojí za to včetně golfu, minigolfu, lanového parku, fotbalových stadionů hlavně pro mládež a hokejového stadionu. Nostalgicky vzpomínám na veřejné bruslení s dětmi na Hluboké ještě před 10 lety. Na vlastní pokusy hrát golf, v čemž mi zabránila odcházející kyčel.
Tak zase zpět na stezku.
Kdo se tam pohyboval? Pochopitelně rodinky. To je na relativně úzké stezce docela problém, nikdy nevíte, kam to dítě vybočí nebo si lehne (možná před vás). Také kategorie „soutěžáků“ všeho věku a zjevu. Předjíždění za každou cenu, bez varování. Místní cyklisté totiž ještě neobjevili zvonek. Za vámi jako duch nějaký „závoďák prestižák“, zrovna když předjíždíte tu rodinku a v protisměru další cyklista.
Dnes snad všichni fyzicky aktivní senioři vyrazili na kolo!
Kdo je neuvidí v akci, těžko si představí, jak to působí. V průběhu roku po stezkách jezdí osamělí. Pravda, já také. Neuvěřitelné na tom je, že kdokoliv sedne na kolo, stane se z něj „závoďák“. I z těch seniorů. Všichni se snaží mne předjet! Já nezávodím, na skládačce nemám šanci, i když je elektrická, a navzdory tomu, že na kole jsem stále „dobrý“. Nemám to zapotřebí, silničních i terénních závodů jsem si užil dost a dost jako sportovní fyziolog reprezentací. Já jezdím a kochám se. Znáte to, že? Totéž jsem dělal na motorce.
Když tak o tom přemýšlím, vnímám to jasně. Lidé se chovají na cyklostezce stejně jako za volantem. Tak, jak jim velí jejich mentalita (povaha). To, co mi vadí, že cítím, že lidé k sobě nejsou přátelští. Mám ověřené, že jsou rádi, když se člověk k nim chová vstřícně a mile. Vidím, jak jsou překvapení. Dělám to a mám radost, že to funguje. Rozhodně to nezkouším na kohokoliv. Nechci dostat na kokos, nebo něco horšího.
Ale dnes to byla nádhera. Azúro. Pobyt na přátelském slunci je ozdravující. Mírný větřík, téměř 20 stupňů. Podél řeky krásná pestrobarevná stromořadí. Nirvána.
